Josef Fousek: Odvážní zbabělci / Statický strašák

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

Odvážní zbabělci

Jeden z dopisů byl zvláštního obsahu. V tučné obálce jsem našel seznam asi pěti set jmen agentů a důvěrníků naší slavné STB. Četl jsem pravá jména a krycí jména – výtvarníků, herců, písničkářů, rockových hudebníků, umělců všech profesí, lékařů, novinářů, filmařů, televizních pracovníků, politiků, obchodníků, atd. K tomuto úzkému výběru byl přiložen list:
Pane Fousek! Napište o těchto „sympaťácích“ nějakou pěknou píseň. ODHALUJME JE, MLUVME OBČAS O NICH! 
Byla to výzva, abych odvážně, písní, odhaloval ty, kteří se ocitli na pověstných seznamech. Byla by to dlouhá píseň. Ale já jsem si dal otázku:
Jak mohu zpívat a mluvit o osudech, o životech těch, které neznám a nebo jen z doslechu? Nevím, co prožili, nevím, co je k tomu vedlo. Mám právo je soudit? Jen oni vědí pravou podstatu svého konání.
Mé písničky jsou o těch, kteří vytvářeli to dusné, pokoutné klima lidských selhání. Ale dnes už se nenosí připomínání minulosti. Je příliš mnoho těch, kteří čisté svědomí nevlastní. Nikdo z nás nebyl hrdinou! Ti skuteční o svém trápení nemluví. A ti, kteří zvýrazňují svou uměleckou i jinou diskriminaci, nadsazují, ač měli za „komoušů“ otevřená vrátka k úspěchu i k prospěchu.
Takže je těžké dát do mlýnů pozdní nenávisti ty, kteří až do smrti budou nosit své krycí jméno a právě tímto břemenem jsou nejvíce potrestáni.
Je směšné být odvážným, když se smí. Mnozí lidé zůstali čistými, protože nedostali šanci se umazat! Slabost a strach je v nás v každém. Není to všechno vina režimu, který nevěřil vlastnímu národu a lámal slabé povahy sliby, že jim poskytne úspěch, peníze, možnost konat to, na co mají schopnosti? Tenkrát se za každou výhodu poskytnutou mocnáři muselo platit.
Nalijme si čistého vína. Dál platí, že „Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti“.
A vy, pane – poslal jste mně seznam jmen (které jsem dávno již četl), abych písní ODHALOVAL. Bohužel jste se nepodepsal. Možná jste ten dopis napsal na vypůjčeném psacím stroji a v rukavicích. Nevím. Dovolte, abych vám dal krycí jméno – Bezejmenný 0002001 A – anonym.

Statistický strašák

Sevřel mne únorový strach. V novinách jsem se dočetl, že se k mému bytu blíží osoba s veledůležitými dotazníky. Na listinu prý musím vypsat vše, co je v mém majetku. Není toho moc. Ale proč?
Otázka, která neodbytně provází občana. Kolik to bude stát – tahle legrace. Úředníci, listiny, sčítání, reklamy, pošta, pomocníci úředníků atd. Hrůzou se vzbouzím, že zapomenu přiznat, že mám kytaru, na kterou hraju a zpívám. 
Ti, co u nás léta vládli, drží pořád vesla, jediné, co změnili si, kabáty a hesla... Prý naše soukromí ochrání.
Nedávno předtím čteme, že tajná data nejvyššího utajení unikají. Rozklepala se mi kolena. Kdo nevyplní dotazník – zaplatí 10 000 korun. Proč mi vyhrožují? Patří k demokracii výhružka? Vyhrožují předem, ač se ještě nic nestalo.
Těm, kteří jsou dlužni státu miliardy, se nevyhrožuje. Těm, kteří zadlužili budoucnost našich dětí a vnuků desítky let dopředu, se nevyhrožuje.
A tak je slyšet opět hlas lidu: „Vždycky musí strašit nás, nejmenší, aby sami mohli brát.“
V noci mne souží dál sny. Vypisuji dotazníky, kádrové posudky a nade mnou stojí bdělý byrokrat. Vrací se ke mně minulost. Ležím na lavici před radnicí a dávají mi dvacet ran holí na holou. Nepřiznal jsem, že mám holicí strojek na baterku, že mám ledničku, která dává v noci rány, že mám mobil, který má pořád prázdnou kartu...
Statistická čarodějnice se chechtá za oknem. Dráb bubnuje a vyvolává nařízení demokratické absolutní monarchie. – Kdo nevyplní a včas neodevzdá listinu úřední, bude oběšen!
Probouzím se v zemi, která jde do Evropy. Byl to sen?
Slušní a pracovití lidé jsou základním kamenem každého režimu. Musí živit ty, kteří je nabádají ke spořádanosti.
Maminka mi říkala: „Pepiku, v okupaci, za Hitlera, byl na knoflíku u rádia papírový kroužek s nápisem – Kdo poslouchá cizí rozhlas bude zastřelen. –“
K tomuto asi nedojde, ale pro jistotu odhlásím rádio.


Ukázka z knihy  
FOUSKOVY FEJETONY,
kterou vydalo v roce 2006 nakladatelství
Jindřich Kraus - PRAGOLINE

 

Foto © Pavel Loužecký

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 05. 2008.