Olga Szymanská: Dvakrát Náprstkovo muzeum

Rubrika: Publicistika – Zajímavosti

ŠŤASTNÁ ARÁBIE 
Fotografie z Jemenu Františka Okáče (do 25. května 2008)

Po loňské výstavě fotografií Mizející Jemen, těšící se velké pozornosti, nás do lákající i ohromující země nyní zve fotograf František Okáč.

Jemen - od dob římských pro své klima a bohatství a pro polohu křižujících se obchodních cest starověku – zvaný Arabia Felix, Štastná Arabie, vždy přitahoval svou tajemností a odlehlostí, stopami historie starověkých civilizací a půvabnou krajinou, svou nádhernou architekturou.

Právě před 245 lety putovala Tihänou - pouštní nížinou na pobřeží Rudého moře šestice mužů, jejichž cílem bylo poodhalit tajemství země kadidla, myrhy a balzámu. Účastníkům expedice, vedené dánským králem Frederikem V., zbývalo několik měsíců života. Jediný, kdo přežil a mohl podat osobní svědectví, byl matematik, astronom a zeměměřič výpravy Carsten Niebuhr – tichý společník Františka Okáče na jeho cestách po Jemenu v letech 2005 a 2007. Výstava je věnována památce Niebuhra a jeho druhů.

 Příjezd do hlavního města San´ä nás přenese do příběhů Pohádek tisíce a jedné noci: domy jako by vzešly z dílny uměleckého cukráře a jako by se za starých časů na süqu rozléhal pokřik, nabízení, smlouvání a do smyslů se vtíraly barvy a vůně. Pytle koření, kadidlo a káva nás vracejí do dob, kdy se ještě na noc zavíraly městské brány. V málo zemích se obydlí vyšplhala do takových výšek, jako v jemenských horách. Tady se nádhera přírody setkává s důvtipem a smyslem místních stavitelů pro krásu a i ta nemenší vesnička je uměleckým skvostem. Generace rolníků tu proměnily nejpříkřejší svahy v kaskády teras v takových výšinách, z nichž je možné pozorovat kroužící orly pod sebou. V době monzumu se terasy pokrývají svěží zelení – odtud název pro Jemen Zelená střecha Arábie.

Na náhorních planinách jsou kamenné domy vystřídány hliněnými stavbami, které „vrcholí“ ve wädï Hadramaw, na jehož území, zapovězeném pro cestovatele ještě na počátku 20. století, se vypíná do sedmipatrové výše Šibäm. Nepodivuhodnější hliněné město světa, pouštní Manhattan, je se San´ä a tihämským Zabïdem na seznamu světového dědictví. Se severojemenskou Saádou ho odpradávna spojovala obchodní stezka přes poušť Ramlat as-Sab´atajn, po níž putovaly karavany s kadidlem a za králem Šalamounem i legendární královna ze Saby. Oč výstavnější jsou horské vesnice a hliněné domy, o to prostší jsou jednoduché stany pouštních beduínů, kteří oproti době Lawrence z Arábie dávají dnes přednost toyotám místo vebloudům.

Podobně prostá obydlí mají i obyvatelé Tihämy, jejichž příbytkům byly vzorem okrouhlé chýše, původem z opačného, afrického břehu Rudého moře. Další cesta zavedla Františka Okáče na stále ještě málo navštěvovaný ostrov, nazývaný přírodovědci Galapágy Indického oceánu – Sokotru. Endemické rostliny i živočichové z něj činí přírodovědecky jedno z nejzajímavějších míst světa: některé druhy jsou jakoby zapomenuty z dávno minulých geologických období.

Světu uzavřený Jemen byl do polovinuy minulého století zemí nevelkých a hradbami obklopených měst, zemí tisíců opevněných, a tak izolovaných venkovských sídel. Zapomenutý kout světa, enkláva středověku dvacatého století – byl bez moderní správy a ekonomiky, zato s nesmírně bohatým architektonickým a kulturním dědictvím. Revoluce v 60. letech odstranila trvající uspořádání a tempo změn urychlila. Zdejší populace je dnes trojnásobná, lidé našli obživu v rozvinuté ekonomice, daleko otevřenější světu. Hradby byly zbořeny, pevnosti na těžko přístupných místech opouštěny. Nedostatek prostředků naštěstí vyloučil masivní modernizaci. Historická centra měst nebyla naráz přestavována, ale pozvolně měněna. Jemen, podléhající změnám současné doby, je stále zemí hlubokých tradic. Na rozdíl od vžité představy se zde cininec setká s přátelskými lidmi, s jejich pohostinností a velmi vřelým přijetím.

Přáním autora výstavy Františka Okáče je ukázat část z toho, co v něm nalezl a viděl. Pro toho, kdo se do této země vypraví, představuje jeho pravou tvář. Dosvědčují to prohlídky s výkladem, přednášky s promítáním.

POSLOVÉ MAGIE 
Africké loutky a masky (do 24. srpna 2008)

Jedinečná příležitost představit atraktivní soubor z mimoevropské sbírky muzea. Prostřenictvím téměř sta exponátů ze subsaharské oblasti lze nahlédnout do bohaté mozaiky tradiční afické kultury a způsobu života obyvatel.

Masky jsou nejcharakterističtějším projevem tradičního afrického umění. Jejich zhotovování a používání není rozšířeno po celém území, ale jen v subsaharské Africe. U řady etnik je ani nenajdeme. Nejoblíbenějším materiálem pro jejich výrobu je dřevo. Vybrané z určitého stromu je dle místní tradice doprovázeno rituály, jejichž průběh se u jednotlivých kmenů liší. Základní materiál často doplňuje například kůže, peří, zvířecí zuby, mušle, korálky či rafiová vlákna. Zhotovení a samotná maska jsou součástí náboženského obřadu, k němuž se váží předpisy, které musí řezbář dodržet. Tvoří na odloučeném místě, tmavé barvy dosahuje pálením či vtíráním olejů. Polychromie je zpravidla hlavním nositelem ikonografického významu masky.

Loutky mají stejně jako masky zvláštní moc. Ožívají v nich dávní hrdinové i zvířata. V Africe nalezneme snad všechny druhy loutek, kromě stínových. Ve městech dávají herci i diváci přednost marionetám, ve vesnicích spatříme loutky tyčové (vedeny zespodu), loutky párové i ty, jež se ovládají pomocí palců u nohou. K jejich výrobě je nejvhodnější také dřevo, ale i textil či rostlinné materiály. Účelem loutek není obecenstvo pobavit, ale především poučit a jejich prostřednictvím upozornit na nedostatky společnosti. Představení se děje na veřejném místě, s přesným určením, jaká hra se kdy může hrát: jiná odpoledne, jiná po západu slunce. Loutkohercem nemůže být každý: například u Bambarů z Mali může pouze společnost mladých mužů TON pořádat loutková představení. V Africe je loutkové divadlo určeno dospělým.

Výstava, konzultována s odborníky afrikanisty, muzeology a samotnými Afričany, je koncipovaná obsahově i výtvarně pro široké publikum. Je dělena na dvě části.

PRVNÍ představuje ve vitrínách velice působivé masky i tradiční hudební nástroje sanza, kora, xylofon ad., které hrají klíčovou úlohu při důležitých obřadech života mnoha domorodých Afričanů. Masky jsou neoddělitelnou součástí iniciačních slavností, při nichž se mladí stávají dospělými. V haptické části jsou volně umístěné kopie předmětů (vytvořených ze stejných materiálů jako originály i s původní barevností), doplněné texty v Brailově písmu. Jsou, při umožnění hmatového vjemu i poznánávání dotykem, určené pro úplně všechny návštěvníky. K pochopení subsaharské kultury slouží instalovaný paravan s loutkami jako součást oddychové zóny pro rodiny, kde si mohou zahrát příběh z afrického dávnověku.

DRUHÁ navozuje vystavenými loutkami a výtvarným řešením dojem, že jsme se ocitli na návsi africké vesnice: malá věštírna jako protiklad k průhledu do obyčejné západoafrické domácnosti. Pro odlehčení mystické atmosféry je tu umístěna hrací deska pro mankalu – oblíbenou společenskou hru po celém africkém území a loutkové divadlo.

Specifický ráz výstavy zahrnuje přednášky, výtvarně dramatické dílny a komentované prohlídky.

Výběr a úprava fotografií pro Pozitivní noviny © Olga Janíčková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 05. 2008.