Michal Dlouhý: Humoresky vážně - Strážmistr Šebestík

Rubrika: Publicistika – Historie

Přes mého „policejního“ učitele, emeritního policejního radu JUDr. Miloslava Dočekala, se na mne nakontaktoval pan RNDr. Vladimír Šebestík, CSc., jehož otec byl četníkem. RNDr. Šebestíka zaujal výskyt jejich příjmení v televizním seriálu o četnících.
Nad skleničkou vína jsem panu Šebestíkovi potvrdil, že jeho otec strážmistr Inocenc Vladimír Šebestík byl skutečně předobrazem jedné ze seriálových postav a zároveň jsem ho seznámil s případem zastřeleného vůdce služebního psa plzeňské pátračky strážmistra Aloise Taubera, který byl se seriálovou postavou spojen.
Případ, který vzal za srdíčko snad každého diváka a nenechá v klidu ani čtenáře byl ten nejsmutnější. Přišel v něm za dramatických okolností o život vůdce služebního psa strážmistr Antonín (Toníček) Šebestík. Tento případ se skutečně stal a dopadl ještě smutněji...

TRAGÉDIE V KOTEROVĚ

Jednou z řady obětí zločinců byl vůdce služebního psa 26 let starý strážmistr Alois Tauber z Četnické pátrací stanice v Plzni.
Dne 1. srpna 1931 spáchal Josef Kondr, 21 let starý syn rolníka a vyučený elektromontér z Koterova vražedný útok na veliteli četnické stanice ve Starém Plzenci vrchním strážmistru Václavu Hrabačkovi. O Kondrovi se všeobecně vědělo, že je výtržník a rváč a výborný střelec.
Tradovalo se o něm, že od boku trefí do vzduchu vyhozenou minci. Jen díky selhání Kondrova browningu nedošlo k dokonání vraždy. Poté pachatel uprchl na svém motocyklu do statku svých rodičů, kde motocykl odkázal svému bratrovi, vyhnal všechny osoby ze stavení, zabarikádoval se na půdě a vyhrožoval četníkům, že je postřílí.
Soustředěné četnictvo z plzeňské pátrací stanice a z tamní četnické stanice ještě v noci obklíčilo statek. Aby se podařilo zjistit ve které části objektu se Kondr ukrývá, nařídil o čtvrté hodině ranní dne 2. srpna 1931 okresní četnický velitel prohledání půdy služebním psem, německým ovčákem, jménem Argo.
Jeho vůdce strážmistr Alois Tauber otevřel dveře a zpoza rohu posílal psa po schodech na půdu. Když Argo opakovaně vyběhl nahoru a poté se opět vrátil, vstoupil jeho vůdce mezi dveře ve snaze poslat psa zpět nahoru. V tom třeskla rána a strážmistr Tauber se po krátkém vzpřímení skácel dozadu, upadl do hnojiště a okamžitě skonal.
Druhá rána zasáhla Arga, který ještě vyběhl ze statku na náves a po zásahu do srdce rovněž klesl mrtev. Ještě po dlouhých šest hodin trvalo obléhání vraha a po tuto dobu se ostatní četníci nemohli ani přiblížit ke svému zastřelenému kolegovi. Až kolem desáté hodiny se strážmistru Šedivcovi, rovněž z plzeňské pátrací stanice, podařilo zpozorovat místo úkrytu pachatele, kterého vyzval ke vzdání se. Namísto toho se z půdy ozvala střelba, která byla četníky opakována. Kondr byl zasažen do prsou a do pravé ruky. Ačkoliv byl okamžitě převezen do plzeňské nemocnice, po několika hodinách zemřel. 

Major Josef Povondra, jeden ze zakladatelů četnické pátrací služby, v nekrologu charakterizoval 26 letého strážmistra Aloise Taubra následovně: "Poznal jsem strážmistra Taubra, když na jaře 1930 přišel do Pyšel s přiděleným mu služebním psem do výcviku. Vysoký, štíhlý, vždy v pečlivém ústroji, mírný, ke kamarádům družný, ve společnosti příjemný a veselý, vzorného chování, služebních povinností přísně dbalý a je přesně vždy plnící, toť byl strážmistr Tauber, jak jsem jej poznal.".
Strážmistra Taubera krátce před smrtí potkala životní tragedie. Zemřela mu jeho milá na následky angíny. Mladému četníkovi se rázem zhroutil celý svět. Život pro něho ztratil cenu.
Rozloučení s tragicky zesnulým kolegou se ve Starém Plzenci zúčastnilo několik stovek četníků, čestná rota pěšího pluku č. 18 a plukovní hudba. Tělo zavražděného bylo za zvuku státní hymny uloženo do společného hrobu s jeho snoubenkou. Ve stejný den se na témže hřbitově konal i pohřeb četnického vraha. Jeho tělo bylo uloženo za účasti 10 osob do rodinné hrobky. Jeho otec, který se uložení těla do rodinné hrobky vzpíral, pohřbu účasten nebyl.
Posmrtného uznání se dočkal i čtyřnohý hrdina. U silnice v zahrádce Ústavu pro chov a výcvik služebních psů četnictva v Pyšelích u Prahy byl na památku uvedené tragické události umístěn žulový balvan s bronzovou reliéfní hlavou německého ovčáka s následujícím nápisem: "Na paměť věrných služeb psa Arga, zastřeleného při poskytování pomoci svému vůdci v Koterově dne 2. VIII. 1931 - Tento památník lidského vděku za věrnost zvířete postavily: Sportovní klub pro policejní a ušlechtilé psy v Praze a Spolek k ochraně zvířat.". Uvedený pomník je v současné době umístěn před areálem policejního psince v Býchorech u Kolína.
Ale vraťme se zpět ke skutečnému četníku Šebestíkovi:

STRÁŽMISTR ŠEBESTÍK

Inocenc Vladimír Šebestík se narodil dne 4. ledna 1903, vyučil se mechanikem a nastoupil vojenskou službu u 3 leteckého pluku. Po nějakou dobu sloužil u pražské státní policie a v roce 1930 nastoupil s hodností svobodníka k četnickému sboru.
Po absolvování školy četníků na zkoušku v Praze nastoupil vzhledem ke své civilní profesi mechanika jako řidič služebního motorového vozidla na Četnickou pátrací stanici v Hradci Králové.

Četnickému synkovi utkvěl v paměti případ ze služby na královéhradecké pátračce, při němž byl jeho otec zraněn. Spolu s kolegou štábním strážmistrem Janem Turkem, který na pátrací stanici vykonával vůdce služebního psa Korda, měli za úkol v době těsně před mnichovem eskortovat služebním automobilem zatčeného německého vyzvědače Lachnita.
Zatčený byl ve svěracích řetízcích posazen na zadní sedadlo automobilu. Vedle něho seděl štábní strážmistr Turko. Eskortovanému se nepozorovaně podařilo sebrat na podlaze vozu ležící kliku na natáčení motoru s níž nejprve napadl vedle sedícího štábního strážmistra Turka.
Ostrá hrana kliky prorazila četníku Turkovi tvář a krev se mu začala řinout ze způsobené rány. Na zadním sedadle jedoucího vozu nastal zápas. I přes tento zápas se Lachnitovi podařilo několikrát uhodit klikou do hlavy řidiče strážmistra Šebestíka. Intenzita úderů byla naštěstí tlumena plátěnou střechou vozidla o níž se konec kliky vždy zachytávat.
Přesto strážmistr Šebestík, který se musel věnovat řízení vozu projíždějícího právě serpentinami, utržil několik tržných ran na hlavě, které silně krvácely. Jediné, na co se řidič jedoucího vozu zmohl, bylo troubení. Klakson automobilu přijíždějícího k vesnici zburcoval její obyvatele. Eskortovaný vyskočil ze zpomalujícího se vozidla a začal utíkat do lesa.
Občané, když spatřili dva zkrvavené četníky, vzali spravedlnost do svých rukou dopadli prchajícího útočníka a učinili ho neškodným. Je třeba si uvědomit, že k události došlo v období přímého ohrožení republiky a tudíž si obyvatelé obce na agresivním němci s chutí zchladili žáhu. Poté následovalo ošetření v okresní nemocnici, které se u strážmistra Šebestíka neobešlo bez několika stehů na hlavě a u štábního strážmistra Turka bez několika stehů na tváři.

Strážmistr Šebestík u služebního automobilu Od samého počátku okupace se strážmistr Šebestík zapojil na královéhradecku do odbojové činnosti v organizaci Jitřenka, která ukrývala gestapem hledané osoby. Později již s hodností štábního strážmistra, Inocenc Šebestík sloužil jako řidič služebního motorového vozidla na Četnické silniční kontrolní stanici v Písku. I při službě v jižních Čechách se stejně jako řada jeho kolegů opět zapojil do odboje. V roce 1943 si zakoupil rozmnožovací přístroj a pod krycím jménem Daneš rozesílal letáky zaměřené proti okupantům.
V květnu 1945 sloužil štábní strážmistr Šebestík na zemském četnickém velitelství v Praze a podílel se s kolegy Dědkem a Hruškou na odzbrojování německé posádky v budově zemského velitelství.
Za uvedenou odbojovou činnost obdržel od prezidenta republiky Československou vojenskou medaili za zásluhy I. stupně. Po skončení války pracoval na Zemském národním výboru v Praze a později v diplomatických službách na zastupitelském úřadě ve Vídni.

Příspěvek byl zpracován za využití knihy Humoresky vážně vydané v roce 2007 nakladatelstvím Pragoline. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 03. 2008.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.