V roce 2003 jsem prodělala rakovinu a prošla operací, ozařováním i chemoterapií. Mnozí možná budete chtít přestat číst, když si pomyslíte, co může být pozitivního na rakovině. Chtěla bych vám tuto myšlenku vyvrátit.
Já za tuto nemoc děkuji - naučila mne hledět na svět jinýma očima. Musela jsem sice hodně bojovat, ale chtěla jsem ještě žít a hodně prožít. To se mně zatím daří.
Našla jsem si onkokluby a začala jezdit na rekondice. Setkávání se stejně postiženými lidmi mně dodávalo odvahu. Nechtěla jsem ale žít jen s cejchem rakoviny. Vstoupila jsem do klubu seniorů-turistů. Výpravy - hlavně do Beskyd - mně přinášely radost i únavu.

Šťastnou náhodou jsem se také stala uživatelkou počítače a netu. V domě zaváděli internet a já si ho s nadšením během 14 dnů pořídila. Myšlenku o počítači jsem nosila v hlavě už dlouho. Syn mi ho ochotně zavedl, ale já ho uměla jen zapnout.
V dosahu nebyl žádný kurz, anebo jsem ho hledala na špatných místech.
Občas mi přes Skype (www.skype.cz) poradila dcera  a často jsem ani nechápala, co mi vysvětluje. Koupila jsem si brožury, ale neměla jsem trpělivost je pročítat.
Postupně jsem se s větší či menší trpělivostí prokousávala různými programy. Každý úspěch byl pokrokem.
O co více jsem se soustředila na užívání netu, o to více jsem unikala myšlenkám na nemoc.

Po roce jsem si koupila digitální fotoaparát. Dnes fotím na všech vycházkách a při každé příležitosti. Některé fotografie ve zvětšeném formátu zdobí stěny mého bytu. Teprve letos jsem prošla kurzem, abych se seznámila s wordem, naučila se kopírovat a další věci. Nebýt PC a NETU, nudila bych se a probírala se jen svými nemocemi... Jak jsem prodělala gynekologickou operaci, operaci šedého zákalu a jak mne potrápil také zlomený obratel.
V době, kdy mám spoustu zdravotních potíží, hledám potěšení a poučení v počítači. I na "chatu" jsem našla řadu přátel a prostřednictvím mailů mám lepší kontakt se světem. Snažím se být pozitivní.
Senioři by se neměli bát použít počítače. Leckde pomohou děti a vnoučata. Vše se dá zvládnout a pak budete nalézat další potěšení. Také je třeba si věřit. Je pravda, že i počítač má své „mouchy“, ale šikovný opravář ho opět uzdraví.

„Přátelství je jediným tmelem,
který kdy bude držet svět pohromadě“
Woodrow Wilson.

Za dobu svého seniorského života jsem zažila spoustu smutku, ale i mnoho radosti. Po překonané rakovině jsem se potřebovala zařadit mezi lidi. Vzala jsem osud do svých rukou. Nejprve klub Amazonek, turistický oddíl, pořízení PC a připojení se k internetu. Toužila jsem po poznání a kontaktech. Za krátkou dobu jsem prožila více zajímavostí, než za celý život.

Kdosi mně doporučil stránky Seniortipu. Chvilku trvalo, než jsem se zorientovala a odvážila se na chat. Postupně jsem se virtuálně setkávala s různými lidmi. Všichni byli pro mě přínosem.
Např. Jana Haasová mě oslovila svými oduševnělými komentáři a básničkami. Cítila jsem zvláštní splynutí. Jakmile se objevil plakátek o její výstavě v Praze, spustila jsem lavinu činnosti.
Přivedl mě totiž na myšlenku setkání v Praze v kavárně "Pod Vesuvem". Byla to dost velká odvaha, ale jsem bojovník. Nejprve jsem na netu začala zjišťovat, kdo by se zúčastnil. Jisté byly čtyři osoby.

 

Jednoho krásného podzimního dne jsem se na Florenci sešla s Jitkou /Judy/, kterou už jsem znala osobně z Neratovic, kde žijí moje vnučky a pravnoučata. Judy byla pro mne pilířem odvahy. Z autobusu od Karlových Varů zase vystoupila Barborka a Olga z Darmstadtu.
Virtuální poznání se rázem stalo skutečností. V nedaleké kavárně už seděla drobná usměvavá paní Haasová zvaná “Vesuvanka“, která zde vystavovala. 
Nedaleko sedícímu muži, jsme zpočátku nevěnovaly pozornost, ale po chvilce se odtajnil - jmenoval se Mirek.
A to už přicházeli další: Emach, Mirka, Hana 4711, Ivo. To jsou jejich jména - nicky na "chatu".
Představování a objímání nemělo konce. Úžasně milé bylo předávání dárečků: vyšívané ubrusy od Olgy, dečky od Barborky, růže od Emach a roztomilé obrázky s věnováním od Jany. Nechyběly čokoládové medaile.
Když jsem na okamžik přivřela oči, nevěděla jsem, zda je vše skutečnost nebo sen. Je to skutečnost a ti kolem mne jsou skuteční, už živí přátelé.

Vypitou kávu vystřídal výběr jídla. Moc jsme si pochutnávali, připíjeli, přijemně se bavili a fotili. Do dokumentace jsme zapojili i velmi ochotnou servírku. Když později ještě přišla Vlasta-Alma z Plzně, bylo nás jedenáct. Zahrála nám na klavír skladbičku Roberta Shumanna „O cizích zemích a lidech."
Dílko nebylo vybráno náhodně, ale pro svoji myšlenku: "I ve vzdálených krajích žijí lidé, kteří jsou nám blízcí“. A také jsme hned napsali pohled Juaně do Kolumbie.

Virtuální setkání jsou milá, ale tohle skutečné bylo zcela jiné. Vzpomínám, v duchu všechny objímám a děkuji, že mám takové milé přátele.