Jana Reichová: Setkání

Rubrika: Publicistika – Zajímavosti

Setkávání s lidmi je pro mne velice důležité. Někdy jsou setkání jen zajímavá, jindy mile překvapující a velice často radostná, přinášející potěšení. Chci totiž psát právě o jednom takovém setkání a musím opět předeslat, že nevěřím na náhody.
Když se lidé mají setkávat musí být nejdříve narozeni, musí žít na tomto světě. Tak i já začnu tehdy, kdy mne moji milující rodiče z lásky na tento svět přivedli. Měli skupinu přátel podobného věku a stejných zájmů, s kterými se pravidelně vídali.
Byla jsem první dítě v „partě“, a tak automaticky všechny přítelkyně byly tety a jejich mužští partneři strejdové, přesto, že pokrevních tet a strýců jsem měla i tak dosti. Můj manžel to později, aby se v tom vyznal, vyřešil tak, že jsem měla tety-tety a tety- netety a tak to bylo i se strýci.
Mezi takto spřátelenými dvojicemi mých rodičů se začaly rodit další děti a ty samozřejmě oslovovaly mé rodiče teto a strejdo.
Všichni bydleli v Praze, tedy na Vinohradech, na Pankráci a podobně, jen moji rodiče žili na okraji Prahy, v malé vilové čtvrti, právě pod Dívčími hrady. Tak se na neděle jezdilo k nám, odkud to bylo blízko do Prokopského údolí, kde tehdy ještě na skále stával kostel sv. Prokopa a bývaly tam poutě a pod skálou krásné jezírko, na již zmíněné Dívčí hrady, přes Hlubočepy na Barrandov, v těch dobách výstavné vilové čtvrti, prostě se k nám jezdilo na pěkné výlety.
Vídali jsme se často, hlavně s jednou rodinou se třemi děvčaty. Ta nejstarší byla jen o tři roky mladší než já. Teta-neteta byla skvělá organizátorka a strýc-nestrýc byl velmi umělecky založený, zpíval ve známém pražském sboru, velmi hezky maloval a měl zájem o divadlo.
Všechny děti, jeho tři dcerky i já se sestrou jsme moc po této stránce od něj získávaly. Zvláště, když jsme k nim začali také jezdit na prázdniny do Jizerských hor, kde na to bylo více času. Lesy všude kolem plné jahod, borůvek a později i hub, cesty s nůšičkami na zádech k pekaři do údolí pro čerstvý chleba, k večeru s bandaskou pro kozí mléko a výletů do hor všude kolem. A každé prázdniny divadlo, které s námi a ještě okolními dětmi nacvičil strýc-nestrýc.
Nikdy jsme neztratili kontakt, ani když jsme v 68. roce odešli do Austrálie. Stále jsme si psali a strýc posílal své pěkné a milé kresby. A potom jsme měli konečně to štěstí, že jsme se mohli všichni setkat. Rodiny se rozrostly na obou stranách, jen naši rodiče s námi již nebyli.
A to setkání z nadpisu? To prosím hned budu pokračovat. Moje nejstarší sestřenice- nesestřenice, která vyučovala matematiku, najednou krátce před Vánocemi poslala zajímavou zprávu po internetu.
„Přiletím do Austrálie v únoru příštího roku, protože mě k tomu přemluvily moje bývalé žákyně, které jsem učila matematiku na „jedenáctiletce“ a které budou letos oslavovat šedesátiny. Rozhodly se, že je budou slavit se svou bývalou spolužačkou žijící v Austrálii.“ 

Potom pokračovalo příjmení a internetová adresa té bývalé žákyně. Jméno nám nic neříkalo. Ale manžel začal pátrat na internetu a najednou bylo docela jasno. Česká keramička, které jsem pomáhala uspořádat několik výstav a která nám unikla z našeho dohledu, je právě ta spolužačka a bývalá žákyně žijící v Austrálii. Neznali jsme její příjmení, protože se později znovu provdala.
Takové setkání se nestává často. Sestřenici-nesestřenici jsme bohužel při minulé návštěvě domova neviděli a naši milou keramičku jsme nestihli navštívit, když jsme dvakrát navštívili spisovatele Stanislava Moce, který žije jen nemnoho kilometrů od ní.

                         

Vytvářela velmi hezké věci a nezapomenu, když jsem jí pomohla udělat první samostatnou výstavu a chtěla jsem natočit rozhovor pro české vysílání v Sydney, kde jsem tehdy působila, že jsem z ní nedostala před mikrofonem jediné slovo. Byla tolik skromná, že ji to uvedlo do velkých rozpaků.
Mám ji ale celá ta léta na očích, protože její výtvarné práce na nás shlížejí po celém domě a fotografie z výstav jsou stále stejně milé.
Tak je potkáme obě, česko-australskou keramičku a její paní profesorku matematiky na severním pobřeží New South Walesu, kde je stále ještě to klidné a kouzelné pobřeží téměř nedotknuté přebujelou turistikou.
Jsou prostě setkání, která bychom nečekali, ale která přinesou tu skutečnou radost.

Foto © Zdeněk Reich

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 02. 2008.