| „Bude pršet, Lesan žere trávu,“ říkával děda malému chlapci, kterým jsem byl, kdykoliv jsme spolu něco kutili na zahradě a rozjívený vlčák ustal v radostném pobíhání a začal se popásat na svěží zeleni. Daleko víc než prostá zahradní tráva mu zachutnaly babiččiny kytičky, které piplala ve skalce rozprostírající se kolem jezírka s lekníny a zlatými karasy. To potom skutečně lítaly hromy a blesky.Někdy jsem to zkoušel po něm. Ukusoval jsem stonek pampelišky a rozhlížel se po nebi, kdy se začnou sbíhat mráčky. A opravdu, někdy skutečně pršelo. Tu maminčin polibek, tu pohlavek, tu skutečný déšť. Pořád se něco děje v tom čase, který se jmenuje dětství. Jede se s dědečkem, naložen na vesele pískajícím vozíčku, na pole nebo se s maminkou šlape „za horu“ na čerstvé mlíčko přímo z vemínka. S tatínkem je možné vyrazit do lesa na houby nebo mu v garáži pomáhat něco roztloukat, s babičkou je báječné plavání v bazénu na koupališti.
Také se sestřičkou se báječně plave, píská i roztlouká. Hned má kvočna kuřata, nebo se to začne hýbat ve sladké střídce králičího pelíšku ze samé maminčiny srsti. 
Lesan se dá skvěle drezúrovat, na povel si sedne i lehne, také mohutnou tlapu ti podá do tvé malé tlapky. Ochotně se nechá česat kartáčem a, jsi-li ještě maličký, můžeš si na něj vylézt jako na koníka. Později ho můžeš alespoň zapřáhnout do saní.
A pak se to stalo. Ne, nebojte se, žádná pohroma se neřítí, to jenom Lesan začal povážlivě tloustnout a zakulacovat se. Už ani nedováděl jako dřív, většinu času proležel ve stínu pod starou tújí.
„Co je s tím psem?“ přemýšleli jsme všichni, na nic kloudného jsme ale nepřišli.
Až jednou. Šel jsem s babičkou nakoupit, Lesan se ploužil za námi
„Dobrý den vinšuji, na nákup, na nákup?“ dostihl nás zvučný hlas a pokračoval: „Kdy to čekáte? No, kdy budú štěňata? Jedno by sa ně zešlo.“
Kde se vzal, tu se vzal, stál vedle nás pan Cimérka a přátelsky drbal našeho Lesana.
„Jakápak štěňata, pane?“ pobouřila se babička. „Vždyť je to pes jako les!“
„Já vám řikám, že je to fena jak dělaná a co nevidět bude rodit! Enem sa divím, že to ten váš kohút starý nepozná.“
Pak se stal zázrak. Žádná Panenka Maria se nezjevila, ani babička nepřestala hubovat, zato našemu Lesánkovi se v boudě zjevilo půl tuctu těch nejsladších štěňátek. Vypadala dočista jako malí králíčci, také milion dalších věcí připomínala, malá a slepá. Nožičky je neposlouchaly a z hrdélek se jim místo radostného „Aleluja!“ dralo jen rozpačité kňourání, když se snažila domoci maminčiných cecíčků.
Tak jsme přišli o hafana Lesana a získali fenečku Lesněnku. Žila s námi šťastně svůj psí život, dál se pásla na babiččiných kytičkách, chlemtala vodu z jezírka plného zlatých karasů, snášela naše rozpustilé dětské dlaně, brala si z nich kousky jídla, olizovala nám tváře, vodila nás na procházku. Přitom stačila hlídat dům, všude být a všechno vidět, kdyby se snad, nedej bůh, mělo přihodit něco zlého.
Jednou v noci usnula ve svém domečku a místo toho, aby se ráno probudila a začala se světaznale procházet po dvorku, spala a spala a spala a spala...hlavu měkce složenou na předních tlapkách.
V zahradě pod smrkem jsme vykopali jámu a opatrně do ní Lesněnku uložili. Děda byl toho dne bez vtipu, babička plakala. Byla by ráda, kdyby jí zase spásala záhony. Už by Lesněnce nedomlouvala, místo toho by ji hladila po hebké srsti.
Bráška byl ještě maličký, příliš tomu nerozuměl. Dřepěl nad hrobem a kladl na Lesněnku zavinutou do bílého plátna hrst granulí, kdyby tam snad měla hlad, gumovou kachničku, aby si měla s čím hrát, a dopis. Vlastně to byl obrázek, několika tahy, čmrk sem, čmrk tam, zachytil svoji představu nebe.
Tak jsme tam stáli a naše hlavy byly svěšené stejně jako větve smrku, jehož stín jsme zvolili za místo posledního odpočinku našich mazlíčků. Svůj příbytek tu měla vodní želva i křeček. Spala tu naše morčata a andulky, pestře zbarvená rozela, stejně jako malé, ještě neopeřené ptáčátko, které jsem našel ležet mrtvé pod hnízdem.
Bylo ticho a nic je nerušilo. Babičce se pořád chtělo plakat, tak plakala, dědovi otrnulo a začal si z ní dělat legraci, jestli bude stejně „bečat“ aj na jeho pohřbu. Honzík pobíhal kolem hrobečku a všemožně ho upravoval.
Vtom mu poskočila hlavička. U plotu sousedovic zahrady se něco tetelilo, hnědo-černo-bílý uzlíček tlapiček, ocásků a čumáčků dorážel na plot. Honzík vyskočil a uháněl pryč. V okamžiku byl zpět s kapsami plnými granulí a začal je přes plot nabízet pejskovi. Pejsek mu olizoval dlaně i tvář, Honzík ho hladil po kožíšku, oči přetékající štěstím. Babička přestala naříkat a se zalíbením přihlížela tomu nenadálému představení, rozhodnuta vyslat dědečka při nejbližší příležitosti koupit nového psa.
Příběh však pokračoval a s ním přicházel, dlaně umazané od hlíny a obě kolena, jak klečel v záhonech, pan Vrátek. Přišel k plotu, podřepl k těm dvěma drobečkům a, zatímco drbal pejska za uchem, řekl Honzovi: „Tak co, Honzo, chceš ho?“
To se ví, že chtěl. Hned si pro něho běžel a už i jméno pro něho měl a celé srdíčko, když volal: „Děkuji ti, Lesněnko! Děkuji ti, Lesněnko!“
Věřil totiž, že mu Papínka jako náhradu za sebe poslala z nebe. |
