Iveta Kollertová: Můj výlet / Krásná mi připadáš

Rubrika: Literatura – Pohlazení

Můj výlet

Můj výlet byl na celé odpoledne, jen příprava zabrala hodinu času.
Uvelebení, srovnání myšlenek a hle, múzy ke mně zvolna přistupují...
Ta malá, co se vznáší nad hlavou, je múza představivosti a inspirace.
Rozhodí své paže a ke mně se snáší duha, se všemi barvami, které je člověk schopen přijmout.
Uklidňující zelená mi namaluje lesy plné košatých stromů. Koruny se majestátně houpou ve větru a zelený mech zve ke spánku. Modrá mi symbolizuje nebe a vodu. Nebe, které mne zavede do dálek a díky ptákům vstoupám výš a výš.
Rozsáhlý oceán, na kterém se vlny perou s příbojem, malý rybník, plný života i vodních rostlin, rychlý potůček, řítící se přes kamínky a studánku v lese. Pozvolna usedám a dívám se na svůj odraz. Vybírám spadané lístečky i jehličí rozmanitého lesa a naslouchám vzdálenému houkání vlaku.
Červená barva mne pozve do království květů. Stojím na kraji velikého pole plného vlčích máků. Všechny směřují k životodárnému slunci, máš pocit, že si povídají. Motýli krouží nad celým lánem a sem tam zmizí, aby se napili sladkého nektaru.
Těch barev je tolik...
Chvilku se ocitám na lesním paloučku, abych vzápětí vstupovala do vysokých hor, hrdých pánů naší země. U některých ani vršku nedohlédneš, asi se s nebem domluvily na tichém rozjímání v té ohromující výšce.
Jsem jak mravenečci tápající na cestičce, ale jdoucí si za svým cílem.

Jen někdy je dobré se z ničeho nic zastavit... 

Krásná mi připadáš

Pohladil jí vlasy a odběhl do kuchyně.
Voda se dovařila, zvedl konvici a mlčky se díval na to, jak se zbarvuje voda v hrnku.Vytáhl sáček s čajem, přidal kostku cukru a zamíchal obsah.
Usmíval se...
Otevřel starou otřískanou kredenc, vzal talířek s kytičkami a znovu se pousmál.
Byl to ten jeho z dětství.
Jakoby se myšlenkami přenesl do doby, kdy bos utíkal do kuchyně a tam na něj čekal chleba s máslem a horké kakao. Jak málo tehdy stačilo ke štěstí.
Před očima se mu promítl obraz mámy a táty. Seděli všichni u stolu a smáli se. Táta byl taškář, nenechal maminku v klidu.
Pak si vzpomněl na to, když jim přišli říct, že se táta zabil. Maminka neplakala, jen ho pevně objala a cítil, jak jí bije srdce. Zprudka, jakoby chtělo vyskočit z její hrudi.
Další dny byly divné, s nádechem smutku a lítosti.
Jenže tu byly jeho dvě sestřičky, roční dvojčátka, která miloval a s kterými si hrál, když maminka musela do obchodu nebo za prací.
Musel jí přece pomáhat.
Byl přece hlava rodiny, jak mu maminka několikrát řekla.
Jak to uteklo...
Holky jsou už vdané, každá jinde se svými starostmi a problémy. Jen on se nikdy neoženil.
Ani neví proč, asi nepotkal tu pravou...!
"Františku:" ozvalo se z pokoje!
Zase se usmál, potřásl hlavou, aby zahnal vzpomínky. Na talířek položil cukroví, vzal hrnek s čajem a vracel do pokoje.
Z postele se na něj dívaly dvě rozzářené oči.
"Františku, tos nemusel!"
"Mami, tobě to dneska sluší", přisedl ke své matce k posteli, pohladil ji po vrásčité ruce a cítil se jako král!

                  

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Eva Rydrychová, http://evussa.wz.cz/index.html

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 06. 2008.