Ze zápisníku zoufalého kuchtíka (14)
„Ježíši, voni mi to zase všechno sežrali…"

Kuchtík se snivým pohledem přelétá za skleněnou plochou výkladní skříně na nerezovém tácku položený, pro laika snad i trochu záhadný, kus masa. Téměř bílý, z jedné strany hladký jako pleť toužebně očekávané slečny, z druhé vrásčitý, připomínající rozpraskaný povrch kůry vznešeného, na kraji lesa dlouhé roky stojícího dubu. Bělostná surovina připomíná mořské zvíře stejně jako křídlo bájného ptáka, který se připravuje ke vzlétnutí někam daleko, do krajin poetů a básníků. Kuchtík je ale částečný realista, a tak za výlohou vidí spíše potravinu a uvažuje o jejím možném zhodnocení, o kuchyňské úpravě hovězích drštěk.

Mistr řeznický nabízí krásně čerstvé, nezmražené, jako předem určené k výrobě té nejlepší z polévek, kterou kdy svět a přilehlé okolí poznaly. Kuchtík jich, bez dlouhého uvažování, ukládá do tlumoku více než kilo a cestou ke svému příbytku má čas na řešení filozofické otázky, kde dršťky přišly ke svému libozvučnému jménu. Souvisí s lidskými ústy, nebo snad s panem Břeňkem z Drštky, majitelem zaniklého hradu Drštka v Brdských hvozdech blíže, dnes odpůrci radaru trochu nechvalně proslaveného, Troskavce? Lingvistický hlavolam dořeší v tramvaji číslo 15, když dospěje k názoru, že vzhled potraviny přece jen trochu připomíná i křoví, či větvoví a to se staročesky řeklo dřiešcie.

Ve své alchymistické laboratoři kus vnitřností promne solí, vloží do hrnce s vodou, počká až začne vřít a dvacet minut vaří. Vodu slije, potravinu  dá do nové, opět vesele vaří a celý proces ještě do třetice zopakuje.
Pak vodu slije, potravinu dá do nové a opět vesele vaří. Tentokrát až k úplnému změknutí. Do jiné nádoby umístí morkové kosti, které u řezníka také nabízeli, vývar se vlastně připravuje sám za přítomnosti několika bobulí nového koření, pepře a čtyř listů vavřínu. Nemá-li právě po ruce věnec císaře z Říma, použije bobkový list, jde stejně o totožnou rostlinu. Vavřín zní však vznešeněji.
Aby ve volném mezičase nepodléhal zbytečně hříšné zahálce, připraví ještě z vepřového sádla a čtyř lžic hladké mouky světlejší, ale nazlátlou jíšku. Dršťky zatím změkly, a tak je nakrájí na vzhledné nudličky, polévka musí přece potěšit nejen žaludek ale i zrakové smysly. Smaží cibuli, v okamžiku, kdy se stává průsvitnou, přidá sladkou papriku a na kostičky nakrájenou kořenovou zeleninu, kterou lehce orestuje, vše doplní vývarem, přidá dršťky, jíšku a minimálně půl hodinky ještě dovolí sporáku zlehka krmi vařit. Půlhodina je více než nezbytná, kratší var by nemusel odstranit moučnou příchuť jíšky. Osolí, doladí čerstvým česnekem, chuť korunuje majoránkou, to již ale nevaří, protože by snížil aroma jak česneku, tak sušené byliny. Jsou i tací pošetilci, kteří by byli v závěrečném stádiu schopni do polévky lít maggi, worchestr či dokonce sojovou omáčku… Od takových přísad se kuchtík znechucen odvrací a opovržlivé mávnutí rukou plně vyjadřuje jeho názor na věc.

Jako mnohé další pokrmy je dršťkovka nejlepší druhý den; propojí se a vyváží všechny jemné proporce, polévka získá vyrovnanou harmonii a tu nejideálnější příchuť. Je ale na zemi málo lidí, kteří ji mohli okusit až druhý den. Ne, že by si kuchtík dělal starosti jako představitelé Evropské unie a chvěl se hrůzou, že dva dny uleželá polévka či dokonce guláš vyvolají po celém kontinentu epidemii. Problém nejlépe vysvětlují autentická slova kamaráda Bivoje, již po dvakrát nešťastně konstatujícího: „Ježíši, voni mi to zase všechno sežrali…"

Kuchtík prozíravě nakoupil výchozí suroviny větší množství, a tak může uvažovat o dalším chodu z pochoutky obzvláště ceněné našimi předky. Vzpomíná, že jako staropražská specialita byla dršťková polévka v závěrečné fázi zbavena drštěk a ty nahrazeny játrovými knedlíčky. Vzpomíná i na vyprávění Mistra Wericha – oslovení Mistr se vždy bránil slovy, že Mistr byl Jan Hus a toho za to upálili. Když přišel před válkou do USA a pídil se u řezníka po ledvinkách, játrech, dršťkách a podobných delikatesách, ptali se ho v obchodě zcela vážně, kolik že má doma psů. Vzpomíná i na pana Otu Ulče a jeho příběh o českém restaurantu kdesi ve Winnipegu. Na chodníku stála černá tabule popsaná názvy nabízených jídel. Mezi jinými dobrotami tam uváděli TRIBE SOUP. A kolemjdoucí se divili, kterého indiánského kmene se to týká. Dršťky se anglicky přece řeknou tripe…
Obvykle krmi, které říká Rezavá přilba rytíře Hanuše, připravuje v nuceně improvizovaných tábornických podmínkách s tím, že to nejpodstatnější - vařené dršťky – přinese již hotové.
Na rozpáleném oleji zpění drobně nakrájenou cibulku, zapráší hladkou moukou, dovolí tak vzniknout cibulové jíšce, kterou obarví sladkou paprikou. Zalije hovězím vývarem, v nouzi nejvyšší se tváří, že nevidí kostku masoxu, a povaří. Přidá na tenké nudličky nakrájené uvařené dršťky, ochutí česnekem, majoránkou, bílým pepřem a solí. Podusí vše společně čtvrt hodinky a přidá zakysanou smetanu. Anglickou slaninu nakrájí nejlépe na kostičky, rozškvaří a nasype na jednotlivé porce. Přidá, v záchvatu rozmařilosti, ještě plátky prohřátého domácího uzeného a vše ozdobí nastrouhaným sýrem, případně drobně krájenou červenou paprikou. Pokud sežene čerstvé slané houstičky, nadšení a radostné výkřiky nemají konce a připomínají tvůrčí atmosféru známou ze sjezdů politických stran.

Rezavou přilbu kdysi vařil na setkání skupin historického šermu pod věží Tuchorazské tvrze. Strávníků bylo ve střehu snad čtyřicet. Všichni dohromady a později každý zvlášť mu radili, ať hlavně nešetří tím bílým pepřem. Krmě pro partu drsňáků přece musí mít patřičný říz a sílu. Nešetřil, v olbřímím hrnci na ohništi zmizelo několik sáčků koření, později padlo podezření, že někteří ještě připepřili z vlastní iniciativy. Rytířova přilba byla hotova, voňavý chléb nakrájen a nejrychlejší z mušketýrů polkl první lžíci. Polykali i další, leč vždy jen onu první lžíci... Následovalo již jen houfné lapání po dechu a zoufalý útěk k vykopanému sklípku s ukrytými a chladícími se lahvemi desítky. Dekorum zachoval jen jeden jediný, nejdrsnější z nejdrsnějších. Polkl, zálibně pokýval hlavou, líně vztáhl ruku k pepři, tentokrát Cayenském, a do nastalého ticha pronesl: „Dobrý, moc dobrý, ale máš poslouchat kamarády, když ti nezištně dávají dobré a moudré rady. Tos to, sakra chlape, nemohl trošku líp a hlavně víc okořenit? Nemáš, prosím tě, po ruce ještě kousek česneku?“