Jiří Adamec - Jan Krůta: Maratonský běžec
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
 Následující rozhovor byl uveřejněn v knize Jana Krůty KLEC NA SLAVÍKY - 40 let ankety Zlatý (Český) slavík, která vyšla v Nakladatelství Epocha v roce 2003. V této knize najdete rodinné album Slavíků, statistiky, žebříčky, kuriozity, citace z článků spolu s desítkami fotografií Miroslava Zajíce a Miroslava Hucka, a také osm rozhovorů se zajímavými lidmi, kteří stáli v pozadí této slavné soutěže. A právě tyto rozhovory přinášejí Pozitivní noviny svým čtenářům jako nejlepší doporučení ke koupi této zajímavé knihy. Objednat si jí můžete osobně u Jana Krůty na adrese: jan.kruta@arcadia-art.cz |
| Maratonský běžec Jiří Adamec (*1948) režisér  ♦Když zpěvák doroste a není v televizi – jako by nebyl. A jestliže v televizi už někdy byl, nemohl minout režisérské monstrum jménem Adamec. Za třicet let v televizní zábavě se podílel už na všem. Skoro. A co je pro televizní prezentaci show businessu režisér? Něco jako maminka s tatínkem a pánem Bohem. Nebo spánembohem? Mnohdy i to. Všichni mu prošli rukama. Jak je vidí? Jak vidí sebe v běhu? Jak vidí do české populární hudby tenhle její velký šofér? ♦ |
| ♦ Byl jsi velký šofér už odmalička? Asi to tam ve mně opravdu někde je od začátku. Miloval jsem třeba pionýrské tábory. Prázdniny bez tábora nebyly prázdniny. Vždycky jsem byl předsedou oddílu, potom i celé táborové rady, přijímal jsem hlášení pionýrů pod vlajkou a naplňovalo mě to zvláštním pocitem sounáležitosti, nádherným vědomím, že patřím do nějakého konkrétního společenství a že můžu spolurozhodovat. I ve třídě jsem byl kápo, ač jsem nebyl nejlepším žákem. Jako kamarády jsem měl vždycky třídní esa a společně jsme vytvářeli skupinky, budící podezření kantorů. Vždycky jsme měli skvělou partu, kde ona sounáležitost hrála obrovskou roli. Tenhle prvek patřičnosti k něčemu mi vlastně zůstal dodneška a je to jedna z věcí, kterou strašně miluju ve svém pracovním štábu. Parta, kde všichni společně dýchají. Neříkám, že chodím se spolupracovníky na pivo, nebo že bych s nimi jezdil na dovolenou. Ale těší mě klima společné odpovědnosti a jednoho cíle. S ním dělám tuhle práci rád a daří se mi v tom klimatu příjemně existovat. ♦ Kde se odehrávaly začátky velkého šoféra pop music? Moji rodiče pocházejí z malé vesničky Zderaz, hned vedle Proseče u Skutče na Českomoravské vysočině. Těsně po válce se přestěhovali do Dvora Králové nad Labem, aby se v pětapadesátém po smrti mého dědečka zase vrátili zpátky. Zbyla po něm chalupa s kouskem pole, lesa a hospodou. Tam začali hospodařit a když vzápětí dorazila kolektivizace, zjistili, že to byl nejhloupější krok jejich života. Děti zemědělců musely totiž nastoupit do zemědělství a táta měl s námi úplně jiné plány. Postavil tedy v devět kilometrů vzdálené Skutči družstevní byt a tam jsme se přestěhovali. Chalupu a všechno, co k ní patřilo, nám samozřejmě vzali a táta záhy zemřel. Maminka zbyla sama s třemi kluky, s dluhem na družstevním bytě a s platem něco přes tisíc korun měsíčně. Všichni jsme byli studijní typy a viseli jsme mamince takzvaně na krku. ♦ A muzika se v tvém tehdejším životě někde vyskytovala? Na gymnáziu, někdy kolem roku třiašedesát, jsme měli spolužačku Hanku, co měla doma gramofon velký jako příborník a gramodesky, na kterých anglicky zpívali Eva Pilarová a Pavel Sedláček. Taky všechny desky z tehdejší edice Mladého světa a hodně těch, které vycházely s etiketou Supraphonu. Jako venkovský kluk si pamatuju z té doby jména Pete Kaplan, skupinu Black Silver nebo Komety a z roku asi šedesát čtyři koncert skupiny Olympic v Chrudimi. Zdemolovali jsme nějaké sedačky a řešily to tenkrát všechny možné výbory. Ale já vnímal spíš než tu hudbu onu atmosféru, ten pro mě úplně nový pocit. Neuvěřitelná sounáležitost jeviště a hlediště. Doma jsme měli rádio, dvanáctilampovku, dal se poměrně slušně vyladit Luxembourg, vnímal jsem Shadows, Cliffa Richarda, Paula Anku. Po různých plechových big bandech se v muzice najednou zjevila síla, vzrušená intimita. Hudba v sobě začala mít obrovský sex-appeal. Najednou se začali objevovat v parku kluci s kytarou, holky na nich mohly oči nechat a navíc, tyhle jednoduché písničky člověk uměl jedna dvě. Takže nebylo těžké se zapojit… Na gymnáziu jsem měl divadlo poezie, kde muzika hrála poměrně značnou roli, konferoval jsem a zpíval v naši školní kapele „Studeo klub“. Hráli jsme na čajích, co právě letělo. Prostě studentská interpretační kapela velmi omezeného místního významu. Nic víc. ♦ Předpokládal jsi tehdy, že to jako zpěvák dotáhneš někam do Zlatého slavíka? To mě nikdy ani nenapadlo. Po celou dobu studia mně táhlo spíš divadlo než hudba. Snad v tom byly i nějaké geny po otci ochotníkovi. Přihlásil jsem se na DAMU a odešel do Prahy. Napoprvé mně nevzali a skončil jsem jako kulisák ve Vinohradském divadle. Ale už před koncem sezóny jsem musel jako kulisák skončit, protože jsem tam začal hrát v Noci s leguánem. Na další zkoušky na DAMU jsem se připravoval u herce Oldřicha Musila a napodruhé jsem byl úspěšný. Nastala docela složitá doba, vzpomínám si, že jsem od maminky dostával pět stovek měsíčně na bydlení, jídlo, na knížky a na všechno potřebné. Tři kluky na krku, neměla to lehké. A tak jsem si hodně záhy našel možnosti přivýdělku. Jako studenti DAMU jsme mohli zaskakovat a hrát malé role v divadlech, navíc ve třetím ročníku jsem začal v Hudebním divadle v Karlíně hrát, zpívat a tančit ve slavném muzikálu West Side Story, kde jsem si uměl vydělat dvě stě korun za představení, což byly obrovitý, gigantický peníze. Už tady se klubal na povrch můj později dominující vztah k muzice. Daleko víc než ke klasickému dramatu jsem totiž inklinoval k divadlu hudebnímu. Po absolutoriu jsem nastoupil u Otomara Krejči v Divadle Za branou a přebral jsem role po odcházejícím Jirkovi Klemovi. Ale po dvou letech bylo divadlo zavřeno, odstřiženo, odstřeleno. ♦ Neskončil jsi nejen jako Zlatý slavík, ale dokonce ani jako vysluhující Hamlet... V závěru studií herectví na DAMU jsem absolvoval úspěšně přijímačky na režii na FAMU. V té době už jsem byl ženatý, měl jsem dítě, bydlel jsem na koleji a potřeboval jsem peníze, takže jsem poměrně brzo musel vstoupit do života. I když brzo je taky relativní a FAMU už byla vlastně nadstavba. Prostě jsem tehdy už potřeboval být v životě za peníze. Jedním z mých pedagogů byl i režisér Ludvík Ráža, tehdy vedoucí Redakce pro děti a mládež v Československé televizi. Ve třetím ročníku FAMU mi nabídl spolupráci v redakci a poměrně velmi záhy i zaměstnání. Dělaly se tam pořady jako Pionýrská vlaštovka, Mladýma očima, Televizní klub mladých. Od těch Vlaštovek jsem se postupně probojoval až k Televiznímu klubu mladých, což byla tehdy jakási prestižní redakční vlajková loď. Moderovali ho Míla Doubrava, Ota Štajf nebo Honza Vala, což byli chlapíci s podobnou ambicí, jako jsem měl já - dělat moderní publicisticko-zábavný pořad pro mladou generaci s maximální prezentací české populární hudby, která se tehdy dostávala na obrazovku jen v podobě, řekněme, velmi konzervativní. Ale my chtěli prezentovat mladé kapely a věci s tím související. Televizní klub mladých byla tenkrát bomba, divácky ohromně úspěšný pořad. Když jsem začínal, byl padesátiminutový a rozvíjeli jsme ho až do tříhodinového pořadu v hlavním večerním čase. Skutečně jsme dokázali, že tam účinkovaly kapely, které jinak v televizi neměly šanci. Muzika v něm hrála prakticky dominantní roli. Olympic, Katapult, Elán… Na začátku téhle zajímavé televizní cesty jsem ale ještě musel absolvovat FAMU, což se mi podařilo dokonce samostatnou hranou, nikoliv zábavnou, hudební nebo publicistickou, televizní prací. Dramaturgyně Helena Sýkorová mi totiž nabídla látku, která byla napůl hra, napůl poetická scénická montáž a jmenovalo se to „Básník, jenž miloval svět“. Napsal ji známý dramatik a televizní autor Otto Zelenka a byl to velmi netypický televizní tvar o básníku Jiřím Wolkerovi. Hlavní roli hrál Sváťa Skopal, a protože se to celé docela podařilo, tak jsem nejen úspěšně absolvoval režii na FAMU, ale otevřela se mi i cesta k nejprestižnější televizní tvorbě, k realizaci televizních inscenací, filmů a posléze i seriálů. ♦ Uvádění rockových kapel jste prosazovali stále ještě z generační spřízněnosti, nebo už taky z pragmatických důvodů, že se zvýší sledovanost pořadů pro mladé diváky? Generace, která v šedesátých letech absorbovala začátky rockové muziky, byla od přírody opoziční. Samostatně stojící svět v rámci tak zvané totální jednoty kolem nás. A tenhle samostatně stojící svět se přirozeně potřeboval integrovat, aby proti tomu silnějšímu, mocnějšímu mohl obstát. Ohrožení dobových společenských pořádků zvenku bylo silné a tehdejší moc to věděla. Tahle muzika skutečně byla z hlediska tehdejšího názvosloví ideologickou diverzí. Nevznikla tady, nedala se spoutat ani oklešťovat a znamenala průnik významných kulturních vlivů s gigantickým dosahem. ♦ Rokenrol znamenal něco jako zradu socialismu ve jménu coca-coly, žvýkaček a džín! Proto jsme je taky do školy nesměli nosit! Vzpomínám si, že když jsem byl s gymplem na výletě v Praze, pro mě to byla první cesta do Prahy vůbec, někde na ulici jsme od vexláků koupili bony, protože za koruny se tehdy džíny koupit nikde nedaly, a vystáli jsme na ně v Dlouhé ulici před Tuzexem nekonečnou frontu. Všem džínám se u nás tehdy říkalo rifle, protože jiná značka džín se tady sehnat nedala a do zahraničí se tehdy jezdit nemohlo. V téhle souvislosti si uvědomuji, že moji rodiče byli jen jednou v životě na dovolené, a to tak, že na motorce projeli kousek Čech, žádné zahraničí… je to síla. ♦ A co se nosilo do školy generačně spřízněného, když ne džíny? Manšestráky, nebo takové ty pracovní kalhoty - štruksáky, které jsme měli přešité do širokých zvonů, bílé dederónové košile s koženýma kravatama na gumičku... ♦ Nepřesunula se pak generační spřízněnost spíš do folkové, trempské a country scény, fenomén Porta a tak? Protože jsem byl taky několik let režisérem Festivalu politické písně v Sokolově, vzpomínám si, že i to byla platforma, kde se kromě “Avanti popolo“ prezentovala spousta amatérských kapel s původní normální dobrou tvorbou. Přijížděli třeba z Čáslavi, z Ostravy, z městeček i vesnic celé republiky. Z Čech, Moravy i Slovenska. Často poprvé viděli pořádnou zvukovou aparaturu a mohli si zahrát na velké scéně. Na druhou stranu už měli svůj vlastní repertoár a svébytný zvuk. V místech svého působení byli často nevítaným fenoménem a tady si mohli zahrát. Bigbít i rokenrol. Na tomhle festivalu k velkému překvapení mnohých dnešních bijců se mohla poprvé odprezentovat kvanta amatérských, ale i profi kapel s běžným, naprosto nepolitickým repertoárem. Hráli tam Eláni, Peter Nagy, Katapulti, Olympic, často se objevoval Ivan Mládek. Nevím přesně, jak to šlo historicky, ale někde v čase se ta odvětví začala diferencovat na folkaře, rockery, nejrůznějším dalším způsobem pojmenovávat a ta generační sounáležitost se přesouvala asi k mladším. ♦ Sokolovský Festival politické písně léta existoval a nedá se vymazat. Každý koncert musel začít něčím, co bylo takzvaně v lajně a něčím takovým se muselo i skončit. Nádivka uvnitř znamenala objevy folkařů i rockerů, zhudebněnou poezii, humor, obyčejné písničky. Jako vždycky i kolem tohoto festivalu se našla spousta poctivých lidí, propašovávaly se do podvědomí veřejnosti věci, při kterých naskakovala papalášům v prvních řadách husí kůže. Proběhly desítky tak zvaných malérů, ale když sál plný mládeže řval nadšením a nechtěl některou kapelu pustit z jeviště, ti v prvních řadách asi jen tiše přemýšleli, jak tu mládež, nebo ještě lépe celý národ vyměnit za někoho úplně jiného. Ale přitom nemohli vstát a odejít. Vždyť se vydávali za představitele těch nadšením řvoucích! Všichni jsme žili v době poplatné, poplatní. Byla to zakázka tehdejšího producenta, který to platil a něco od toho očekával. Práce na zakázku. ♦ Měl jsi v sobě nějakou mez, kterou zakázku ještě vzít a ze které se „vyzout“? Já jsem na „zakázkách“ tohoto typu pracoval s partou báječných kamarádů, kteří neměli s tehdejší politickou mocí naprosto nic společného a časem se ukázalo, že dokonce stáli na úplně opačné straně barikády. Mysleli jsme stejně, i když já byl ve straně a oni, v naprosté většině, nikoliv. Měli jsme stejný cíl, i když možná jiné představy o jeho dosažení. Ten cíl byl zřejmě ona mez, kterou jsem já osobně nebyl nikdy schopen ani ochoten obětovat. ♦ Dělal jsi „socialistický Hollywood“. Jak je v podtitulu téhle knížky: Zpívání do zlata i do bláta... Byla to doba, do které jsme vpadli jako dvacetiletí, pitomí, neomlácení, nabití energií, ambicemi a chtěli jsme si vymoct svobodu uvnitř mantinelů, protože jsme nic jiného nepoznali. A měli jsme přirozenou snahu rozšiřovat si obzor a životní prostor a mantinely rozjíždět... Pojmenoval jsi východiska i cíl… Totéž byly přece i Bratislavská lyra, Děčínská kotva... Já necítím potřebu se za nic ve své práci omlouvat ani stydět. ♦ Jaká pravidla hry jsi při své režijní práci dostával? Hned poté, co jsem nastoupil do televize, tuším asi třetí televizní klub skončil průserem. Nechal jsem myslím Vaška Neckáře vystoupit v dlouhých vlasech. Náměstkyně tehdejšího generálního ředitele mě nechala postavit do pozoru a dala mi půlroční dištanc. Pak to moji šéfové nějak odorodovali a mohl jsem točit dál. Pravidla hry byla v některých nesmyslech naprosto konkrétní, v jiných věcech mlhavá: Nikde se v záběru nesměl objevit třeba křížek na krku interpreta, vlasy se podhrnovaly a sponkovaly, aby nebylo vidět, že jsou dlouhé... Existovala nejrůznější omezení. Ale existují i dneska. Dneska si musíš všímat, jestli se náhodou v záběru neobjeví jméno nějaké firmy, nějaká „skrytá“ reklama... ♦ Jak byla prezentace muziky ovlivněna tehdejší technikou? Když jsem začínal dělat televizní kluby, měli jsme na padesátiminutový pořad povolené pouze dva střihy. To znamenalo, že jen dvakrát jsme během natáčení mohli pořad zastavit a něco přesunout nebo opravit. Navíc jsem jako režisér ke stříhání vůbec nesměl a jen jsem sděloval svou představu po jakémsi telefonu. Dneska v devadesátiminutovém hudebně zábavném pořadu provádíme i 1200 střihů, což je více než při standardním celovečerním filmu. A to mám samozřejmě na mysli jen střihy při dodatečném zpracování pořadu. Při samotném natáčení pořadu je další obrovské množství střihů. Technické vybavení televize bylo tehdy primitivní. Když naši televizní předchůdci vůbec nějakou muziku dělali, tak to bylo o sedícím velkém orchestru a u mikrofonu stojícím zpěvákovi. Pak nastoupil nějaký Anyňák a řekl: A nyní zazpívá Yvetta Simonová. Muselo se hodně svítit, kamery byly málo citlivé a nepohyblivé, optika na kamerách neumožňovala rychlé změny ohnisek. Ale my chtěli v televizi dělat muziku odlišnou nekoncertní formou. Postupně jsme přenesli hudbu z jeviště mezi lidi, začali jsme muzikou vytvářet diváckou atmosféru, učili jsme se jít po duchu písničky. Nebyly ruční kamery nebo jeřábová ramena, ale my měli na kamerových stativech kolečka, a tak jsme jezdili kolem zpěváků jako diví a využívali jsme nových možností efektního svícení. Začínali jsme obrazem sdělovat obsah písně. Chtěli jsme prezentovat nejen hudbu, ale i pocit z ní. Bylo to vlastně skvělé. Měli jsme k dispozici studio, kamery, světlo a nějaký realizační čas. Sice jsme nemohli příliš dodatečně stříhat, ale postupně se situace lepšila, bylo více strojů, začalo se odcházet od širokého kvadruplexového magnetického televizního pásu, u kterého jenom vysadit ho na záznamový stroj bylo jako zvedat pytel brambor. Se zmenšováním záznamového formátu se zmenšovaly i stroje a zjednodušoval se televizní záznamový střih, do hry začaly vstupovat první počítače. Technika přestala překážet a začala se stávat spolupracovníkem s netušenými možnostmi. V tehdejším televizním klubu také vystupovali snad všichni zahraniční zpěváci, kteří tady tehdy koncertovali. Vzpomínám třeba na Bécauda, Suzi Quatro a další. Ten pořad měl i výborné zázemí dramaturgů a moderátorů a my všichni jsme společně vytvářeli jeho moderní tvář. Konflikty nás provázely neustále, ale uvnitř toho blbého světa to byl dobrý svět. ♦ Máš dnes v důsledku nástupu techniky jiné nároky na umělce než tenkrát? Umělci si dnes mohou leccos dovolit a my jim můžeme lecjak pomoct. A to samozřejmě děláme. Někteří dnešní Mistři přicházejí vždy perfektně připravení a taky už jako kandrdasové vždy připraveni byli. Pak přicházejí jiní, kteří nikdy připraveni nebyli a nejsou ani dnes. A zase přicházejí noví a je to stejné. Někteří poctiví, připravení, někteří flinkové, někteří se tváří, a někteří opravdu umějí. Je to vždycky o kvalitě člověka a ne o kvalitě techniky nebo technologie. Máme sice na všechno míň času než dřív, ale zase nám práci zrychluje kvalitní vybavení. Všechny problémy, které si napácháme, můžeme eliminovat a vyčistit. ♦ Po devadesátém roce jsi byl z televize vyeliminován ty sám... Půl roku jsem nedostal v televizi žádnou práci a pak mi poslali dopis, že jsem se stal nepotřebným. Ale nemohli mě jen tak vyrazit a nabídli mi pět možností uplatnění v České televizi: mohl jsem být zahradník, muž v podatelně, rekvalifikovat se na požárníka a tak. Poděkoval jsem, odešel středem a s kamarády založil cestovní kancelář. Ale neodešel jsem úplně. Miloš Zapletal, který produkoval Miss, trval na tom, že ji musím režírovat já. Mezitím se na českém mediálním trhu objevil Charlie Kasal a vznikly pořady Charlie talk show a Lady today. A protože jsem byl na trhu volný režisér, začal jsem s ním spolupracovat. Stejně tomu bylo v případě Marie Poledňákové, která pro ČT rozjížděla nový soutěžní pořad pro mladé manželské páry. Takže jsem z profese nevypadl, režíroval jsem tyhle naprosto okrajové záležitosti a jednou za rok v hlavním čase MISS. Cestovní kancelář se dost dobře rozjela, měli jsme osm zaměstnanců. Mezitím jsem režíroval rozlučkové turné Karla Gotta, který rok po revoluci ohlásil odchod. Vzpomínám tuším na druhé představení v Hradci Králové před vyprodaným zimním stadionem, kde lidi třetinu koncertu strávili ve stoje. Prostě gigantický ohlas. To nevypadalo na mrtvého člověka, na pohrobka bolševismu, kterého je potřeba zadupat do země. Samozřejmě, hned bylo jasné, že to nebude poslední turné téhle legendy. Oba jsme se chystali loučit se svými profesemi a tahle společná práce pro nás měla i svoji nostalgii. Ale pak jsem i já zjistil, že to nemusí být až tak horké. Když se objevila Nova a přišlo se na to, že tam bude pravidelný soutěžní zábavný pořad jménem Bingo, a že by možná nebylo špatné sehnat režiséra, který o zábavě něco ví, byl jsem na začátku léta devadesát čtyři vyzván ke spolupráci. Cestovku jsme prodali, protože už na ni nebyl čas, a já jsem se začal etablovat v Nově a postupně se vracet k profesi. Bingo byla událost, která, myslím, televizi Nova rozhýbala. Tehdy se na ni začalo dívat víc lidí než na Českou televizi a začali tam účinkovat všichni zpěváci a herci. Rozjelo se to fantasticky. ♦ Začátkem devadesátých let na čas odumřel celý český zábavní průmysl. Logicky se trh zaplnil produkty, které byly do té doby nedosažitelné. Divadla se chystala končit, zpěváci balili, muzikanti hledali angažmá v barech a česká populární hudba se krčila hodně v koutě. Rádia tehdy vymydlila českou pop-music. Gramofonové společnosti většinou taky. Z televize, ze zábavných programů zmizela celá špička české populární hudby. I Nova se v začátcích chtěla stylizovat do úplně jiné, moderní televize amerického typu. Nástupem Binga se ale začaly na obrazovku vracet bývalé celebrity, které někde měly mandlovny a vlastní hospody, pracovaly v reklamních agenturách a cestovních kancelářích. Celé stádo české pop-music bylo rozprchlé. Najednou my jim znovu zavolali, jestli nechtějí do televize. A ono se prokázalo, že na té obrazovce znovu zabírají. Že se na ně divák těší. Že se ptá, kde jsou, a proč pro něho nepracují. Na Nově vznikaly projekty, které počítaly s účastí české hudební scény. Začali jsme oprašovat bývalé hvězdy a vracet je zpátky na obrazovku. A spirála se znovu začala roztáčet a Nova vyletěla nahoru. Pochopila to i Česká televize a i některá rádia začala chápat, že česká pop-music není mrtvá, že může být funkční. Myslím, že to byl druhý start české populární hudby. ♦ Říká se, že před Listopadem se proto tak dlouho udrželi ve špičce stejní zpěváci, protože tady byla slavičí rezervace. Já ty řeči o rezervaci nemám rád. Nikdo nebránil tomu, aby tady nevznikl druhý Karel Gott. Nebo někdo ještě slavnější. Čím mohl třeba koncert Rolling Stones, který by se uskutečnil tehdy v Česku, ovlivnit kariéru Olympiku nebo Karla Gotta? Po Listopadu přišel logicky boom toho, co nám bylo odpíráno. Ale rychle jsme se toho přejedli a zjistili jsme, že to, co nám nebylo dopřáváno, vlastně tak na padnutí na zadek není. Mojí tetě na Vysočině mohli Rolling Stones zůstat úplně neznámí navěky a to, že přijeli na Strahov, ji vůbec nezajímalo. Není pravdou, že bychom před revolucí neměli žádné hudební kontakty. Světové hity se objevovaly v českých verzích velmi rychle a je jen otázka, jak byly ty kopie kvalitní. Ale fakt je, že české verze fungují dodnes u našeho publika daleko lépe než originály. Netvrdím, že jsou lépe nazpívané a nahrané. Ale fungují lépe. A tahle hudba má svoji účelovou hodnotu. Měla ji vždycky a má ji i dnes. Teď máme možnost točit prakticky s kdekým z české hudební scény a taky s kdekým točíme, protože spotřeba zábavné muziky je obrovitá. Ale když přijde na jeviště Karel Gott, tak ať je to u nás kdekoliv, hala, koncertní sál nebo divadlo se zboří. Nikdo diváky neprovokuje k ovacím, oni dobrovolně a s láskou tohoto člověka bouří potlesku přivítají. Totéž se týká i jiných hvězd minulosti: třeba Zagorové, Vondráčkové, Filipové, Zicha – samozřejmě i proskribovaného a vysmívaného Michala Davida. Kamkoliv přijede v Česku i na Slovensku, postaví se na jeviště a začne zpívat své staré hity, neexistuje, že by ho někdo porazil. Má o dvacet let a o dvacet kilo víc, ale když začne zpívat své staré hity, vidíš, jak fantasticky přežily. Jsou to prostě hity, a nejenom čtyřiceti, padesátileté ženy a babičky je poslouchají, ale i šestnáctileté holky. Moje třináctiletá dcera si Davidovo cédéčko šla sama koupit a vybrala si ho v nepřeberné nabídce našich i zahraničních interpretů. Nikdo jí do toho nemluvil. Přirozenou cestou došla k tomu, že chce Já chci žít nonstop. Právě tak jako písničky skupiny Kryštof nebo Mig 21. Ona to nerozlišuje. Jí se to líbí. Takže to není o ideologii, ale o tom, že její ucho a její lidská a estetická zkušenost tak nebo onak reagují. Ale ti, kteří plivali na české předrevoluční zpěváky, budou plivat dál. Jsou to, bohužel, většinou jen zamindrákovaní, často velmi netalentovaní jedinci, kteří nemají šanci podílet se na dělení krajíce, a to je ten hlavní problém a jejich velký osobní malér. Já se tím nehodlám zabývat. Pro mně je důležitá jediná věc: když si můj producent u mě objedná program, já ho s nejlepším vědomím a svědomím natočím. Producent je spokojený, protože se na to dívali televizní diváci. Jsem pracovní síla, kterou v souladu se svými schopnostmi prodávám. ♦ Co si myslíš o současné funkci populární hudby? Jako se říká, že televize je v podstatě jen prostředek k prodávání věcí, tak populární hudba dnes mnohdy zastupuje funkci kulisy, vaty, kterou se vyplňují mezery mezi reklamami... Pro mně se ta funkce nezměnila. Já jsem populární hudbu vždycky vnímal jako prostředek emotivního vztahu k životu. To, co jsem cítil, to jsem hledal v populární hudbě. Proto se taky můj vztah k různým žánrům populární hudby měnil podle stavu mého osobního vnitřního světa. Byly chvíle, kdy jsem potřeboval jemnou písničku s kytarou, a jiné, kdy jsem si potřeboval pustit pořádný big beatový nářez. Tahle hudba mi nabízela víc než divadlo, víc než literatura, i když jsem do divadla chodil a četl jsem, díval jsem se na televizi, na filmy, ta muzika nejrychleji a nejsilněji korespondovala s mým vnitřním světem. ♦ Máš pro sebe sestavený žebřík vlastností, nezbytných pro úspěch talenta v pop-music? Pokud ti lidi skutečně mají co nabídnout a umějí to, co chtějí prodávat, něco natočí a přinesou, a pakliže je to televizně prezentovatelné, pak každý z těch nových, mladých a výrazných dostane šanci. Musí přijít připravený, musí vypadat zajímavě i tím, co má na sobě, jak se na jevišti pohybuje, co si pro svou prezentaci vymyslí, co se naučil, aby zaujal. Jenom o písni to není. Je realitou, že neexistují partičky, do kterých by nikdo nový nemohl vstoupit. Existují jen mantinely, ve kterých se musí pohybovat úplně každý, kdo na obrazovku chce: Musí diváky zajímat! To je absolutně zásadní kritérium. Když diváka něco v programu nezaujme, vezme ovladač, přepne a podívá se někam jinam. A jestli je to komerční nebo veřejnoprávní televize, je v tomto případě úplně jedno: v té chvíli je to mrtvá televize. Dnes už totiž samotná populární hudba není zárukou divákovy pozornosti. Otevřený mediální trh mu nabízí svobodnou komunikaci s médiem a on se svobodně rozhoduje. A když mu nabídneš recitál zpěváka a není to recitál úplně super natočený, s úplně super zpěvákem, prostě to přepne. Najednou čistě hudební recitály mají zlomkovou sledovanost, a tím pádem na obrazovce nemají šanci. Proto se musí kombinovat hudba se zábavnými prvky a když zaujmete, pak můžete divákům nabídnout i velmi netradiční kapely, i velmi netradiční hudební projevy, které přijmou, protože jsou obaleny příjemným tvarem - zábavou. ♦ A jsme u sledovaných a haněných Nováckých estrád... Hanlivě o Nováckých estrádách nehovoří interpreti, ale někteří novináři. A i mezi nimi existují ryze osobní antagonismy, odlišné vkusové normy atd. Pokud je Novácká estráda pořad, na který se dívá 60-70%, v případě Silvestra osmdesát a chvílemi dokonce přes 90% diváků, nemám o čem diskutovat. Podstatné je zase jenom, jestli pořad zaujme, nebo ne. Nic jiného v tom není. Nic osobního, jen profesionální pravidla, která jsou jasně a srozumitelně nastavena. Musí se to líbit i mojí tetě na Vysočině... ♦ Z toho vyplývá diktát prezentovat co nejčastěji ty nejoblíbenější u nejširší veřejnosti. Co říkáš steskům, že se na obrazovce do zblbnutí opakují tytéž stejné tváře... V kapele Rolling Stones vídáte taky pořád tytéž tváře. Prostě tak to je. Až se do špičky vyšplhá, prodere, probojuje někdo další, bude tam po dobu, kdy se ve špičce udrží, zase tvář jeho. Prosadí se skutečně jen ti nejvýraznější. ♦ Daleko víc na odstřel jdou asi baviči, ne? Zranitelnost bavičů a moderátorů je mnohem větší než zpěváků. Vydržet ve špičce televizních bavičů předpokládá neustále neuvěřitelné množství nápadů, neskutečnou invenci a specifický talent. Vydržet úspěšně na obrazovce několik let, to není žádná sranda. Kdo zkusil a dokázal napsat byť jedinou stránku, při které se posluchači srdečně a spontánně smáli, ví, o čem mluvím. ♦ Cesty k úspěchu mohou být různé, ale poslat nahrávku dramaturgovi, který má nabídkových kazet a cédéček na stole stovky? Každá rozumná cesta je dobrá. A cesta přes televizní zpěvácké soutěže je jedna z nich. Proč ji nezkusit? Z těch pořadů na profi obrazovku vystartovali lidi, kteří dneska už zpívají s operní hvězdou Evou Urbanovou. Doporučuji jakoukoliv cestu, kde se talent může ukázat, kde může kandrdas zaujmout. Opravdu to dnes není o kamarádech! Není to o dárečcích do kapsy. Já bych si dokonce nikdy nedovolil žádný dáreček vzít, protože ani já bych nedokázal tvrdit, že dokážu ctižádostivé ambice uplatnit. Možná jednou. Ale podruhé už ne. Když se podíváš na graf sledovanosti konkrétního večera a vidíš křivky programů všech televizí na jednom monitoru pod sebou, je to jasné. Vidíš propad a snadno zjistíš, že v tu chvíli nastoupil ten a ten zpěvák. Najednou bum a sledovanost spadla na polovinu nebo dokonce na třetinu. To je strašně objektivní a zároveň nebezpečné. A prodávat na obrazovce propadající neúspěšné kamarády si nemůže žádná televize dovolit. Určitě ne televize komerční. Takže, i kdybych byl něčí strýček a chtěl někomu pomoct, můžu to teoreticky risknout jenom jednou. Podruhé už se musí talent na tom nejednoduchém trhu zábavy nebo umění prosadit každopádně sám. ♦ Budu jen citovat slogany: Zábava pro zábavu? Diskriminace žánrů? Podceňování inteligence diváků? Vytěsňování skutečného umění? Televize, a zejména komerční, je od toho, aby se na ni dívalo co nejvíc lidí. Možná vedle toho může existovat veřejnoprávní televize, která má jiné úkoly, ale i ji by mělo zajímat, jestli se na pořady někdo dívá. Televize by měla lidi přitahovat, ne odpuzovat. Můžeš do programu, který diváka zajímá, nabídnout něco, co je v rámci vysílacího času netradiční, neobvyklé. Ale musíš s tím hospodařit rozumně, abys o diváka nepřišel, protože v tom případě jsi nepomohl ani tomu netradičnímu, neobvyklému. Protože když kvůli tomu klesla katastrofálně sledovanost, příště už bude mít ten dotyčný na obrazovce problémy. Nezaujal, musí se hledat jiný pořad, jiný čas... nebo na talent netalent zapomenout… Do auta taky liješ jen benzín, který ti předepisuje výrobce a neliješ tam petrolej. Jinak nepojedeš, nejde to. ♦ Nebije se v tobě, že bys něco chtěl a nemůžeš? Netrápíš se tím? Ničím takovým se netrápím. Skutečně. Samozřejmě, občas mám vkus jiný, ale pracuji v televizi a vím, kdo jsou moji diváci. Stejně, jako když budeš dělat dramaturga v Rudolfinu, nemůže tě mrzet, že tam hrají pravidelně housle a nehraje tam big beat. Na ten si přece skočíš do Lucerny. A na dechovku na Vlachovku. Je to úplně čisté, neuráží to, nepozastavuješ se nad tím. Já vím, spektrum televizních diváků je širší a prolíná se tam vkus Rudolfina, Lucerny i Vlachovky. O to je to v televizi těžší, je potřeba vykličkovat, aby divák nebyl nespokojen. Takže pokud jde o mě osobně, když prezentuji nějakou muziku na Nově, nemusí to být nutně hudba mého srdce, ale já ji realizuji co nejpoctivěji, jak nejlíp umím, protože vím, že je někomu konkrétnímu určena. A že si já pak občas v noci pustím úplně jiné cédéčko, to je jiná a jenom moje věc. ♦ Jak do téhle práce stačíš vtěsnat soukromý život? Práce mně pořád nesmírně těší. Já svou prací žiju, a protože jsem téměř vždycky měl úspěch, tak mně tahle práce nikdy totálně nevyčerpávala. Umím usnout během tří minut a umím spát tak tvrdě, že nic nevnímám. Mé soukromé zázemí mi k tomuhle způsobu života vždycky vytvářelo nejlepší podmínky. Neusurpovalo můj čas a ten, který jsem mu věnoval, dokázali využít naplno a pak mně zase nechali být, abych mohl pracovat. A takhle to běží už třicet let. ♦ Čím si práci kompenzuješ? Já fakt nemám potřebu kompenzace, ani nemám pocit únavy. Cítím se jako ryba ve vodě. Nevadí mi ráno brzo vstát, zvládnout pořad se dvěma stovkami lidí a večer v klidu ulehnout. Když se vracím, bývá už dost pozdě, někdy si ale ještě pustím muziku, nebo si vezmu knížku, nebo si pustím televizi. Naliju si třeba jednoho panáka, nebo si otevřu láhev červeného, sedím s nohama na stole; v poslední době jsem se naučil otevřít si internet a podívat se na věci, které mě zajímají, a takhle vypouštím páru… Stačí mi spát šest hodin. Umím strašně rychle regenerovat síly. Když jdou kolegové na oběd, dám si ve střižně dvacetiminutového šlofíka v sedě a jsem zase bez problémů. Miluju léto a miluju moře. Když jsem měl víc času, létal jsem k teplému moři i v zimě. V létě jezdím stále na stejné místo do Chorvatska. ♦ Nemáš někdy nutkání uhnout? Udělat něco pro Ne-Nováka? Celovečerní film nebo kvalitní seriál? Tu a tam mívám spleen, někdy mindrák, zřídka stres. Ale skutečně zřídkakdy. Pocit marnosti, když si přečteš rozhovor s člověkem, kterému třeba léta pomáháš, radíš, z jeho blbejch fórů mu děláš dobrý fóry, ve střižně mu vyčistíš chyby, kterých on není schopen se vyvarovat, prostě mu tvoříš kabát, sako i kravatu oblečení, které ho prodává, a on pak v tom rozhovoru vzpomene deset jiných lidí a na tebe se vykašle. Ale je to taky možná jen moje ješitnost, a je to určitě bezvýznamné. Ale vnitřně mě taková věc dokáže unavit tisíckrát víc než natáčecí dny plné lidí, problémů i konfliktů. Ale teď budu točit klasický třináctidílný seriál ryze filmovou technologií. A přesto, že budu muset vedle toho zvládat spoustu stabilních zábavných programů, moc se na to těším a vím, že mi to energii naopak nalije. Co nalije… nabije mě to. ♦ Na co se ty díváš v televizi? Na všechno a na nic. Tak, jak mi vyjde čas a nálada. Nejsem divák cílených programů. Mám rád filmy. Spíš americké než evropské. Nemusím boj a násilí. Vyloženě rád mám filmy vybudované na základě uvěřitelné reality. Umím se dívat na programy s vrcholnou profesí. Obdivuji ji. Mám rád veškeré zpravodajství. A sport. Významné události. ♦ Dá se ideologie zábavního průmyslu shrnout do nějakého desatera? Nevím o žádné ideologii. Užil jsem si těch snah dost. Už to nechci. I když teď jsou jiné tlaky, především tlaky peněz. Ale ty mě neuráží. Chápu to a snažím se s tím vypořádat. Totální svoboda neexistuje. Všichni žijeme pod nějakým diktátem. Kdo tvrdí opak, lže. Už jsem dost starý, abych si mohl dovolit dívat se na věci, jaké jsou. Už si můžu dovolit nelhat. ♦ Tím, že zvládáš velké množství lidí, musíš být neskutečně roztěkaný! Vyzařuješ neustále obrovské množství energie. Zbývá ti vůbec nějaká ještě na vlastní soustředění? A to při vlastní práci ještě přijímám telefonáty o jiných pořadech v přípravě a v pauze čtu scénáře toho, co nás čeká. Mám schopnost lehce přehazovat výhybky. Od samého začátku, co jsem vstoupil do profese, jsem takhle žil. Jsem na to prostě trénovaný. Jsem maratónský běžec. |
Nakladatelství Epocha, Foto © Miroslav Zajíc, Miroslav Hucek
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 05. 2008.
