Josef Fousek: Nemajetní boháči / Je hloupost infekční?

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

NEMAJETNÍ BOHÁČÍ

Vy, kteří tonete v hojnosti a blahobytu, obklopeni domy, zahradami, letními sídly, tenisovými kurty, bazény s vytápěním, s bungalovy u moří a jezer, máte těžký život.
Závistivci neví, že dlíte v starostech o své bohatství, že se bojíte revolucí, politických změn, zločinců, že vás budí sny o ztrátě toho, co jste svojí pílí a umem získali. Ano!
Vy byste měli cítit závist k těm, kteří bydlí v skromných podmínkách panelových a nájemních bytů. Oni nemají přemíru majetku, nemají strach, že zkolabují banky. Oni jsou šťastní svou neokázalou nemajetností. Čím více majetku, tím více psů!
Oni nemusí předvádět či skrývat svou pyšnou velikost. Oni se nemusí podřizovat módním vlnám. Pachtit se a měnit známé dle vhodnosti okamžité využitelnosti. Oni se nemusí stýkat s těmi, které nemilují. Nemusí měnit strany, které sdružují jim podobné.
Jsou jim zbyteční „bodygardi“ s kolty a s lačnými psy. Jsou jim zbytečné ostnaté dráty na hradbách soukromých sídel uzavřených pozemků pro vyvolené, podobné lágrům s nadstandardním vybavením. Nám stačí obyčejný šat, obyčejné myšlení, obyčejná láska. Nemusíme si nechat opravovat ňadra, pleše, křivé nosy, – dávat na dveře cedule "Pouze pro pozvané", "Pouze pro členy klubu".
My nemusíme usilovat o titulní strany bulváru, kde nás ukazují jako opice v choulostivých záchodových akcích. Nás nemusí zviditelňovat vymyšlenými historkami o „suprerotické“ síle. My nemusíme obarvovat své ženy na blond, nosit zlaté řetězy a projíždět jednou týdně v džípech městem s bakelitovým chrčítkem u ucha. My jsme ti, kterým je možno závidět. My máme totiž obyčejnou neplacenou svobodu, i když s.r.o. Není většího otrokáře, než hmotné statky, které činí ze svých poddaných sluhy a spoutávají jim nohy na cestě za nesplněnými sny. „Teď mě napadá, co bych asi psal, kdybych zdědil v Americe deset milionů dolarů?“

JE HLOUPOST INFEKČNÍ?

Když mi někdo tvrdí, že nebyl nikdy hloupým, že nikdy neudělal hloupý skutek, že nikdy nepodlehl hlouposti, že ho nikdy hlupák nepodvedl, – vím, že jsem se právě setkal s jedním infikovaným. Někdy nabývám dojmu, že nás infikují klíšťata, která nejdou na těle nalézt.
Těmi klíšťaty jsou naše i převzaté myšlenky. Kdyby byla hloupost uznávanou chorobou, dávaly by se na ni lázně. Po životních zkušenostech může říci i poměrně mladý člověk, kterýmž já nejsem, že hloupost infekční chorobou je. Mnozí z nás jsou jí zasaženi přenosem ze všech možných zdrojů. Stačí naslouchat rozhovorům kdekoli ve společnosti.
Nebezpečnější je ale hloupost předstíraná. Je lépe být nazýván hlupákem a šířit vlastní parfém nedostatečného IQ, než být výjimečným a tím se zařadit do škály podivínů. To už hraničí s extremismem.
Když je v podezření ze zločinu člověk, který sbírá cédéčka své oblíbené muziky, nemusí být daleko doba, kdy aktivní utajený hlupák zavře za katr dědulu, který má velkou sbírku fajfek a vlastních myšlenek.
Je velmi prospěšné mít v posudku – hloupý, pracovitý, neškodí. Jsme hloupí dědičně a někteří infekčně. Naše hloupost pramení ze smysluplné historické nutnosti.
Ono ukázat, že se umíte opřít místo o stranu, o sebe, to se nenosí. Každá vrchnost chce aby byla ctěna, vynášena, chválena a hýčkána. Jestli se jí říká soudruhu, pane, Jeho Výsosti, bratře nebo šéfe, nebo pane asistente, to je nezajímavé.
Není divu, že v pohádkách i neposlušní králové prchají do domečků u oceánu mořeplavců. „KdyBIS myslel, tak BIS to neřekl!“ říkáváme dětem a varujeme je před prostořekým jazykem. Není to ani půl roku, kdy v jedné známé firmě řekli: „Fouska? Vydat desku písní? Nikdy!
Ještě se nenašla vláda, která by se mu líbila! Ten je proti všem!“ Měli pravdu. Vlastně mne poučili, že v demokracii musím mít rád každou vládu. I když jsem zasažen virem infekce, myslím si pravý opak. Díky za to demokracii, že můžu mít rád, koho chci. Píši věty, které nikomu nepomohou, nikoho nevyléčí. Ne, není všechno v pytli! Můžu si vylévat srdce. A to je krůček dopředu! K čemu? K pozvolnému zmoudření bez nařízených antibiotik.



Ukázka z knihy  
FOUSKOVY FEJETONY,
kterou vydalo v roce 2006 nakladatelství
Jindřich Kraus - PRAGOLINE

 

Foto © Jitka Vykopalová

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 07. 2008.