Vždycky ve čtvrtek, když přišel táta domů z práce, poslal mě do trafiky pro Nymbursko a cigarety. Oprýskané dveře a maličké okénko trafiky jsou v okrové opršené zdi mezi řeznictvím pana Malíka a hospodou, co už není hospoda, protože v ní bydlí sestřičky z nemocnice, ale donedávna to hospoda byla a říkalo se jí Bosna.
"Holky jako holky!" významně vždycky říká starý pan Kadlec, co si chodí do trafiky kupovat čvaňháky nebo Tarase Bulbu do lulky, když hihňající se slečny vycházejí z ubytovny směrem k nemocnici.
"Za první republiky tady bylo vosum, někdy i deset holek. Jedna, taková zrzavá, to byla pěkná baba...," škrtnul sirkou o hranu krabičky položené na prkýnku u okénka, kterou si zvláštním způsobem přidržoval malíčkem, natáhl a s vyfukujícím kouřem zamumlal, "taková...," hluboce zapukal, "... před našima za našima." 
Znovu natáhl a vyfoukl kouř a zasnil se: "Ta vám měla bábovky... kilo dvacet jednu! A prdýlku jak z vobrazu vod Rembrána! A všechno sem to tou jednou rukou stihnul!" zamával pravicí invalida z první světové války.
Trafikantova paní, maličká šedivá osůbka s brýlemi připomínajícími dna od jogurtových flašek, se ozvala zevnitř ječavým hláskem: "Nechte toho, Toníku, jsou tady děti!"
V okénku se objevila hlava slepého pana trafikanta Soběslava: "Kdopak to přišel?"
"Já!" povídám. Vždycky říkám jenom "Já", protože mě baví, že pan Soběslav neomylně pozná, kdo to je "Já".
"Áha! Pan Jan!" ozvalo se za sklem. "Pan Jan, idol všech dam!" dodal pan Kadlec a odplivl hnědou slinu.
Bílá ruka vystrčila na prkénko před okýnkem žlutohnědou krabičku s nápisem Lípa a složený dvoulist Nymburska s obligátní větou: "Cigarety a Nymburáčka pro pána Jána!"
Vysypal jsem mu do nastavené dlaně hrstičku drobných a zvědavě pozoroval, jak stočil své vyhaslé oči nahoru a palcem a ukazováčkem prověřoval mince - bezpečně rozpoznal pětadvacetník od desetníku, nezaskočilo ho ani, když jsem mu nastražil starý peníz z první republiky nebo ustřádané pětníky a haléře.
"Koukám, žes zase žebral u kostela!" rychle přebíral drobásky.
To jeho "koukám" mi připadalo děsně komické.
"Naschle!" zavolal jsem do budky, zasalutoval panu Kadlecovi, to měl rád a vždycky to se sražením podpatků opětoval, a vyskočil jsem si na stupačku fasuňku, s nímž projížděl kolem pan Kristen.
"Za vozem!" zakřičel na něj Fanánek. Závidí, protože na jedoucí vůz neumí vyskočit.
Blbeček! Pan Kristen se mrknul dozadu a na moje zamávání novinama jen přiložil dva prsty ke štítku čepice. Seskočil jsem, když zahýbal do Komenského ulice, kde dřív míval velké povoznictví a teď mu v maštalích zbyli jen dva grošovaní valaši, s nimiž rozvážel z uhelných skladů pana Turka u místničky uhlí.
Do schodů jsem letěl po dvou a do kuchyně vtrhnul pěkně udýchanej. Táta si vzal noviny, lehnul si na kanape a za chvíli spal jako špalek. Na obličeji mu leželo Nymbursko - orgán OV KSČ a ONV Nymburk, a palcovým titulkem na první straně hlásalo: Kolektiv JZD Kněžice vede v mléčné lize! |
| Na začátku školního roku přišla paní učitelka Rýcová, vlastně slečna, protože to je nejmladší členka učitelskýho sboru, a agitovala do recitačního kroužku.
Protože jsem už dvakrát vystupoval v souboru Hálek a básničky mě bavěj, nechal jsem se zlanařit. Choděj tam skoro samý holky a kromě mě ještě Miloš Kubík z áčka, kterej taky hraje v Hálku, a Vondráček s Kurkou z vosmičky.
Učíme se teda skoro samý blbosti, ale je tam sranda. Jako když si tuhle Alena Janďurová před vystoupením na nějaké schůzi v Dělňáku opakovala "Za temným oknem, v květníku sivém..." a Miloš vždycky řekl "shnilém!" "Nech tohoó, nepleť měé, vždyť to pak řeknu špatněé!" kvičela Alena.
A potom, při vystoupení, s hrdým výrazem přednášela: "Za temným oknem, v květníku shnilém, hrubý a špičatý mračil se kaktus..."
Nebo když Jarouš Vondráček změnil Karlu Jaromírovi text a vypálil: "U lavice dítě sralo, zplna hrdla křičelo..." Úča z toho dělala aféru, naštěstí to bylo vo zkoušce, jinak slíznul určitě dvojáka z mravů.
Pak nám Rýcka oznámila, že na konci školního roku má být v Poděbradech soutěž škol a nás kulhavá Mery, tedy soudružka zástupkyně ředitele, přihlásila do kategorie recitačních souborů.
A že připravila pásmo s názvem "Země, země stokrát pokoušená".
"To zas bude hlína!" poznamenal jsem, načež Alena, šplhna hnusná, řekla úlisně: "Tu soutěž musíme, soudružko, vyhrát!"
"To je úroveň!" zavrčel Miloš a připomenul mi: "V sedum v Hálku!"
Šli jsme totiž na první scénovanou zkoušku. Rejža nás obsadil, jako "dva kluky", do připravované dramatizace francouzské galantní poezie "Láska a nevěra". Máme tam pár štěků, ale umíme texty skoro všech postav. Jsou většinou dvojsmyslný a některý i pěkně sprostý.
Třetího června jsme jeli do Poděbrad na soutěž. V Divadle Na Kovárně bylo nabito. Některé holky stály u záchodů, kde se kluci střídali v kouření, a přemílaly si svoje básničky, učitelky lítaly jak střelený prakem do brňavky a dávaly dohromady svoje soubory, v páté řadě sedělo šest starejch škeblí a jeden dědek - odborná porota.
Najednou přilítla Rýcka a se šíleným výrazem a celá popletená mele:
"Chybila se vloudička. Soudružka zástupkyně nedodržela propozice! Měl se přihlásit soubor a ještě dvojice sólových recitátorů a ona přihlásila jenom soubor! Když rychle nenahlásíme dvojici, tak nás vyloučí!"
Udělala zvláštní pohyb rukama, jako když se má každou chvíli složit, vrhla pohled smutnýho psa na mne a na Miloše a vyhrkla: "Umíte něco spolu?"
My jsme bez rozmýšlení kývli. Aniž se zeptala, co že to vlastně umíme, udělala znovu ten zoufalý pohyb a krokem velblouda pádícího k oáze odchvátala k porotě. Ukazovala na nás, něco té jedné babě šíleně rychle povídala a kývala hlavou jak Mánička vod Spejbla a Hurvínka.
V sále byl čím dál větší kravál, takže ani nikdo neslyšel, když se ňáká úča vyhrabala před oponu a snažila se přehlídku zahájit. Teprve když plešatec z poroty vstal a hlasem tureckýho muezína zařval "Tichóóó!", trochu se to zklidnilo.
I přesto první dvě soutěžní vystoupení určitě porota neslyšela. My jsme šli s "pokoušenou zemí" na řadu třetí a zatímco jsme recitovali, Rýcka stála na kraji první řady a neustále dělala směrem do hlediště významné posuňky a "pšššš, pšššš!"
V kategorii recitace dvojic nás vyvolali jako pátý v pořadí. Už když jsme kejvli Rýcce na to, že do toho jdeme, věděli jsme bez domluvy s čím.
Francouzská galatní poezie - to bude bomba! Postavili jsme se na forbínu a Miloš spustil: "Když s rajcajdičkou jsem a chvíle nenechavé, mne ponoukají líbat její ňadro pravé..."
V sále se rozhostilo takové ticho, že bylo slyšet, jak Rýcka v první řadě zrychleně dýchá, a Miloš pokračoval: "... uslyším vždycky: Copak je to, kolikrát ti mám říkat, že ňadro tohleto, náleží manželovi, popleto! To druhé líbej, to je tvoje, víš, protože od něho je k srdci blíž."
Rýcová, bílá jako křída, se složila do křesla na kraji první řady a já pokračoval: "Sto rejtarů, dle válečného práva, přitrhlo bez milosti do mlýnice a s meči tasenými, jak se stává, zneužívali mlynářovy polovice..."
U "mečů tasených" vytrčil Miloš ruku se zatnutou pěstí, což se setkalo s úspěchem, děti se válely smíchy. Zato o Rýcku se pokoušel infarkt a šedivé porotkyně střídavě rudly a bledly.
"Nešťastný mlynář, kus dál od mlynářky, sledoval její kyčle s náramnými nářky, a náhle zvolal, hledě na pohyby: Stará, jsem paroháč, vždyť tobě se to líbí! Kuš, řekla mlynářka, ty volotrku, to já jen, abych to už měla s krku!" dorecitoval jsem, ale než se stačil Miloš nadýchnout k "Přiznávám, že mne stály brzy ty vaše vnady proudy slzí..." vztyčila se předsedkyně poroty, rozhlasová režisérka Mária Křepelková, a do obrovského potlesku zaječela: "To stačíííí!"
Následoval šílený pískot, do něhož jsme se uklonili a vítězoslavně opustili scénu. Ty chudáky, co šli po nás, už nikdo neposlouchal. Ani porotci, protože měli až do konce hlavy u sebe a furt se dohadovali. Nevnímali ani vyvrcholení přehlídky - scénickou montáž poděbradského gymplu, a to i přesto, že pihovatá profesorka hned při začátku sykla jejich směrem: "Soudružko režisérko, to je ono!"
Modrokošilatí svazáci rozjásaně křičeli do hukotu v hledišti: "... široce rozkročen nad ulicí, s dobráckým úsměvem pod čepicí, Vladimír Iljič...", a s rozmáchlými gesty se dívali do světlých zítřků. Zatleskala jenom jejich přitloustlá prófa a okázale prohlásila do davu: "To je skandál!"
Pak přišlo vyhlašování výsledků. Očekávaně vyhráli svazáci s Leninem, my jsme dostali za "stokrát pokoušenou zem" třetí cenu s diplomem a knihou v azbuce "Vystávka dostižénij naródnovo chazjájstva SSSR v Maskvě", což zase Rýcovou vrátilo do života.
V recitaci dvojic první, druhou i třetí obecenstvo vypískalo. Pak Křepelková prohlásila, že my dva dostaneme zvláštní čestné uznání. Za výbornou interpretaci.
"O tom, že chlapci vystoupili s naprosto nevhodným výběrem veršů, by měla přemýšlet především soudružka učitelka, která je na dnešní přehlídku připravovala. Je-li tady ředitel školy, ráda bych si s ním na to téma pohovořila," nepřirozeně artikulovala předsedkyně poroty. Jenže Ríšu naše recitování nezajímalo a kulhavá Mery nikdy neopouštěla školu, takže Rýcka průšvih neměla. Diplomy pak vyvěsila na chodbě před sborovnou. A my jsme byli kingové.
Z knihy "Než malej Ventil dostal rozum" |
