Jaroslav Vízner: Zdřímli jste si? Nechte se "nakopnout".

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

Byli jsme pozváni k návštěvě Londýna. Těšil jsem se, ale zároveň si říkal, proč tam jezdit? Byl jsem tam už třikrát před léty a vždy déle než měsíc. Co nového tam mohu objevit? 

Zpět v Praze...  Při čtení Respektu jsem našel pár slov a ta mne inspirovala napsat o naší právě skončivší cestě.

Petra Bartók odejela na půl roku do Londýna. Právě odlišný způsob života v kosmopolitním prostředí britské metropole jí poskytl nový náhled na život. (13.03.08)
"V Londýně jsem pochopila, že nemusím dělat přesně to, co ode mne očekává mé okolí, být jako ostatní.
U nás vás vždycky někdo drží při zemi pojmem odpovědnosti vůči sobě, příbuzným, škole, práci. Ne že by v tomto směru byli Angličané nezodpovědní, ale nechají člověku daleko více svobody pro sebe.... Česko je malá, do sebe uzavřená země, a při tom si tady lidi pořád myslí, že jsme středem světa."

♦  V Lidových novinách zase prohlášení Václava Klause:
"Trochu podezírám část zastánců Kaplického návrhu, že ho obhajují nikoliv z lásky k tomuto bizarnímu návrhu, ale z nelásky k Václavu Klausovi, což je v kontextu toho, co nám může vzniknout v centru Prahy."

Kdyby se královna rozhodla bránit vlastním tělem nové odvážné stavby (jako náš prezident Blob)  Binary large object, Londýn by mi po těch dlouhých letech asi tolik neučaroval ...
Rozhodl jsem se však řídit moudrou radou Karla Schwarzenberga: Silné, ale okrajové výroky nestojí za polemiku, také nalezenou v Respektu, a raději psát o naší cestě.

Odletěli jsme tedy s Catherine směr Londýn. Na necelé tři dny.
Bylo to jako sklenice studené vody v horkém létě, jako probuzení do jarního jitra. Znám to město docela dobře a přece jsem našel hodně navíc. Je třeba se občas nechat "nakopnout".
 
V osmdesátých letech, kdy jsem Londýn objevoval, jsem se už měl možnost po Evropě porozhlédnout. Nejdříve s Divadlem Na zábradlí a pak, žil jsem v Ženevě, příliš klidné..., občas jsem ji "vyměnil" za Paříž.
Při častých, hlavně pracovních návštěvách ji velmi dobře poznal. Vždycky když rychlovlak TGV vjížděl do pařížského předměstí už jsem cítil něco jako blahodárnou povzbuzující injekci. Když mě pak vyklopil na Gare de Lyon, jako bych dostal přátelskou facku. Město mě vítalo svou pulzující energií. 

V posledních letech jsem asi začal klimbat v Praze, protože tentokrát mě "probudil" Londýn a ještě víc, ohromil mě svou velikostí. Za více než dvacet let co jsem tu nebyl se rozrostl a navíc do výšky.
Překvapil mě svou lidnatostí, tolika smějícími se tvářemi, všech lidských barev, otevřeností Londýňanů... kosmopolitní, přátelské, barevné a architektonicky odvážné, starodávné a moderní město.
Tam nevídaný mrakodrap, tam další, tam jiný, přezdívaný Okurka, tamhle odvážné lávky pro chodce po stranách starého železničního mostu, tady úžasná zaoblená administrativní budova. Na protilehlém břehu Temže, kde je Westminster, starodávný britský parlament, je London Eye, jejíž moderní odvážná konstrukce "vous coupe le souffle".

 

V bývalé obří elektrárně je "Tate modern galerie", ta tu také nebyla za mých předešlých návštěv, v obrovské vstupní hale, kde je stále na konci u stropu ohromný tovární jeřáb, důstojný doplněk sbírek, právě opravovali betonovou podlahu.
Na této ohromné šikmé ploše zahlazovali uměle vytvořenou dlouhou trhlinu/puklinu, nazvanou autorkou, kolumbijskou výtvarnicí Doris Salcedo, Shibboleth. Musela předložit pádný argument, když jí to umožnili. Podívejte se ...

 

Krásnou procházkou po břehu Temže jsme se pak loudali až k Borough Market, nejdříve pojíst "fish and chips" a pak "plakat", že takový potravinový trh v Praze nemáme. Jeho atmosféra se podobá potravinovým trhům ve Francii. Možná je i v něčem předčí. I když, ve Francii jsem vychutnával vstřícné rozhovory s prodejci během nichž vám perfektně připraví to co s láskou prodávají a ještě poradí nejvhodnější recept. To mi moje chabá Angličtina nedovolila. I když, leccos jsem se přece jen dozvěděl a vychutnal. Jen vysvětlení, proč mám koupit vejce s namodralou skořápkou, jsem nepochopil. Při snídani v překvapivě modré skořápce byla lahodná ...

 

Kde na světě je možnost poznávat a obdivovat ulice města z výše prvního patra, než z londýnského autobusu? Trochu mě překvapilo, že ty moderní vyrábí Volvo. Ale ono se to vlastně docela hodí k městu, kde žijí ve shodě lidé ze všech koutů světa.
Musím si přiznat, že jsem na začátku nemohl vymazat z vědomí minulý londýnský atentát. Ale ani v autobusech, v metru ani v ulicích žádné napětí cítit nebylo. Nepotkával jsem ustrašené tváře, ale ani namračené, naštvané z pražských dopravních prostředků...
Potkával jsem svobodně sebevědomé, dobře naladěné chodce a spolucestující. Většina jich byla opravdu usměvavá. Ani takové ty kritické či závistivé pohledy jsem nepozoroval. A zdálo se mi, že se ty úsměvy "propašovaly" i k řidičům aut. Jezdí opravdu klidněji... 

                       

Poslal jsem náčrt textu našemu příteli Tomovi s prosbou o radu a on mi odepsal:
"Moc děkuji za članek. Hodně se mi líbil, hlavně to, jak jsi vystihl atmosféru Londýna, i když se mi zdá, ze možná Londýňanův přece jen trochu lichotíš. Oni také mohou byt dost protivní."

Ano, byli jsme tam v hodinách, kdy hlavní proud lidí jedoucích do práce už byl pryč. A také jsme tam nebyli realizovat sociologickou studii. Dopřáli jsme si jakýsi generozní dárek s pěkným kusem štěstí. Hlavně milým přijetím a obětavým doprovodem Toma.
Vzal nás ještě do Nobu, japonské restaurace, kam se nezkušenému konzumentovi v oboru syrových ryb zrovna nechce. Budu se tam chtít vracet...

Co v Londýně miluji a co se vůbec za ta léta nezměnilo je mírné podnebí, kde se vystřídá, vícekrát za den, slunce s menší dešťovou sprškou. Vyšli jsme se ráno do přeháňky, ano, ale nebylo to na celý den. Několikrát za den se nám slunce stejně mile ukázalo. Dělá to zřejmě blízkost moře. To co vzdouvá, činí nezkrotnou, vždy po několika hodinách, obrovskou Temži.
Jo, a kde si může skupinka přátel sednout v taxíku jako kolem stolku a povídat si při jízdě z očí do očí?
V Londýně.

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl 
http://frk60.aspweb.cz    http://frk1.wordpress.com

Foto © z archívu Jaroslava Víznera

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 30. 05. 2008.