Jan Řehounek: Generál Vladimír Přikryl

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Dostane-li se vám v knihovně do rukou kniha s názvem Za vlády tmy, kterou vydalo Naše vojsko v roce 1993, určitě si ji přečtěte. Vladimír Přikryl, někdejší příslušník ruských legií, později generál – účastník druhého odboje, po roce 1948 politický vězeň, v knize líčí svoje strastiplné osudy.
Kdo byl tento člověk, který, ač zbaven hodnosti a dokonce i občanských práv, zůstal jako nositel padesáti pěti vyznamenání z první světové války, nositel Československého válečného kříže, Štefánikova řádu I. stupně a osmi vyznamenání z druhé světové války až do smrti čestným a statečným vojákem?

Vladimír Přikryl (* 3. srpna 1895, + 13. dubna 1968), brigádní generál, generálmajor, se stal za první světové války příslušníkem ruských legií. Bojoval u Bachmače, na Urale a na sibiřské magistrále. Do vlasti se vrátil cestou kolem světa přes Vladivostok, Japonsko a Spojené státy až v srpnu 1920.
Po návratu domů zůstal v armádě, sloužil v Mostě postupně jako velitel roty, první plukovní pobočník a zástupce velitele praporu. Po studiu na Vysoké válečné škole organizoval československé vojenské školství.
Od dubna 1939 byl zapojen v ilegální odbojové organizaci Bílá růže. V přestrojení za kněze přešel 29. března 1940 slovenské hranice a přes Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Turecko, Sýrii a Egypt se dostal do Francie. Byl velitelem 1. praporu 2. pěšího pluku, po zhroucení francouzského odporu musel ustoupit až ke Středozemnímu moři. Přes Gibraltar se dostal do Anglie, kde se stal velitelem 2. praporu 1. československé samostatné brigády. V létě 1943 odjel do Sovětského svazu a jako zástupce velitele brigády se zúčastnil těžkých bojů na Ukrajině, zejména v bitvě o Kyjev v listopadu 1943.
Se svou elitní paradesantní brigádou byl vysazen na pomoc Slovenskému národnímu povstání a podílel se na urputných bojích kolem Zvolena, Banské Štiavnice a Lučence. Po porážce povstání jeho jednotka pokračovala v partyzánských bojích. Ve slovenských horách se setkal s komunistickými komisaři Janem Švermou a Rudolfem Slánským (desátníkem v záloze) – politickým zástupcem velitele partyzánského štábu plukovníka Asmolova, což se pro jeho další život stalo osudným. On a jeho muži se postarali v posledních hodinách o těžce nemocného Jana Švermu, zatímco Rudolf Slánský ho nechal napospas mrazu a vichřici. Kdyby vydal včas rozkazy k jeho evakuaci, mohl mu zachránit život. A protože Vladimír Přikryl byl očitým svědkem, stal se po válce nepohodlným.
V květnu 1945 se generál Přikryl vrátil do Čech a v červenci 1945 byl jmenován velitelem vojenského výcvikového tábora v Milovicích.
V poválečné obnově se zasloužil o obrovskou pomoc armády městům Milovice a Lysá nad Labem natolik, že obě města ho jmenovala čestným občanem. Již v roce 1947 však byly jako nekomunistovi postupně oklešťovány jeho velitelské pravomoci, evidentně na tajný pokyn generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského. V únoru 1949 byl převelen do Brna, kde byl ve funkci posádkového velitele pověřen výstavbou vojenského stadionu v Pisárkách a zřízením Domu armády. Dne 16. května 1949 byl zatčen (opět s největší pravděpodobností stál v pozadí Rudolf Slánský a generál Reicin), zbaven vojenské hodnosti, souzen ve třech zinscenovaných procesech a posléze vězněn na Pankráci, v Ruzyni, na Borech a v Leopoldově. Po čtyřech letech a třech měsících byl propuštěn – bylo uznáno, že byl odsouzen na základě obvinění Rudolfa Slánského, který byl krátce před tím – 3. prosince 1952, v rámci vnitrostranického boje o moc popraven jako iniciátor vzniku protistátního spikleneckého centra v KSČ.
Po propuštění Vladimír Přikryl pracoval jako dělník za minimální mzdu v nymburské Frutě a nakonec, do srpna 1960, kdy mu byl v pětašedesáti letech přiznán starobní důchod 600 Kčs, jako noční hlídač na pile v Křinci - Zábrdovicích. V roce 1964 se dočkal rehabilitace, ovšem s podlomeným zdravím. Byl znovu jmenován (z vojína v záloze) generálmajorem ve výslužbě. Poslední léta svého života prožil v Plzni u své dcery. Tam je také pochován.
V roce 1991 byl prezidentem republiky Václavem Havlem vyznamenán in memoriam Řádem Milana Rastislava Štefánika III. třídy. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 29. 03. 2008.