| Astrální síly
Jednou, když se mi na chalupě podařilo upadnout tak nešikovně, že jsem si nalomil tři žebra, ponechali si mě v mariánskolázeňské nemocnici pro podezření z natržení sleziny.
Na chirurgickém oddělení mne sestra uvedla do malého pokoje s dvěma lůžky, z nichž jedno bylo obsazeno chlapíkem zhruba mého stáří. Jak to tak v takových případech bývá, za pár hodin už z nás byli špitální přátelé. Ukázalo se, že Josef Bíma, jak se mi představil, je členem mysliveckého sdružení v jedné obci pár kilometrů za Mariánkami, kde má domek se zahradou a malou truhlářskou dílnu.
Když se sejdou dva, co mají rádi myslivost, nemůže se to obejít bez vyprávění a hrdých líčení nevídaných úspěchů, dobrodružných lovů a veselých i méně veselých příběhů. Nebylo tomu jinak ani v případě našeho pokoje č. 4, který zněl takřka celý ten týden, který jsem tam prolenošil, heroickými historkami pana Bímy a mými zážitky v lese a u vody, z domova i zahraničních cest. Byl těch příběhů pěkný houf, jak by řekl pan Karel Poláček. Když si jednou ten můj spolupacient vyslechl také příběh z vlaku o konci myslivce, připomněla mu zmínka o zásahu transcendentní moci historku sice veselejšího rázu, ale rovněž založenou na podobné víře.
„Pane“, začal, „my máme v naší myslivecký partě jednoho kamaráda, Honzu Špalka, kterýmu říkáme Duchař, poněváč je to takovej amatérskej astrolog a okultista. Tedy ne, že se tomu nějak vopravdicky věnoval, ale čte vo tom všelijaký knížky a časopisy a vobčas nás s tím v hospodě votravuje, co jako si vo tom myslíme my, a tak. Chodí tam ale mezi nás taky nějakej Franta Tůma, dělá na obci tajemníka. Je to bejvalej komunista a materiálista, kerej žádný nadpřirozený věci neuznává a s Honzou se vo tom imrvére hádá.“
 Jednou, když v hospodě Franta i Honza chyběli, přišel náš předseda na nápad, jak si z obou vystřelit, a vysvětlil svůj plán. Všichni jsme slíbili, že nic neprozradíme a těšili se na tu srandu. Tejden nato se k tomu naskytla krásná příležitost. Náš tajemník vypil tehdá víc než snes a u stolu usnul. Předseda mu tajně vytáh z kapsy klíče a sebral mu klíč vod zadních dveří baráku, kudyma von nikdá domů nechodil, poněváč používal jen přední dvéře, kde měl zámek s fabkou. Tonda, co má u nás zámečnictví, vypiloval vod toho klíče duplikát a příští sobotu, když byl náš marxista na vécé, mu originál zase připnul mezi vostatní klíče, co je měl v kabátě na věšáku, takže nic nepoznal.
Protože Franta Tůma ouředničí na obecňáku každej den vod devíti do pěti, je jeho barák v tu dobu prázdenej. Von tam, abyste věděl, žije sám, poněváč za těch šest let od rozvodu si ještě žádnou ženskou nenašel. Vono se taky není co divit. Chlap to sice není vošklivej a chudej taky ne, ale je to takovej neruda hádavej. Však to byl taky důvod, proč vod něj jeho Božena vodešla.
Hlavní oulohu v tom našem spiknutí dostal Zdenda Pištěk. Von se teda tak nemenuje, ale odjakživa se mu tak říká, protože je zrovna tak tlustej a nosí pod nosem nemlich takový fousy jako ten bejvalej známej herec. Dostal klíč a v pátek to udělal poprvně a pak vždycky vob den.
Deset dní se nic nedělo, jen Franta byl u mariáše takovej divnej. Moc toho nenamluvil, ačkoliv dřívávejc mu huba jela jako šlejferna. Teprve další sobotu jsme se dočkali.
„Ty, Honzo“, vozval se Franta vod karet, „vonehdá jsem čet někde v novinách, že prej někde v Americe se někomu samy vod sebe hejbaly po domě věci. Myslíš, že je to možný, když furt študuješ ty svoje duchařský knížky?“
„To se ví, vždyť loni se něco podobnýho stalo i u nás“, potvrdil mu to Duchař. „V jednom pražským bytě se každou noc stěhovaly věci z místa na místo. Stalo se to vždycky v noci a trvalo to třináct dnů. Pak to sice přestalo, ale ta ženská, co tam bydlela, se z toho mezitím zbláznila a policajti i různý vědátoři, co k tomu byli pozvaný, museli uznat, že to byla práce nadpřirozenejch sil. Jo, kamaráde, jsou věci mezi nebem a zemí, který porád ještě nechápeme. To ty ale neuznáváš, takže tomu asi neuvěříš, dokud to jednou neuvidíš na vlastní voči.“
Na to už Franta nevodpověděl a vynes zelenou sedmu. Když hra skončila a pomalu jsme se chystali domů, vozval se ale znova. „Počkejte ještě, chlapi, já vám musím něco říct. U mně se děje něco divnýho. Už několik dnů pozoruju, že se mi samy vod sebe stěhujou po bytě věci. Nejdřív jsem si myslel, že se mi to jen zdá, ale pak jsem si dával pozor a vopravdu to tak je! Už nevím, co si vo tom mám myslet, a proto jsem se ptal tuhle Honzy. Nejdřív jsem našel flintu na kanapi, ačkoliv už jsem ji neměl vod posledního honu v ruce a visela vod tý doby v kvelbu na věšáku. Potom byl najednou hrnec s bramborama, který jsem večer uvařil a postavil v sinci na lavici, v kuchyni na stole. Ve středu zasejc visela klec s kanárem místo na svým místě u vokna, na hřebíku,kam věším pytlík se sušenejma houbama a ten se voctnul na místě klece.
Nejhorší to bylo ale včera, když jsem našel na stole v kuchyni všechny tři židle nohama vzhůru, jak to právě dělá tuhle hostinskej. A vždycky se to stane ve dne, když nejsem doma. Taky mně napadlo, jestli to nedělá Božena, ale ta přece teď bydlí až v Plzni a ani nemá klíče; ty mi musela po rozvodu vrátit. Začal jsem si tedy dávat různý znamínka na dveře, ale byly vždycky neporušený, takže mi do baráku nikdo nevlez. A řeknu vám, že tam na mě teď padá taková ouzkost, takovej vošklivej pocit, že tam nejsem sám. Nejlíp je mi v práci a v hospodě. Krucinál, co mám dělat? Mám jít k policatům?“
„To bys tomu dal“, zhrozil se Honza, „ztratilo se ti snad něco? Vloupal se k tobě někdo násilím? Ukrad ti někdo klíče? Jestli ne, tak by tě s tím vyhodili. Ale já ti pomůžu. Přijdu tobě zejtra dopoledne s virulej a najdeme tam škodlivý zóny, poněváč to je podle mně toho hejbání příčina.“
Franta s tím sice nevěřícně, ale přece jen vděčně souhlasil, a tak jsme se zvedli k odchodu, protože hostinskej už byl se všema židlema hotovej a čekal už jen na ty naše.
Druhej den ráno jsme všichni počkali na návsi na Honzu, kterej přišel s takovejma dvouma drátama, co je zámečník Tonda používá při svařování, a pustili se k Frantovýmu baráku na vršku nad kostelem. Honza šel první, pomalu a vážně, jako kdyby ved ouřední komis k tak vážnýmu případu, s vodhodláním vymýtit ty nekalý síly, jak to dělala ve středověku církev s ďáblem posedlejma lidma. Šli jsme za ním po ouzkej pěšině v zástupu a měli jsme co dělat, abysme se nerozchechtali.
Franta už stál ve dveřích, čekal Honzu, a koukal, proč k němu táhneme i my, ale neměl nic proti tomu, abysme u toho mimořádnýho vobřadu byli taky, a tak to naše malý procesí vešlo do stavení; první Honza se svejma drátama a poslední v řadě Pištěk.
Stáli jsme ve dveřích kuchyně a zírali, jak Honza chodí s těma drátama z kouta do kouta, podle stěn a jak se mu v rukou točej. Někde míň, někde víc, až nakonec kleknul na kolena a strčil ty svý dva kouzelný proutky pod stůl. Tady sebou začaly mrskat a točit, až narážely na nohy stolu a Honza radostně řval: „Sláva, to je vono, já to věděl! Máš tu, kamaráde, patogenní zónu jako prase! To se divim, že ti to ještě nepřilepilo stůl na strop, jakou to má energii.“
„Dobře, Honzo“, zašeptal Franta, „ale kde se to tu vzalo? Nikdá se tu nic takovýho nestalo a najednou ňáký síly. Dají se vůbec vodstranit, nebo tu se mnou budou bydlet nafurt?“
„Neboj, já jsem se včera podíval do svejch knížek a vím, jak na to. Položíme pod stůl měděnou desku a natáhnem vod ní jen jeden měděnej, neizolovanej drát skrz futro vokna do jámy asi metr na metr a půlmetru hluboký. Na dno tý díry hodíš pár lopat hnoje, nejlíp králičího... máš přece králíky, ne? a zasypeš to dřevěnym popelem... ten máš snad taky? Teprvá pak na to přijde zem, ale pozor, nedusat ji! Musí zůstat kyprá, dokavád neslehne sama vod deště. No a to by mělo stačit. Sem tam se může stát, že se to ještě projeví, ale už jen s malejma věcma, poněváč ta síla bude slábnout. Po třinácti dnech by to mělo přestat ouplně. Pak můžeš desku i s tím drátem vodstranit, ale doporučuju ji ještě schovat, co kdyby..., žejo!“
„Děkuju, Honzo, věřím ti a doufám, že to vyjde, jak říkáš. Já si vod pondělka vezmu dva tejdny dovolený a zajedu k mámě do Klatov, už jsem tam beztak dva roky nebyl! A teď, kluci, když jsme se tu tak sešli, posaďte se; přinesu něco na oslavu!“ prohlásil Franta a vyšel do chodby a do sklepa, kde jsme věděli, že chová basy s pivem a jinejma lahoudkama. Slyšeli jsme, jak vodmyká, pak zavrzání dveří a nato řinčení skla a řetěz nadávek a klení. Vběhli jsme za ním, zvědaví, co se stalo. Seděl na pytli s bramborama, držel si bouli na čele a bral nadarmo jedno boží jméno za druhým. „To všivý strašidlo přitáhlo tuhle ten pytel za dvéře a než jsem dosáh na vypínač, abych rozsvítil, zakop jsem o něj a mám asi zlomený žebra, na čele bouli jako tenisák. Nečumte, krucinál, a pomozte mi vstát, bolí to jako sviňa!“
Pomohli jsme mu na nohy a k almárce, vodkaď vytáh flašku slivovice, kterou jsme pak nahoře zase vytáhli my na voslavu vyhnání duchů a na Frantovo zdraví. Trvalo to dost dlouho, protože domů jsme se vodpotáceli už za tmy.
Franta v pondělí vopravdu vodjel do Klatov, a když se za čtrnáct dní vrátil, našel v kuchyni na stole sedmičku Myslivce a na ní růžovou mašličkou přivázanej dózickej klíč vod zadních dveří a lístek s nápisem: „NA ROZLOUČENOU OD PATOGENNÍHO DUCHA.“
V sobotu jsme to pak vod něj v hospodě schytali. „Vy jste mi, pacholci, dali! Já už jsem málem zapomněl na svý marxistický přesvědčení a začal věřit na duchy. A vo ten pytel za dveřma ve sklepě jsem se moh přizabít nebo si rovnou zlámat vaz. Ale, dobrá, byla to sranda a já vám to za tu flašku vodpouštím a doufám jednou voplatím. Zatím to ale zapijem. Hej, pane Vošický, přineste pro každýho po velkým rumajzlu a k tomu pívo.“
Když byl ten dárek na stole a v zápětí v hrdlech, vobrátil se ještě Franta na našeho Duchaře. „Ty, Honzo, pověz mi, proč jsi kolem toho dělal to divadýlko a nechal mě vykopat tu díru zrovna tam, kde měla Božena tulipány?“
„Jaký divadýlko? Udělal jsem přesně, jak to stálo v tej knížce vod doktora Maurice Ngumbubua, co je profesorem na univerzitě v Pretorii. Kdyby celá ta věc bývala nebyla vtip, ale skutečnost, bylo by to tu zónu zaručeně vodstranilo. To jenom ty tomu nevěříš a mě mrzí, že jsem ti to nemoh dokázat.“
„A to je, pane, vo těch nadpřirozenejch silách všechno. Samozřejmě, že nikdo z nás na Honzovy povídačky nevěří. Jen Zdenda Pištěk se mi svěřil, že na žádnej pytel brambor ani nesáh a že ve Frantovým sklepě nikdá nebyl. Takže mám stejně vo čem přemejšlet.“
Můj soused domluvil a učinil tak právě včas, protože se otevřely dveře a vešla „velká vizita“. |
