Ve třinácti byla Marienka tak velká jako matka a štíhlá a rovná jako bříza. Nejpozději od šestáncti mátla klukům hlavu a v osmnácti – prostě poprvé, co si s Vladimírem pohlédli do očí, věděla, že našla pravého.

- Pro tohle jsem si tě nevychovala, pro tohle ne... Marieta mrskla očima směrem, kde s kytkou přešlapoval dceřin nápadník. Měla toho na jazyku ještě víc, ale dál jí to nešlo.
Na dítě čekala léta, kam až sahala její paměť. Přání však byla jedna věc a skutečnost druhá. Od okamžiku, co v sobě všemu navzdory ucítila nový život, co pak slyšela dítě vykřiknout, co mu dala jméno a vykoupala je v mléce, přestože to už dávno nebylo v módě, se v skrytu domnívala, že jí děvče patří. Ovšemže tušila, že všeho dočasu, že jí jednou odejde... ale proč tak brzy? Na jednu hlavu se toho během krátkého života sesulo příliš mnoho, to už bylo něco víc, než že to někomu vychází, a někomu ne.
Šlehla znovu očima po nápadníkovi a on šel statečně vstříc pohledu, který ho probodával a krájel a přitom předstíral, že ho nevidí, prostě neregistruje, že milý Vladimír je méně než vzduch a než takového ženicha, to ať zůstane Marienka raději starou pannou.

Tyhle pohledy znal. Dokonce i od lidí, kteří mu stáli nejblíž. Jeho první dívka se s ním rozešla. Ovšemže ne hned. Do nemocnice po havárce za ním přišla celkem dvakrát. Na to, jak byl zřízený, to byl slušný výkon. Když odcházela, viděl její vyhýbavé pohledy a věděl, že to bylo naposled. Na rozloučenou ho políbila na čelo, studeně a zlehka, jakoby z dálky, aby se ho nemusela příliš dotknout. Jeho neobelhala. Oba se začervenali, nejspíš studem.
Osazenci poúrazového oddělení, kteří měli všichni loučení už za sebou a teď se jen v tichosti sázeli, jak to dopadne, si vyměnili vševědoucí pohledy. Skutečnost, že v tom není sám, přinášela ovšem mizivou úlevu.

Tak třeba Richard. Byl Němec, ale tady mu sestřičky říkaly Ríša. Přecenil své síly, na dálnici do Německa nezvládl zatáčku a přišel o obě nohy. Mohl trvat na převozu domů, ale bál se shledání s rodinou tak, že raději neustále setkání oddaloval a neustále nacházel nové a nové důvody, aby pobyt protáhl co nejvíc.
Vladimír se narovnal. Byl v pokušení se ozvat, ukázat, že není jen tak někdo, nýbrž Někdo, komu se vyhnula smrt – ale tímhle Marietu nemohl ohromit – ji ne – a oblomit její srdce, to už vůbec ne. Když jí ho Marienka přišla ukázat poprvé, křičela a vyváděla tak, až omdlévala vztekem. Řádila o to víc, oč víc si byla jistá, že to k ničemu nevede. Nějakou dobu se pak u nich neukázal, to bylo všechno, a ani potom ne dál než k oknům.

- Nevím, co se ti na Vladimírovi nelíbí, pronesla Marienka jemně.
- Zázrak, že se zachránil, maminko... A pak přišlo to hlavní:
-Ty bys měla mít největší pochopení...
Tady se dotkla bolavého místa. Pochopení? Proč právě ona? Nebylo tomu spíš naopak? Neměla už konečně nárok na kousek štěstí?
Chtěla zůstat spravedlivá, ale byl snad k ní život spravedlivý? Copak si neodpykávala celý život trest, na kterém nenesla vinu? Všechno si musela odepřít, všechno v jejím životě bylo nedostupné nebo aspoň daleko. Všechno si musela vybojovat a o všechno se zasloužit. A pak si přijde nějaký, nějaký...
Nadechla se. Viděla, že oba, Marienka i její slavný nápadník, visí na jejích rtech. Prohlédla si ho dobře. Hrbatý nebyl, i když právě toho, že dcera ponese její osud, se obávala nejvíc. Celou postavu jako by však něco při chůzi tlačilo k zemi a rozdrcená chodidla musela znovu a znovu testovat terén. Než takového ženicha, to ať holka raději zůstane na ocet, ujišťovala se.

- Podívej se na mě a pak řekni, co mě kdy krásného potkalo... vzdychla hořce, když se Marienka dál tvářila, jako kdyby zakopla o obrovské štěstí.
- Copak se mě osud už dost nenatrestal?
Už od školy jí dávali najevo, že je něco jiného, že mezi ně - krásné, zdravé, silné a rovné jako pravítko - prostě nepatří; že její postava, tlačená a strhávaná k zemi velikým hrbem, je skvrnou na slunci a obecním neštěstím. Vyhýbali se jí a ošklivost skrývali za škrabošku nevidomosti a nezájmu, vyšlo to nastejno, a nejhorší byl soucit. Předstírali, že rozumí a že je to normální, nosit na zádech veliký ohryzek. To bylo něco, o čem hovořit nebylo slušné, a tak se raději tvářili, že ji nevidí, že je méně než vzduch. Jen málokteří s ní dokázali jednat jako rovný s rovným.
Jistě, nebyla jediná, kdo měl nějaké trápení. Její přítelkyni z dětství zatěžoval rozchod rodičů, nejistota dospívání a smutek, o němž přesně nevěděla, odkud se vzal a proč tak silně, že se rozhodla, že už nejsou k vydržení.

U Mariety to bylo prostší. Dolů jí bez odmluvy táhly dlouhé, na její věk překvapivě žilnaté ruce a bohaté, těžké vlasy, kterými překrývala hrbek za krkem, vyčnívající žalostně a žalobně vzhůru jako rýč. Celé tělo, od dětství přiohnuté, bylo jediným obrovitým závažím. Tady náprava nebyla možná, pomoci mohl nanejvýš zázrak. A protože se zázraky nedějí, pak jen smíření a čas. Jistě, i ona měla možnost si získat přátele, ale o ty se musela ucházet, ty si musela nejdřív řádně zasloužit. A každý člověk potřebuje někoho, kdo ho má rád jen tak, jaký je; pro nic a za nic, bezdůvodně, snad dokonce s tím, že si to ani nezaslouží. Nesla svoje trápení tiše a s pokorou, ale tohle bylo už trochu moc. Pro dceru si myslela na někoho lepšího, měla na to nárok, zasloužila si to svým životem a trápením.

- Proč zrovna já? zalamentovala Marieta znovu a zvedla oči k nebi, celá se pozvedla vzhůru, jako by vskutku čekala, že odtamtud přijde nějaká odpověď. V duchu se viděla, jak se vede s malou Marienkou po náměstí, jak se lidé překvapeně i závistivě otáčejí, a vylekala se. Copak si už nevybrala svoji odměnu? Copak se její bolest už dávno neproměnila ve veliké štěstí?
Když zjistila, že není sama, že v sobě nosí živý plod, a když pak porodila zdravou, rovnou holku... Copak tohle nebylo víc než zázrak? Muž ji brzy opustil, ale dítě jí zůstalo. Když malou Marienku vozila v kočáře a nosila na rukou, to byl ten pravý zázrak, veliký a neuvěřitelný, a nezáleželo na tom, že první a poslední v jejím životě. A na zádech to měla Marienka vůbec nejraději. Držela se hrbu, vědoma si svojí důležitosti. Snad se na něm cítila i bezpečněji a daleko dřív než ostatní děti chápala, co je to úděl, bolest - a pokora.
Že chápala? Opravdu? Myslela si to, ale jak jí tohle mohla udělat?

- Mysleli, že je Vladimírek mrtvý, maminko. Auto se dvakrát převrátilo, vyletěl dvířky a...
Tohle znal. Nejednou to sám dával k lepšímu. Přesto se otřásl, jako by to slyšel poprvé. Už na silnici mu dali umělé dýchání a v sanitce s obživováním pokračovali, ačkoli si mysleli, že je to zbytečné. Když dostal elektrický šok, jeho tělo sebou škublo a ruce se rozhodily, vyčítavě švihly vzhůru, jako by chtěly říct – dejte mi pokoj!
Hned, jak ho přivedli k vědomí, věděl, kolik uhodilo a že to už nikdy nebude on. Přál si zemřít, strašně si to přál! Žádné neštěstí se mu nezdálo tak strašné jako to, co ho potkalo. Propadal sebelítosti a apatii, ztrpkl, uzavřel se do sebe. Lidé mu připadali zlí a jejich věčné plahočení mu bylo k smíchu. Díval se na to hemžení z odstupu, a co viděl? Ve dne se pachtili za penězi a večer plodili děti a tak pořád dokola, navzdory tomu, že museli vědět, že i k nim vtrhne podzim.
Stal se zasmušilý a zklamaný. Unavený a zhnusený životem a radostmi, které pro něj přestaly existovat. Bylo mu šestadvacet, měl rád život, ale to bylo včera. A včerejšek ležel daleko, téměř jako by patřil někomu druhému.
To všechno až do chvíle, než se seznámili. Pak zase začalo vycházet slunce, svítit hvězdy a hodiny odtikávaly čas. Nebylo náhodou, že její jméno - Marie... Marienka - v sobě už odjakživa neslo naději.

- Vladimír přeletěl vlak, maminko. Zázrak, že to přežil. Našli ho na druhé straně, deset metrů od kolejí.
Vlak, tak vida! Zdravý člověk a tohle se sebou udělá... Marieta sjela pohledem vpadlá ramena a hrudník. Úmyslně se vyhnula veselým očím. Ji neobelstily, ji ne. Smutek se schovával na dně, viděla ho, ale mlčela.
- Zázrak? Jen boží rozmar, vybuchla místo toho nahlas a začala horlivě prostírat na stůl. Snažila se přitom nevidět, že ten ničema, ten lupič drží pod stolem ruku její dcery, a jestliže nezakročí, nesjpíš si ji i brzy odvede, navždycky.

- Věděl jsem. že to neubrzdím, navázal zlehka. Nervozitu teď prozradily jen prsty, které se naprázdno rozbubnovaly po ubruse. Dřív se jimi potřeboval dotýkat, všechno si přál uchopit a poznat, držet rukama. Toho se od určitého času neodvažoval, a tak se dotýkal, těšil a miloval pohledem. I teď zvedl odhadlaně oči a rozhlédl se po kuchyni. Všechno tu bylo takové, jak si to představoval. Tady si přál zůstat. Být tu doma. Napořád.
Nejhorší byl soucit. To věděli oba. Naznačila, že rozumí. Že ví, co to je, nosit nohavice a rukávy zkrácemé tak, aby nepřekážely.
- Ukaž mamince přece fotografii...
Ale matka se dívala do talíře. Nechtěla nic vidět. Nezajímal ji. Je to jen přechodná, chvilková záležitost, jen dívčí rozmar, přesvědčovala se. Však dcera prohlédne a až to oba několikrát přespí, uznají, že máma měla pravdu. Kluk nebyl zlý, to mu viděla na očích. Přece nebude chtít holce kazit život!? Musel přece sám vědět... Co? Že není krasavec? A co ona tenkrát? Nebylo to tak, že štěstí chodívá rádo v přestrojení? Že bolest nesená s pokorou se v ně dokáže proměnit jak mávnutím čarovného proutku? Nedokázala snad přivést na svět zdravé dítě?

- Tady jsem vyletěl z auta, Vladimír ukázal na znamení křížkem. A tady jel vlak...
Na fotografii nebylo nic. Rovina. Silnice, závory a koleje. Marienka musela vidět ještě něco jiného, protože jí oči posmutněly a vzápětí při pohledu na milého se rozzářily jako hvězdičky, které zavařovala do polévky.
Matka ucítila těžce potlačovanou hořkost. Ulekla se a skryla tvář do zástěry. Kdysi to měla muži za zlé. Neměl pro ni oči. Proč se k ní nastěhoval? Proč souhlasil, aby na něj prala, aby mu vařila a obsluhovala ho? Dělal mu snad dobře její obdiv? Nebo neměl odvahu se postavit její oddanosti? Nastěhoval se k ní, ale srdcem ji minul. Kdyby pořád tak nespěchal, kdyby pro něj neznamenala jen přestupní stanici, všiml by si, že její postava je skutečně přiohnutá, těžší nejen o kulatý hrbek, ale také o záplavu, zázračné bohatství vlasů; že její obličej přes polovinu zabírají krásná široká ústa a obrovité, plaché oči. Neztrácely barvu léty jako jiné ženy, ale neštěstím, které ji vyhledávalo. Strachem a opuštěností. Přesto z nich vystupovalo světlo a možná, kdyby se podíval pořádně, našel by v nich něco, z čeho mohli nabírat oba dva i do všedních dnů. Láska přetékala z jejich džbánků, ale on neviděl, a tak končila každou noc jen jako zbytečná perlička ve šňůře, náhrdelníku slz. A ještě horší to bylo potom, když se vpředu začalo kulatit bříško. Trvalo to, než si toho povšiml, ale pak byl konec. Pak byla už jen na posměch. Neodvážila se pomyslet, co by se stalo, kdyby poslechla a plodu se zavčas zbavila. Jaké prázdno, jaká pustota!

Sklouzla očima přes stůl. Tady před ní stála ta její naděje, ten její zázrak. Dospěla. Nepotřebovala ji. Ale protože se čas od času zázraky opakují, měla přinést nemožné i tady tomu mladíkovi. Kdyby byl jen trochu opatrnější, mohl to být kluk jako řípa. Copak ale nebylo daleko důležitější to, jaké měl srdce?
- Tady, podívej... Když auto vybuchlo, ležel Vladimír už na druhé straně...
Na fotografii plála jen jakási skvrna.
- Zázrak, že se zachránil, maminko, nemyslíš... ?
- Zázrak... Každý chcete zázrak. Zázraku je třeba pomoct, zahudrala konečně. Neušlo jí, že si za jejími zády podali ruce. Hradba byla prolomena.
- Pomůžeme mu, slibovali. A pak ještě - Chceme mít děti, maminko...
Děti? Vy dva? chtělo se jí vykřiknout, ale slova se jí zadrhla. Copak s každým novým tvorem nepřicházela na svět i nová naděje? Copak se tím neumocní i její štěstí? Srdce se jí zatetelilo.

Marieta vstala od stolu, cítila v sobě zmatek, ale pro jistotu se dál tvářila nepřístupně. Ten odvážlivec, který si troufal na její dceru, se jí začínal líbit. Nechtěla, aby se zdálo, že se tak rychle dala poddat a začala urychleně sklízet se stolu. Ještě ho dobře neznala, ale když mu podávala ruku, překvapil ji opravdovostí a silou stisku.