Alena Heinová: Chuť dneška a zítřka…?

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...

V pondělním večerním zpravodajství Televize Nova ( 18.února 2008) jsme mohli vidět další přehlídku lidské tuposti a krutosti. Záběry z jatek v USA, kde zaměstnanci nemocné a zraněné krávy, které se nemohly postavit na nohy, „povzbuzovali“ ranami, bodáním do očí, kopanci a najížděním auta na týrané zvíře.
Bez veterinárního vyšetření se pak tato nemocná a zubožená zvířata dostala na porážku a na jejich mase si „pochutnali“ konzumenti fastfoodů a  dostalo se dokonce do školních jídelen. Firma, která takto „vyřešila“ problém nemocných zvířat, byla nucena stáhnout své výrobky za dva roky a patrně ji čeká soud a trest. Takže se zdá, že je to takhle v pořádku. Za vinu přijde potrestání…

 


Jenže ono v pořádku není nic, snad s výjimkou trestu, bude-li dostatečný. Ale co je vlastně ten „dostatečný trest“?  Trest za kruté, nesmyslné chování člověka ke zvířeti, které ho živí a jehož porážkou si vydělává na živobytí…Za nevšímavost kontrolních orgánů, které mohly selhat už tolikrát předtím…
Za strach, který mají Američané z toho, že některé výrobky z masa nemocných krav už mohly skončit v jejich žaludcích a mohou být tikající bombou v jejich tělech – od nemoci šílených krav až po virus Eboli…
Za strach z vlastní bolesti, nemoci z nakaženého masa, který je nakonec nejsilnějším popudem k následnému konání, které nastartovaly ty otřesné záběry.

 

Záběry, které se do centra pozornosti veřejnosti dostaly spíše náhodou, než cíleně. Skutečnost, že chování lidí k hospodářským zvířatům na jatkách a často i v průmyslových velkochovech, nemá pranic společného  s vlídností, poučeností a odpovídajícím vztahem živé lidské bytosti k živé bytosti zvířecí, je zcela určitě daleko častější, než si dokážeme představit. Jsou to právě hospodářská zvířata, která jsou denně v obrovských počtech vystavována nezměrnému utrpení. Jen velmi pomalu dochází ke změnám v legislativě států Evropské unie a několika dalších civilizovaných zemí.

Jsme otřeseni tím, co vidíme v kamerovém záznamu z jatek – a přece je to jen důsledek řady příčin, z nichž vidíme jen „špičku ledovce“. Jak víme od našeho spolupracovníka, známého ochranáře zvířat dr.Jana Čejky, dlouholetého člena vědecké poradní komise při organizaci Humane Society of the United States a spolupracovníka řady národních i zahraničních organizací na ochranu zvířat  – právě ve Spojených státech je neohlášený vstup do velkofarmy kvalifikován jako federální zločin a trestá se dlouholetým vězením.
Otázka, kdy vlády konečně uvedou v platnost zákony, které by chránily hospodářská zvířata před krutým zacházením při chovu, transportu a před krutostmi na jatkách, není a patrně ještě dlouho nebude mít uspokojivou odpověď.


  
 

Bojujeme často za ochranu našich nejbližších kamarádů, psů, koček, těch drobných i větších milovaných zvířecích bytostí, jejichž dobrý život nám leží na srdci. Všímejme si více i těch zapomenutých zvířat, každodenně nás živících svým masem, mlékem, vejci, o jejichž životě víme tak málo a nechceme vědět víc, protože nám náš nadřazený vztah ke zvířatům připadá jaksi samozřejmý a „přirozený“.
A přece právě naše nevšímavé chování a jen záchvatovitá lítost nad náhodně spatřeným důkazem lidské krutosti , jsou těmi balvany, kterými si denně zatarasujeme cestu poznání a pochopení zákonitostí přírody, jejíž jsme součástí, aniž jsme schopni a ochotni konečně to respektovat.

Zřejmě jenom člověk,  nadměrně sebevědomý pocitem vlastní „moci“ nad ostatními živými tvory, je schopen  podřezávat si pod sebou větev životního stromu. Vždyť živočišné produkty, které prakticky denně konzumuje – jsou-li z těl surově zabíjených, stresovaných, nekvalitně živených a v přirozeném chování omezených zvířat, nepřinášejí do lidského organismu prakticky nic z proklamovaných živin a zdraví prospěšných látek.
Ani tuto prokazatelnou skutečnost nejsme my, lidé, schopni přijmout jako výzvu ke změně našeho chování ke zvířatům.

Domníváme se, že panujeme nad zvířaty a přírodou a přitom nedokážeme vládnout ani sami sobě. Emoce, která dokáže nakonec vybuchnout jen ve zničující strach nad tím, co jsme sami způsobili, je zřejmě naší nejperspektivnější sebevražednou  zbraní.

Pud sebezáchovy, který funguje s tak obrovským zpožděním, svědčí o tom, že nám, lidem, opravdu  už „svítí červená“. Neptejme se, co s tím uděláme?  - ale něco s tím udělejme!

Začít můžeme tak, že nebudeme působit utrpení tím, že mu nebudeme bránit. Právě nevšímavost a lhostejnost stály nejčastěji u všech lidských katastrof  a neštěstí. Aspoň tuto zkušenost, kterou udělal snad každý z nás, bychom si  už konečně měli připustit… 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 02. 2008.