|
Když jsem se probudil, bylo několik minut do čtvrté a začínalo se rozednívat. Já jsem však ještě chvíli ležel a poslouchal odfukování svých přátel. Velmi jsem si přál, abych byl už konečně na startu. To nekonečné čekání se nedá vydržet, to by snad nemělo být. Věděl jsem, že jak se ponořím do vody, všechno ze mne spadne a budu plavat beze stresů až do konce. Tyto stavy mi byly známé z předešlých maratónů a pokaždé byly stejné. Záleželo jen na tom, o jak náročný maratón šlo. Copak asi dělá Honza Novák? Možná, že se jako já převaluje z boku na bok a nemůže spát. A nebo se už konečně dočkal příhodného počasí a plave někde uprostřed Kanálu? Tolik vysněného kanálu La Manche, který ho, zrovna tak jako Venclovského, stál předem spousty sil, než se stoprocentně připravil a získal souhlas k plavání. Moc jsem si přál, aby byl jeho pokus úspěšný. V myšlenkách jsem se vrátil ke svému pokusu, znovu a znovu jsem probíral celou trať, kterou budu za dvě hodiny absolvovat. Snad se na nic nezapomnělo. Podíval jsem se na hodinky, bylo za pět minut půl páté. Za oknem bylo skoro úplné světlo a obloha byla bez jediného mráčku. Bude pěkně, počasí mi přeje. „Ty nebudeš nic jíst?“ zeptal se mě o něco později s plnou pusou Jaroslav. Ve Slapech pod přehradou ti udělám poslední prohlídku, ale něco bys měl přeci jenom sníst.“
„Je to jako vždycky. Nemám na nic chuť a těžko budu do sebe něco dostávat.
„Abys neřekl, pokusím se.“ Abych projevil alespoň dobrou vůli, rozbalil jsem trojúhelníčkový tavený sýr a půlku ho ukousl. Cítil jsem, jak mi v ústech přímo narůstá. Vzal jsem si ještě rajské jablíčko, a tak se mi podařilo sníst tři kousky sýra. Chleba bych do sebe nedostal ani násilím.
Zavazadla byla vynesena před chatu. Posadili jsme se na trávu s Jaroslavem i Jackem a čekali na ostatní. První vyšel z chaty neznámý černovlasý mladík, který mohl mít něco kolem pětadvaceti a jeho výška připomínala mého doprovníka Erika. Podal mi ruku a představil se. Omlouval se, že nestihl přijet dřív. Musel jet celou cestu autostopem, a do Štěchovic se dostal po jedné hodině v noci. Podařilo se mu najít chaty, a jelikož se u rozhodčího ještě nespalo, zaklepal na jejich dveře. Byl to Jiří Hrabovský, redaktor deníku Práce, a hned mi začal klást otázky.
Bylo za deset minut pět, když se naše osmičlenná skupina dala na pochod po asfaltové silnici k přehradě, tvořící štěchovickou údolní nádrž.
Hned na začátku se skupina rozdělila, a já jsem šel ve vzdálenosti pěti metrů napřed. Chtěl jsem být sám, cestou pozorovat řeku a přemýšlet. Každá myšlenka podniknout něco zvláštního, a sobě něco dokázat, stojí spoustu sil a pokaždé se nesetká s pochopením druhých. Ale co potom člověk prožívá, stojí za to. Jsou to pocity štěstí a radosti nad tím, že dokázal něco, co si sám určil; že je třeba prvním, koho ta myšlenka napadla, a on ji jako první zrealizoval. Nebylo lehké získat u všech, kteří o tom rozhodovali, pochopení. Vzpomněl jsem si na vyprávění svého osmdesátiletého přítele a spoluzakladatele světového cyklistického Závodu míru Karla Tocla. Tomuhle skalnímu fandovi silniční cyklistiky a veteránu stařičké Sparty velice vadilo, že se museli celý závod podřizovat vlakové dopravě. Když závodníci dojeli ke staženým závorám, museli počkat, až vlak přejede. Získaný náskok jednotlivců nebo skupinek byl potom ostatními snadno likvidován. Nedalo mu to a jednou se při přípravách nechal jako funkcionář objednat u náměstka ministra dopravy. Samozřejmě, že jeho přednesená žádost narazila na tvrdý odpor. Jakékoliv vysvětlování nemělo smysl a Karel musel vyslechnout, jaký vliv na celou vlakovou dopravu by mělo jedno zastavení vlaku, a u jednoho by určitě nezůstalo. Mluvčí cyklistů se ale nevzdával a vysvětloval, jaké podstupují riziko závodníci, kteří pochopitelně do poslední chvíle přelézají závory, a tak se vystavují nebezpečí smrtelného úrazu.
Tenhle poslední argument náměstkem ministra zahýbal, na chvíli zmlkl a potom se chytře otázal: „Jakpak to dělají v Německu a Polsku?“ Karel ani na chvíli nezaváhal a ujistil ho, že v těchto státech všechny vlaky stojí a čekají, až celý závod přejede. To rozhodlo. Československo přece nebude jediným státem, kde by závodníci na vlakových přejezdech museli riskovat – a dolů byl dán pokyn: při projíždění závodu všechny vlaky zastavit. Zbývá jenom dodat, že příští ročník Závodu míru byl v NDR a Polsku podle vzoru Československa: vlaková přeprava byla v čase závodu zastavena.
Stáli jsme na kamenné navigaci rozprostírající se nad přehradou ve Štěchovicích. Na hodinkách čas ukazoval přesně pět, a klidná hladina vody zela prázdnotou. Byl jsem z toho vyveden z míry a pro jistotu si porovnal svůj čas s ostatními. Moje hodinky šly správně. Prohlížel jsem s trochou nervozity obzor řeky, ale marně. Žádná přijíždějící loď nebyla vidět. Co se jim mohlo přihodit? Snad jenom zaspali a v téhle chvíli jsou na cestě k nám. Byl jsem si vědom, že nesmím podlehnout ještě větší nervozitě, čekala mě třicet tři kilometry dlouhá plavba. Jdu kousek po břehu, jakoby naproti, a najednou mi srdce poskočilo radostí; úplně na horizontu řeky jsem uviděl osamocený remorkér, který vypadal jako remorkér Erika. Když zakotvil u našeho břehu, bylo pět hodin třicet minut. Erik se omlouval a bylo na něm vidět, že je mu tak trochu trapně.
„Všichni byli dlouho do noci vzhůru. V rozhlase dávali vzpomínkový pořad o Ztracence. No a ráno jsme zaspali.“
„Hlavně žes dojel,“ povzdechl jsem si. Znamenalo to, že start bude o pár minut posunutý. Trochu mě to zklamalo, protože mám rád přesnost. Na loď se mnou naskočil Jacek s redaktorem Pudilem. Usadil jsem se u okna, abych viděl ven. Tmavá voda Vltavy působila na mé spolucestující opticky divně, zdála se jim příšerně ledová. Strmé skály za řekou měnily barvu a její temné zbarvení působilo nepříjemně. Obloha nad kaňonem byla úplně jasná. Prohlížel jsem si chaty, odvážně postavené na nepřístupných místech kaňonu. Všude se ještě spalo a klid krajiny porušoval pouze hluk našeho remorkéru. Poslední zatáčka řeky. Konečně jsem spatřil mohutnou stavbu slapského vodního díla a kousek vedle panelovou silnici z betonu, končící ve Vltavě. Na silnici stála spousta lidí a mezi nimi jsem rozeznal i známé tváře z oddílu. Zahlédl jsem i své rodiče. Kousek dál stál autobus, kterým přijeli oddíloví kolegové. Bylo mi trochu úzko, všechno bylo tak nějak slavnostní, a já jsem si přál, abych už konečně plaval.
Jaroslav provedl poslední nezbytnou lékařskou prohlídku. Zjistil, že jsem v pořádku a způsobilý plavat. Seběhl jsem k vodě a přeměřil její teplotu. Měla rovných šestnáct stupňů. Bylo to pro mne značné zklamání, čekal jsem, že bude o něco studenější. Ředitel závodu a hlavní rozhodčí Robert Kovalčík po udělení všech potřebných příkazů přistoupil k poslednímu bodu před startem – slavnostnímu zahájení:
„Vážení sportovní přátelé, vážení sportovci! Sešli jsme se před významným pokusem uplavat maratón Slapy-Praha bez opuštění vody, nonstop, a to přes štěchovickou a vranskou zdýmací komoru. Poprvé v historii se otevřou vrata komor pro jediného plavce. Na tento výkon se zde přítomný oddílový kolega Václav Židek po několik měsíců pečlivě připravoval. Na Lipenském jezeře v závodě na dvacet kilometrů doplaval mezi prvními. Obdobné to bylo i v letech předešlých. V posledních měsících plaval téměř denně deseti až patnáctikilometrové úseky ve Vltavě za každého počasí. Po otužilecké stránce měl také důkladnou přípravu, uplaval několikrát ve veřejné soutěži tisíc metrů v ledové vodě, což je maximální výkon v této zimní disciplíně. V tomto sportu nás také, i když neoficiálně, reprezentoval ve Varšavě, když na Nový rok 1972 přeplaval napříč řeku Vislu. Věřím, že se zde přítomným Václavem budeme dnes oslavovat další úspěch v maratónském plavání. Mohu vám také oznámit radostnou novinu, že se Janu Novákovi podařilo, jako druhému Čechoslovákovi, přeplavat včera ve večerních hodinách kanál La Manche.“
Zpráva vyvolala dlouhý potlesk a u mne radost, která mi dodala jistotu. Nasadil jsem si brýle, přes ně neoprenovou čepici, ještě jednou se otočil a zvedl ruku na rozloučenou. Stál jsem po kolena ve vodě a jasně na sobě pozoroval, jak ze mne opadává jakákoliv nejistota. Zazněla píšťalka hlavního rozhodčího. Bylo odstartováno. Přesně v šest hodin a patnáct minut. Zpočátku jsem nasadil kraulem rychlé tempo, asi po sto metrech ho snížil a začal plavat úsporně. Na obou březích Vltavy stáli, kteří mě sledovali i dalekohledy a mávali. Překvapilo mě, že je jich takhle brzy ráno tolik. Plaval jsem dál stále stejně nasazeným tempem a minul slapské přístaviště parníků. Asi sto metrů přede mnou plul Erikův remorkér; měl za úkol upozorňovat a usměrňovat motorové lodě přijíždějící směrem od Prahy. Po mé pravé ruce brázdila vodu Karlova loď, ta měla plnit funkci pojízdné ambulance a případně kuchyně. Její posádka se skládala z lékaře Hnuty, kapitána Kutelvašra, jeho manželky – lodní kuchařky, hlavního rozhodčího Kovalčíka, redaktora Pudila, Jacka, fotoreportéra ČTK Libora Hájského a mého dvorního filmaře i reportéra v jedné osobě Vládi Kulíčka.
Byla to nejpočetnější posádka, na zbývajících lodích byli ostatní. Na levé straně mě doprovázela laminátová dvojveslice se záchranáři z našeho oddílu, Pavlem a Fandou. Celý konvoj uzavíraly lodě Sočavy a Locha. Poslední loď plula s námi víceméně ze zvědavosti jenom do Štěchovic, potom se měla vrátit do Slap.
Jelikož jsem nepatřil mezi ty plavce, co upadají plavby do nepřítomného tranzu, všechno kolem sebe vždy sleduji se zájmem. Byl to pro mne jediný způsob rozptýlení. Viděl jsem verandy chat, na kterých stáli rekreanti a všichni mávali. Zaslechl jsem různá povzbudivá provolání, a prožíval něco, co se dá těžko popsat.
Bylo mi známo, že se v tuto ranní dobu nesetkám s žádným parníkem, a tak jsem si to krauloval plavební dráhou uprostřed řeky, odkud bylo dobře vidět obě kolmé stěny kaňonu. Byl jsem zvyklý měnit způsoby plavání, postupně střídat prsa a kraul. Teplota vody byla na hranici únosnosti, ale já jsem byl zvyklý plavat v daleko studenější. Kdyby byla ještě teplejší, necítil bych se v ní dobře a byl bych malátný. Denní tréninky ve dvanácti až čtrnáctistupňové vodě navykly organismus na chlad. Nejlépe mi vyhovovala voda čtrnáctistupňová. V zádech mi zůstalo parníkové přístaviště Proudy. Strmé stráně kaňonu a šířka řeky zůstávaly nezměněné, jenom její tok se mezi kopci klikatil. Úplné bezvětří, které od rána panovalo, dávalo tušit, že bude nesnesitelné vedro a pro doprovod se stane utrpením. Podle známého okolí jsem poznával, že se blížím k zastávce parníků Ztracenka. Napověděly mi to tři chaty, posazené na samém vrcholu kaňonu proti osadě. Vedle těchto velechat stála jako dítě ještě jedna malá chatička se zelenými okny. Že se blížím skutečně k osadě Ztracenka se dalo poznat i podle davu lidí na břehu. Poslední zatáčka řeky, a objevilo se dřevěné plato plné osadníků, kteří mávali a provolávali různá povzbudivá slova. Od břehu, kde byla osada Ztracenka, najednou odrazila modrá kánoe a namířila si to přímo k nám. V lodi seděli tři osadníci, jeden vesloval na špici a druhý na zádi. Uprostřed seděl třetí a něco držel před sebou. Přiblížili se těsně k doprovodné veslici a muž ve středu kánoe jim předal modrou vlajku osady se žlutým sluncem uprostřed, s přáním úspěšného maratónu za celou Ztracenku.
Byl to šerif osady Připadal jsem si tak trochu jako ve snu, tolik sympatií jsem doopravdy nečekal. Kánoe se pak otočila a vracela se nazpět ke břehu. Na tenhle zážitek nezapomenu. Ti lidé mě přesvědčili o tom, jak bezprostředně se sžili s řekou a že žádná sebemenší událost, související s jejich vodou, jim neujde. Několikrát jsem všem kolem zamával a prožíval chvíle štěstí i radosti. Po celou dobu plavby nebyla vidět ani jedna chata, kde by nebyly skupinky fandů, ale tady na Ztracence jich bylo opravdu nejvíc.
Padesát metrů za touhle sympatickou osadou opět začínám plavat kraula; věděl jsem, že se blížíme ke Štěchovické přehradě. Vltava se začínala mírně rozšiřovat a hory kolem snižovat. Cvakání fotoaparátů se střídalo s bzučením filmové kamery, Vladimír měl plné ruce práce a nevěděl kam dřív skočit. Z veslice mi Pavel Pitra oznámil, že se blíží první přehrada. Remorkér se začal od nás rychle vzdalovat, aby na přehradu dorazil o něco dřív a mohl připravit personál na zdymadlech na naše připlutí. Já jsem se přibližoval stále stejným tempem k navigaci, na které bylo vidět několik desítek diváků. Někteří z nich měli dalekohledy. Když jsem se dostal blíž, šlo rozpoznat známé tváře z oddílu. Někteří, aby lépe viděli, si vylezli až na skálu a mávali rukama. Remorkér stál u břehu a Erik přibíral dalšího pasažéra, svou dívku Vladimíru. Zahlédl jsem i své rodiče a redaktora Beránka ze Svobodného slova. Dodržel slovo, týden před plavbou mi při interview slíbil, že se přijede podívat na zdýmání v komoře. Všechny doprovodné lodě i veslice zůstaly stát a nechaly mě vplavat do komory přehrady jako prvního. Když jsem se blížil k otevřeným vratům komory, podplaval jsem její vysokou bránu, s jasně zeleně rozsvíceným semaforem, prožíval jsem pocity, které se těžko dají věrohodně popsat. Byly hodně podobné pocitům, které jsem zažil při plavbě „Napříč Vislou“ na Nový rok 1972. Okraj komory byl kolem dokola obtažen silným lanem, za ním se tísnili diváci.
Po mém proplavání vraty se hned za mnou vydaly všechny tři doprovodné lodi a veslice. Hodiny na bráně ukazovaly přesně půl deváté. První etapa, dlouhá sedm tisíc tři sta metrů, mi trvala dvě hodiny a patnáct minut. Kondičně jsem se cítil výborně a známky prochlazení nebyly žádné.
Těžká železná vrata komory se začala pomalu zavírat, ale já přesto jsem slyšel bzukot filmové kamery. Hlasy kolem utichly, jako před nějakou divadelní premiérou.
„Budeš něco jíst?“ zeptal se z veslice Pavel, poněvadž měl ke mně nejblíž.
„Nebudu, musím se jenom napít. Nějak mi vyschlo v krku. Nalej mi koflík čaje.“ Pavel nalil horký čaj z termosky a podal mi ho do vody. Ve zdymadle bylo větší chladno a z čaje v koflíku se kouřilo. Po vypití čaje jsem měl zamlžená skla brýlí a neviděl kolem sebe vůbec nic.
Ponořil jsem obličej pod vodu. Vrata byla uzavřená a z lodi Vassa mi hodili korkový záchranný kruh na laně. Musel jsem se podrobit dohodnutému předpisu, potopit se a vplavat dovnitř záchranného kruhu. Byl mi akorát. Být o něco víc při těle, nedostal bych se do něj. Druhý konec lana byl uvázán k lodi a mohli se přikročit k samotnému obřadu. Z Vassy šel povel k pracovníkům obsluhy, že je všechno v pořádku a může se začít. Voda začala dunět, a moje tělo začalo jako smítko společně se všemi loděmi pomalu klesat.
Záchranáři ve veslici využili pauzy k posílení – Fanda si vyndal svačinu a rozprostřel si ji na kolena. Stačil si akorát dvakrát kousnout, když ze stěny zdymadla vytryskla proudem voda z otvoru mezi žlutozelenými kameny. Ve chvilce byl ze svačiny nacucaný žvanec, dobrý tak ke krmení kachen nebo ryb. Rozesmáli jsme se a kupodivu se smál i Fanda. Voda duněla, fotoaparáty cvakaly a já jsem byl v kruhu, který se mi zařezával pod pažemi. Pozoroval jsem vodu, ale žádné víry nebyly znát, alespoň ne takové, které by mě mohly stáhnout pod vodu. Voda se kolem mne mlela volně a já jsem si vzpomněl na svého inspirátora, pana Halliburtona. Možná prožíval stejné pocity jako já. Vědomí, že jsem spouštěn jako vltavský parník, plavící se z nedělního výletu ze Slap do Prahy, bylo velkolepé! Mezitím se na okraji zdymadla nahromadili další lidé ze Štěchovic, z jejich blízkého okolí, i z Prahy.
Hladina klesala sedmnáct minut a já jsem během té doby překonal 21 metrů výškového rozdílu obou hladin Vltavy. Zdýmání skončilo a diváci nad komorou se mi zdáli být malí. Rychle jsem vyklouzl a vydal se kraulem naproti otvírajícím se gigantickým ocelovým vratům. Jejich výška na mne mocně zapůsobila.
Vyrazil jsem jako první otevřenými vraty pod korunou stodvacetičtyřmetrové hráze a za mnou se vydal celý doprovod na další etapu k přehradě ve Vraném nad Vltavou. Někde nahoře u přehrady se jakoby otevřela jiná vrata pomyslné komory a vyjela spousta osobních automobilů, doprovázejících mě pomalu po břehu vedle řeky. Někteří řidiči troubili a mávali.
Na přehradě mleli, a tak byl pod ní silný proud, který mě unášel k místu, kde jsme dnešní noc odpočívali, ale chaty nebylo z vody vidět. Zato kousek přede mnou se tyčil štěchovický most a na něm stály desítky lidí. Po silnici, vedoucí podél řeky, jel pomalu konvoj osobních automobilů, který uzavíral autobus s hostivařskými otužilci. Asi tři sta metrů před mostem jsem se položil na vodu a nechal se nést proudem. Pavel mi z veslice vyřídil vzkaz od redaktora Beránka, že dneska večer přijede za mnou domů. Přijel se jen podívat na zdýmání a z rodinných důvodů se musel vrátit zpět do Prahy.
Pokračování...
Další díly najdete ZDE |
