Stanislav Moc: Healthy diesel knock

Rubrika: Literatura – Povídky

Já jsem vlastně vždycky byl takový malý český šetřílek. Koupit raději šmejd, ale za málo! Však proč kupovat třeba BMW, když se dá jezdit za zlomek ceny se starším Nissanem, ne? A ono mi to celkem vycházelo, dokud technologie všech aut byla celkem stejná. Ach Bože, jak ta technologie bývala jednoduchá! Auto jsem si seřizoval vždycky sám, a když dospěly děti, tak jsem seřizoval i jejich auta.
Jenže pak se technologie posunula kupředu a já zaostal. Když jsem otevřel kapotu synova nového auta a viděl všechny ty hadičky, trubičky, rourky i kabely, tak jsem věděl, že s mým automechaničením je konec. Prej ta nová mašina měla i katalitický konvertor a já jsem nejen nevěděl kde, ale ani proč nebo co to vůbec je. Pak něco seřizujte!
Tak jsem vykoumal, že přesedlám na dieslové motory. Ty tenkrát neměly ani turbo, takže se u nich v podstatě vyměňovaly jen filtry na palivo. To zvládnu, říkal jsem si a Ivoušek mně určitě poradí, kdybych potřeboval. Ivoušek byl nejen kamarád a společník, ale i bývalý automechanik. Vzal jsem ho tedy s sebou k prohlídce postaršího folksvágenského Golfa. Výhodná koupě, diesel motor, malá spotřeba, bratru za tři a půl tisíce dolarů sakumprásk i s polštářkem na zadním sedadle. Nelíbil se mi jen rok výroby, auto bylo staré. Na druhou stranu to mělo ale celkem málo kilometrů na své stáří. Mně se u auta ale nelíbil zvuk, nějak moc to klapalo nahlas.
„To nic není“, ujistil mě Ivoušek, který už překonal cukání v koutku úst, které vždy dostal, když ho někdo naštval. Hádal jsem, že jsem ho naštval já a to bez háčku a s tvrdým r místo tv v tom slově, protože jsem ho vytáhl k té prohlídce až na druhý konec Sydney. Pro mne to ovšem bylo důležité. V dieslech jsem se nevyznal a on jeden vlastnil!
„To je healthy diesel knock!“ tvrdil, když rázně zavřel kapotu. Tak jsem auto koupil.
Z počátku jsem byl velice spokojen. Když říkám z počátku, tak mám na mysli asi tři neděle. Pak jsem vyrazil s Ludvíkem a jeho synem Tomikem (15let) na Zlaté Pobřeží do Queenslandu.
Hodlali jsme tu body surfovat a odpočinout si, než Tomik bude muset zase do školy. Jelikož Ludvík přiletěl z Tasmánie letadlem jeli jsme na dovolenou mým autem, jinak fakt mohl ten spokojený začátek s Golfem trvat trochu déle. Takhle jsme ujeli sotva pět set kilometrů a před Kempsey se přehřál motor. Naštěstí jsem si toho všiml, a tak jsem zastavil včas, a když motor vychladl, tak jsme se s autem doploužili do Kempsey. Zde mechanik zjistil, že potřebujeme nový thermostat. Za dvě stovky i s prací, ale bohužel ho musel objednat, a tak jsme v městě museli zůstat přes noc. Vzal jsem oba spolucestující do čínské restaurace na večeři, ale nocleh jsme platili napůl s Ludvíčkem, páč jinak nedal. Druhý den v poledne bylo auto opraveno a my jsme vyrazili dál na sever ke Zlatému Pobřeží.

Za Graftonem, tedy po nějakých 200 kilometrech, se auto začalo zase hřát. Zjistil jsem, že mám podfouklou hlavu motoru, v oleji byla voda. S mnohými přestávkami a častým doléváním vody jsme se pozdě večer doploužili do předplaceného hotelu na Pobřeží. Ráno šli otec se synem do moře body surfovat a já hledal mechanika, který by auto opravil.
Vzalo mi to dva dny, ale pak jsem našel solidní, leč lacinou firmu v jednom brisbanském předměstí. Auto jsem tam odvezl a vrátil se taxíkem, což ale laciné nebylo. Po týdnu plavání a kochání se krásami Zlatého Pobřeží byl čas se vrátit. Nejprve jsem musel zase do Brisbane v taxíku a zaplatit opravu. Ta nebyla laciná, ale nazpět jsem jel v mém Golfu, kterému se vrátil ten zdravý dieslový „knock“, a pak jsme mohli vyrazit na zpáteční cestu.
Bohužel, po nějakých 350 kilometrech před Graftonem se začalo auto opět přehřívat. Zjistil jsem, že mám zase podfouklou hlavu motoru... Padly na mne chmury, že ta firma, co mi to dělala, moc solidní nebyla, ale nemělo cenu se vracet. Brisbane byla už moc daleko. Nezbývalo než pokračovat a co chvíli zastavit, dolít vodu do chladiče a tak dál za neustálého brblání Ludvíkova syna.
V Macksville na světlech křižovatky se ozvala strašná rána. Myslel jsem, že vybouchl celý motor, ale po bližším ohledání jsem zjistil, že uletělo jen víčko chladiče a vypařila se zcela najednou veškerá voda. Dál jet už nešlo. Zůstali jsme tedy přes noc v hotelu a ráno nás odtáhli do Nambucca Heads, kde byl VW mechanik. Naštěstí to bylo do Nambuccy jen 15 kilometrů, ale i tak mě odtahová služba přišla na stovku.
Bohužel, VW mechanikovi vzalo tři dny, než auto opravil za tisíc dvě stě dolarů, a když mi dával nazpět klíče, upozornil mě, že neručí, jestli do Sydney dojedeme, ale pokud ano, abych si nechal motor vyměnit.
Do Sydney jsme dojeli za neustálého brblání Toma, takže ho už Ludvíček musel okřikovat. Nakonec mu řekl: „Ty blboune, v životě budeš mít ještě hodně dovolených, ale tuhle nezapomeneš do smrti!“ Což se ukázalo jako prorocké. Ještě dnes, po mnoha letech, když se s Tomem někdy vidíme, na mne mrká a říká : „Strejdo Stane, to ale byla dovolená!“

Golfův motor jsem na radu Ivouška nechal v Emu Plains přebrousit s novými plášti pistonů i pistony samými. Hlava se musela vyměnit celá, protože zbrousit už nešla, tolikrát byla už „udělána“. „Tenhle vůz ujel nejméně milion kilometrů!“ tvrdil mi mechanik, který tu opravu za tři tisíce pět set dollarů provedl. Vůz jezdil spolehlivě deset měsíců a pak se ty nové pistonové kroužky roztekly... Jelikož jsem měl dvanáctiměsíční garancii, mechanik musel výbrusy i nové součástky dodat zadarmo.
„Já vím, co se stalo“, bědoval po opravě, „ty kroužky a pistony byly vyrobeny v Brazílii z nekvalitní oceli. Proto byly tak laciné. Německé jsou ale moc drahé, takže jsem ti zase dal ty brazilské a radím ti, abys auto prodal, zpátky se mi s tím šmejdem už nevracej!“
Jezdil jsem s autem pomalu asi týden, protože nový výbrus se musí do dvou tisíc kilometrů zajíždět nejvíce osmdesáti kilometrovou rychlostí. Pak si auto půjčil můj syn, který se shodou okolností také jmenuje Tom jako ten Ludvíčkův, neb pospíchal do University.
Já ovšem vůbec netušil, že pospíchá, natož abych tušil, že to bude kalit sto dvaceti kilometrovou rychlostí. Takže když mi zavolal z dálnice M4, že auto nechce jet a on neví proč, neměl jsem pro něj okamžitou odpověď, i když jsem tušil, že to nebude nic malého. Nebylo. Tom zavařil rychlou jízdou motor. K mechanikovi do Emu Plains jsem s tím nemohl. Odtáhli jsme Golfa ke kamarádovi, který se živí opravami traktorů a ten mi sehnal starší ojetý motor za devět stovek. Ten mi pak jeho mechanik za 270 dolarů namontoval do auta.
Druhý den jsem v týdeníku Trading Post inzeroval Golf VW za tři a půl tisíce dolarů. Ozval se mi jeden kupec. Přišel, obhlédl auto a nabídl mi dva tisíce čtyři sta dolarů. V životě jsem nikomu tak vřele a rychle nepotřásl pravicí!
Od té doby už tolik nešetřím a změnil jsem návyk. Však proč kupovat potíže jiných, když vám dnes firmy nabízejí garanci až na pět let za úplně nové auto!?

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Martin Velek, http://lestatvamp.deviantart.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 05. 2008.