Jitka Stošická – Jitka Dolejšová: Rozhovor Jitky s Jitkou o Jitce a Galerii IN

Rubrika: Publicistika – Rozhovory

Jitka Stošická a Ondřej Suchý
JITKA STOŠICKÁ


Duchovní máma GALERIE IN.
Člověk svázaný s Pozitivními novinami
duší i srdcem.
Člověk citlivý, optimistický, skromný,
přátelský, obětavý.
Kamarádka do pohody i nepohody.


Když jsem ji poprvé uviděla, měla jsem pocit, jako bychom se znaly už dávno. Znáte to. Je to jeden z těch vztahů, kdy se nemusíte ani vídat, ale víte o sobě. Jste propojeni něčím nehmatatelným. Ve chvíli, kdy jeden napíše e-mail, ten druhý přesně v tu chvíli sedí u počítače a také se zrovna chystá napsat. Ve chvíli, kdy zavoláte, je obsazeno, protože ten druhý vám zrovna volá.
A teď, když připravuji tenhle rozhovor, Jitka pravděpodobně začala škytat na důkaz toho, že na ni někdo myslí.
Jitka Dolejšová
♦ Ahoj Jitko, jak se máš a co děláš?

„Kdybychom věděli, že jsme na správné cestě, a museli ji opustit, znamenalo by to pro nás nezměrné zoufalství. Jenže my jsme na cestě, která jenom vede k cestě další, a ta zase k další a tak pořád dál. Ale opravdovou silnici nespatříme hodně dlouho, jestli vůbec. A tak se jen necháváme unášet plni pochybností, i když si zároveň užíváme neskutečně krásné rozmanitosti. Splnění nadějí proto vždy bývá nečekaným zázrakem. I když na druhou stranu platí, že se zázrak může stát vždycky.“
Franz Kafka

Stačí to jako odpověď? A máš jedinou kliku, že už s tebou rozhovor dělal Václav Židek… Jak tak koukám na tvoje připravené otázky, to bude dlouhé povídání… Beruško moje, to je na román…

♦ Jitka, Jituška, Jitule – jak ti ještě říkají? Máš (nebo měla jsi) nějakou přezdívku?

To jsi mne zaskočila, přezdívku? Snad žádnou. Vlastně počkej, kdysi strašně dávno mi nějakou chvíli říkali na základce Jitulín. Já totiž strašně chtěla být kluk. S holkama jsem si moc nerozuměla. Mě bavil sport. Závodila jsem za Baník Příbram – skok do výšky, koule, běh na krátké tratě. To byly časy – kouli do ruky, tretry přes rameno a na hřiště…
V tanečních už jsem byla ráda holka…
A jak mi říkají? Ve tvém výčtu snad ještě chybí Jíťa a když jsem vytočila svoji maminku, byla jsem Jitunice, ale to muselo být asi jen jednou, protože my Jitky jsme veskrze hodná stvoření, viď? Jitulinka, to je pěkné jméno, co říkáš?

♦ Na tvůj svátek nosí Mikuláš dětem nadílku. Nebyla jsi ošizena o dárky?

Zkoušíš, jestli všechny Jitky mají stejné zážitky a pocity? Vzhledem k tomu, že si nepamatuji žádnou křivdu, tak jsem asi nebyla o nic ošizena. A co ty?
U nás doma byly mikulášské dárky schované za záclonou na okenním parapetu a dárek k svátku jsem dostala „z ručky do ručky“, takže jsem v tom měla jasno. Ale vraťme se k tobě...
Z toho, že mám svátek v den mikulášské nadílky, měla největší radost moje děvčata, když byla malinká – protože - kdyby si je chtěli náhodou odnést čerti (ne že by to bylo potřeba), tak prostě nemůžou, protože mamince ukradli svátek, a proto musí být na její dcerušky hodní. A vůbec, teď mě tak napadá. O tomhle jsem přeci psala článek, vzpomínáš? Jak mi čerti přišli v padesáti k svátku přát…

♦ Samozřejmě, že si to pamatuji. Tvé vyprávění se jmenovalo „Vše nejlepší přeje Peklo“ a ačkoli bylo o čertech, bylo to pohlazení téměř andělské. Láska k dětem z tvého psaní přímo vyzařuje. Moc se mi líbilo, jak jsi psala: Čím víc bude lidiček, kteří se věnují svým potomkům, o to bude lépe na světě.
Jaké jsi vlastně měla dětství?



Jíťo, představuj si – krásné městečko ve Středočeském kraji – kopce, lesy, rybníky – a v něm dům u školy - s malou zahradou a větším dvorem, kde žije deset partají se spoustou dětí. Všude je to kousek – na nákupy, na hřiště, k babičce s dědou deset minut, k tetě dvacet minut. A skoro kolem všech domů volné prostory na naše hraní s kamarády… Lidi se zdraví, zastavují se spolu na kus řeči… Ten pomůže s tímhle, ten zase poradí s tamtím…
K druhé babičce s dědou hodinu pěšky do vesnice… na rozpálené peci my s bráchou, děda s fajfkou a prohlížíme krabici se zažloutlými fotkami, babička pod námi na rozpálených plátech kuchtí voňavé dobroty, šlajfky se nazouvaly u pece, protože rybník byl přes cestu a kadibudka za chlévem… slepice mi často přistávaly na hlavě, protože jsem nosila umně vytvořeného kohouta s velkou mašlí – tedy to říkal děda…

Kdysi v pradávnu mi brácha, nemaje peněz, vytvořil k narozeninám knížtičku s názvem SKLOŇOVÁNÍ – básničkové vzpomínání doplněné našimi fotkami. Byl a je to dodnes můj nejkrásnější dárek, jaký jsem kdy dostala. Až si to teď přečte, tak mě znectí, že jsem zveřejnila jeho literární hříchy mládí… Ale musím ti alespoň kousky dát přečíst.

(přešlo pár let)

Moje milá sestra zprvu
než jsem první slovo řek,
začla cvičně líčit brvu
aniž na to měla věk.
A tehdy nad bitevní plání,
jak se říká, zaplál boj.
Kdy to bylo – nemám zdání.
O co však – vím – o pokoj!

***
Pronikáš do světa
v němž jsi nejdřív ty
a pak ti druzí.
Učíš se znovu mluvit,
učíš se znovu myslet
a přestože už dlouho víš,
že jedna a jedna jsou dvě,
teprve teď poznáváš,
že v životě budou zřejmě
právě ty nejjednodušší počty
nejsložitějšími:
Jeden a jedna jsou dva.


***

A tak naše skloňování
pokračuje bez přestání:
Já a Ty
Ty a Já
Dohromady My
Příjmením cizí už
Povahou však jeden muž
(nebo ženská?)


Představ si, že Skloňování psal, když mu bylo dvacet čtyři...

♦ Umííííííííííííííí! Tleskám veršům i vašemu bratrsko-sesterskému vztahu. I po těch letech působíte na své okolí jako sourozenecký tandem, který se skloňuje podle vzoru souznění a harmonie.
Krásné městečko ve Středočeském kraji jsi opustila a v současné době bydlíš v Praze. Které místo je tvým oblíbeným?


Kdybychom si jen tak povídaly a tys nechtěla tenhle náš rozhovor zveřejnit, bylo by to jednodušší. Takhle riskuji, že naštvu rodilé Pražáky. Mně se Praha z ryze praktických důvodů až zase tak moc nelíbí. Václavské náměstí je samý cizinec a do obchodů nemůžeš pro ten luxus ani vstoupit. Obyčejné krámy abys hledal s lucernou. Když chceš cokoli nakoupit za cenu, kterou ti dovoluje rodinný rozpočet, musíš lítat jak splašená. V době, kdy jsem učila v mateřské školce, tak jsme s dětmi nesměli vstoupit v parku na trávu, a teď sice smíš, ale zase nemůžeš, protože je to samý psí exkrement a injekční stříkačka. Chodníky vypadají úplně stejně. Lidi by možná nebyli špatní, ale nejde to zjistit, protože se člověk člověka bojí – viz příklady kriminality v Praze. Děti nevedeš k tomu, aby ostatním pomáhaly, ale upozorňuješ je a vlastně varuješ před laskavými a milými lidmi, protože by to mohli být pedofilové nebo zloději… Je to všechno postavené na hlavu. Co my jsme se jako děti nalítaly venku. A Míša, když jde ven s holkama, tak trnu a šílím, místo toho, abych si vzala knížku a odpočívala.
No dobrá, to oblíbené místo – tak třeba Divoká Šárka se mi moc líbí. Příroda, prostor, voda…
A staré uličky mám ráda. A Vltavu a její okolí.

♦ Čím jsem byl, tím jsem byl rád, říká klasik. Co ty na to?

A víš, že ano. Už jako dítě jsem měla jasno. Učitelka. Jen moje nehudební schopnosti mi zabránily učit na prvním stupni základní školy. Tehdy ještě platilo, že učitel učil do páté třídy všechny předměty. Na mateřskou školu to stačilo a nelituji. Víš sama, paní učitelko, jak malé děti dokáží být kouzelné a vděčné za všechno, co pro ně děláš. Kdyby tak fungovali dospělí, bylo by krásně na světě. Úžasné lidi jsem poznala ve skladu Potravin. Jak pracovně, tak lidsky. Dodnes se scházíme. S mojí maminkou jsme několik let prodávaly v trafice – krásná doba – skvělí lidé. A nejhezčí to snad bylo ve firmě, kterou založil můj tatínek a dělal tam i brácha. Nabízeli jsme skladové služby. Rozmanitá práce, to je to, co mi vyhovuje – podle potřeby člověk prodával, vykládal kamiony, vydával zboží ze skladu… A zase jsem měla štěstí na bezvadné spolupracovníky. Když se mi narodila druhá dcera a byla pořád nemocná, vzala jsem úklid na Urologické klinice Ke Karlovu. Celých sedm let jsem se tam setkávala s dalšími úžasnými lidmi. Počínaje dokonalými šéfy úklidu a konče samotnými doktory a docenty. Nikdy jsem se nepřestala divit a obdivovat lidem se zlatýma rukama a srdcem na pravém místě.
A moje poslední zaměstnání? Další zajímavá práce editorky u soukromé nábytkářské firmy a další setkání s lidmi, které rozhodně stojí zato poznat..

♦ Nejen prací živ je člověk...

To se říká stejně, jako že peníze nejsou všechno. Všechno má své pro a proti.

♦ Měla jsem spíš na mysli něco v tom smyslu, že „po práci legraci“ a že se rozpovídáš na téma koníčky a záliby... Tak tedy jinak: Kde máš svou čerpací stanici na energii?

Všude. Energii čerpám opravdu všude kolem sebe a podle právě nastalé situace. Někdy hledám klid, někdy ruch – někdy potřebuji společnost, někdy samotu. Nic neobvyklého u mne nečekej. Knížky, hudba, kamarádi, zahrádka… A muzika – rádio Blaník je moje stanice, 60. a 80. léta i záživná klasická hudba – třeba Nabucco miluji. Nejvíc mi v poslední době chybí pohyb. Od počítače téměř neodcházím – nejdřív práce a pak PN. Ani nevíš, jak mi chybí volejbal, naše vodácké výjezdy, kulečník, putovní dovolené s partou, tancování… No nic, konec vzpomínání. Realita je taková, že jsme se teď se starší dcerou přihlásily na kurz salsy. Tyhle rytmy mne vždycky uchvacovaly. Radši bych na klasický tanec, ale nejsou k mání mužský, které by tanec taky bavil a v tomhle kurzu prý není tanečník nutný (budu referovat, neboj). Brácha třeba krásně tancoval, ale ten je na tom s volným časem jako šéf PN ještě hůř než já. Jeho šestnáctihodinové vysedávání u počítače se podepisuje jak na rodině, na kterou má čas ještě tak o víkendech, ale hlavně na zdraví. Vždyť sis určitě všimla, jak chodí. Jak medvěd, kterého učí chodit po dvou. A brácha za chvíli bude chodit po čtyřech.

♦ Kdyby tě tak slyšel... Když už jsme u tématu rodina a manželství: „Dobré manželství je jako přístav v bouři, špatné jako bouře v přístavu.“ Jaký je tvůj přístav?

Podstatné je, že je to přístav. A dobrý přístav. Bouře někdy taky bývají. 

     Míša a Jožka Stošických  Dáda, Míša, Jitka

♦ Teď jeden rychlotest:

Město nebo vesnice?
Větší vesnice poblíž menšího města.

Pes nebo kočka?
Mazlivá chlupatá mourovatá kočka.

Sukně nebo kalhoty?
Teď už kalhoty.

Sova nebo ranní ptáče?
Ranní ptáče mi vyhovuje lépe, ale díky PN plynně přecházím v sovu.

Čeština nebo matematika?
Rozhodně čeština.

Kafe nebo čaj?
Káva mi krásně voní, ale piju ji jen občas. Čaj můžu ovocný, bylinkový i černý – mňamkový je jasmínový a Earl Grey. Musím se ti přiznat k malé úchylce, ze které se zatím každému ježily chlupy. Tak bacha! Mám strašně ráda černý čaj s mlékem a lžičkou medu. Mléko, to je nápoj... Manžel říká, že bych měla mít vlastní krávu, co ho vypiju. No ženská krev a mlíko, jak se říká…

Mně se nic neježí, u nás doma jsme běžně pili černý čaj s kondenzovaným mlékem. Tvůj způsob úpravy čaje s mlékem je navíc zdravější. Ale zpět – řekla jsem „rychlotest“ a zase jsme se zapovídaly. Tak honem na poslední bodík:

Auto nebo MHD?
I kdybych byla řidička, tak po městě zásadně MHD. Ale – je neuvěřitelné, jak se lidi v dopravních prostředcích dokáží chovat! Tuhle jsem viděla chlapíka, který si v tramvaji stříhal i nehty.
Prozradím ti na sebe, že se na jízdy MHD duševně připravuji. Kniha do ruky je základ. A jinak si vybavuji traumatické každodenní situace a předpřipravuji si své ideální reakce.
Znáš to – špička – lidi nastupují do vagónu metra a ti první jdou samozřejmě krokem hlemýždím, protože už jsou uvnitř a nic víc je nezajímá. Trocha toho zatlačení zezadu lidmi, kteří by taky rádi nastoupili a ten vpředu ti vynadá. Správná reakce: „Pani, to jsou dneska lidi, vite? Každej by se chtěl dostat včas do práce! Taky to nechápete, kam se tak cpou?“ Co nastává pak, si vyzkoušej – je to osvěžující soudržnost lidí…
Jízdu MHD miluje náš šéfredaktor Václav Židek. To si taky někdy vyzkoušej. Schválně, do které skupiny lidí se zařadíš, jestli do té první, která se stydí a dělá, že k němu nepatří nebo do té mé, která se baví a učí zároveň. Vašek se totiž dává do řeči se spolucestujícími a zatím jsem byla přítomna jen u cest, kdy se lidi přidávali a byla pohoda.

♦ Vzdávám to – kdepak po tobě chtít krátké odpovědi… Prozradíš nám ještě něco o Pavlovi, nebo to necháme zastřeno rouškou tajemství, jak by napsal básník – poeta?

Pavel Loužecký v dobách ranného mládíMůj mladší bráška? To je kapitola sama o sobě. Všeuměl a nevyčerpatelná studnice nápadů. Všechny projekty v PN jsou vlastně jeho a to nejsou zdaleka všechny… Kdyby se mohl věnovat PN na plný úvazek a nejen po práci, to bys koukala…
Víš, na kterou vizi se těším nejvíc? Že jednou budou vycházet PN třeba jako tištěný magazín na papíře. Konečně bych si mohla přečíst v klidu VŠECHNY články. Víš sama ze své zkušenosti, že to nemáme jednoduché – práce, rodina a pak Pozitivky. U počítače také nevydržíš sedět šestnáct hodin denně… Kromě peněz máme asi všechno, co říkáš? Příspěvky přibývají, řekla bych, přímo astronomicky, že na uveřejnění je zaveden dokonce už i pořadník. O jejich zajímavosti a kvalitě není pochyb. A navíc je každý doplněn ilustracemi nebo fotkami… áááááá, to jsem se krásně zasnila!

♦ Promiň mi to odmlčení - zasnila jsem se s tebou... Je to opravdu druhý svět, koutek, kam se člověk chodí inspirovat, potěšit, poučit, odpočinout si. Oáza pohody... Kdy tě Pozitivní noviny poprvé „cvrnkly do nosu“?
Cvrnkly? Pozitivními novinami jsem byla bráchou přímo praštěna a u toho taky zůstalo.

♦ Milá, pozitivně praštěná Jituško... V PN máš na starosti (a na radosti) Galerii IN. Mimochodem, je to originální a velmi zdařilá rubrika. Je vidět, že ji tvoříš ráda a s láskou. Dej nám prosím nahlédnout do své kuchyňky - jak to vlastně děláš?

Pavel Loužecký v dobách "pokročilého" mládíJsem ráda, že je z GIN cítit, že ji dělám s láskou. Je to pravda. Jsem sice amatér, ale stále se snažím něco nového přiučovat a zkoušet. Mým snem je najít tolik volného času, abych si mohla udělat kurz grafiky a mohli být spokojeni i nároční fotografové, malíři a grafici.
Musím ti poopravit chybku na začátku – Galerii IN vlastně vymyslel brácha a taky ji začal sám dělat. Času mu ale s přibývajícími literárními příspěvky ubývalo a tak bác mne s ní po hlavě…Díky, bratře…
A jak se to všechno míchá, vaří a peče? Čtu básnické sbírky, citáty, hledám chytré myšlenky. Úžasný zlom nastal, když mi začali básníci sami posílat svá díla. Společně se svými galerijními pomocníky z řad básníků i laiků (dávám básně číst své třináctileté i osmadvacetileté dceři, v potaz beru i nejstarší věkovou kategorii zastoupenou svojí maminkou) a vybereme vhodné příspěvky. Snažíme se vybírat tak, aby byly kvalitní a navíc srozumitelné širší veřejnosti. Složitosti necháváme na literární servry.
A pak přijde pro mne práce z nejmilejších – prohrabat se obrazovým šuplíčkem a najít tu správnou fotku či obraz a dokreslit tím poslání veršů. Sesadit vše v jeden celek tak, aby sis řekla: „Co bylo asi dřív – fotka nebo báseň?“
Víš jak hřeje u srdíčka, když mi píší čtenáři a žádají o svolení, zda by nemohli přeposlat „GIN-obrázky“ svým blízkým k svátku, narozeninám nebo jen tak pro radost či zamyšlení…?
Není nutno žádat, Galerie je tu pro vás.

♦ Teď máš možnost vzkázat něco svým básníkům a fotografům:

Super nahrávka, díky, Jitule. Děkuji básníkům za to, že mi posílají své básně a že se nečílí, když se všechny neobjeví v GIN. Krásně to vyjádřil básník a fotograf pan Šafránek, který mi poslal dvacet básní a v doušce stálo: „..budu rád, když vyberete byť i jen jednu z nich a ona si najde cestu k srdci někoho, koho osloví…“
Děkuji všem srdíčkovým fotografům, malířům a grafikům za to, že svolují s textovým zásahem do svých děl. Srdíčkovým proto, že fotíte a malujete srdcem a je to znát.
Obdivuji se vám všem, kteří (ať už básnicky nebo obrazově) dokážete vyjádřit své pocity a je mi velkým potěšením tu krásu spojovat dohromady a předávat dál.
A vy, kdo ještě otálíte – přidejte se k nám.

♦ PN se neustále mění, autoři přicházejí a odcházejí. Je nějaký autor, po kterém se ti stýská? A který z nových autorů tě oslovil?

Řekla bych, že tohle je skoro jednoduchá otázka. Vrátím se k jednomu z projektů PN, a to k Favoritům. Z mých tehdejších favoritů už v PN dlouho chybí Jakub Hein a jeho zvídavý, něžný, citlivý, chytrý, vtipný a čtivý styl. Kouzelné čtení, nad kterým jen srdce plesá. A taky Poutník, který mi učaroval svým náhledem na svět a schopností vše citlivě a laskavě vyjádřit.
A z nových tváří? Rozhodně Iveta Kollertová. A nemá s mým obdivem k jejímu psaní vůbec nic společného její osud. Ona píše opravdu krásně. Je v tom všechno - napětí, humor, láska, cit… Žádné slovo není zbytečné a žádné nechybí. Prostě spisovatelka dle mého gusta.

♦ Co ti v poslední době udělalo radost a co tě rozesmálo?

Jitka Stošická mladší a krásnější ....Jsem člověk, který žije přítomností. Trápím se tím, co je k trápení právě jen v dobu, kdy se to děje a raduji se z každé maličkosti. Takže jsem vlastně takový radostný Jitka Stošická v plné kráse....  :-)  (komentář P.L.)člověk, protože pořád se děje něco příjemného.
A co mne pobavilo?
Ptala jsem se kamarádky, proč má na emailu fotku ježibaby. Odpověď byla překrásná a od té doby mne žádný cholerik nemůže urazit, když mi řekne, že jsem ježibaba. Její odpověď totiž zněla:
„Čím je ježibaba starší a vošklivější, tím je to ta správňáčtější ježibaba. Takže s věkem, vráskami, povadlou kůží a zchátralými rysy každá ježibaba nabírá na kráse!! To je lákavý, ne??“

♦ Jaký je tvůj oblíbený citát?

Pro člověka, který odjakživa sbíral citáty, přímo vražedné přání. Tak snad tenhle.

Na otázku, jestli jsem pesimista nebo optimista, odpovídám, že mé vědění je pesimistické, zato však má vůle a doufání optimistické.
Albert Schweitzer


♦ Je něco, na co jsem se tě zapomněla zeptat a na co bys chtěla odpovědět?

Jestli je něco, na co ses mě zapomněla zeptat? Ty si snad děláš srandu!!! Tvé otázky byly tak dokonalé, že obsáhly skoro celý můj život.
To tedy ani náhodou. S tebou bych si povídala pořád. Teď mne například napadá, že ani nevím, jestli umíš kotrmelec dozadu, jakou máš velikost bot, čeho se bojíš, jestli by sis dala v restauraci špagety, v jakém měsíčním znamení jsi narozená a jaký máš názor na jaderné elektrárny...Tak snad někdy příště.

♦ Děkuji, Jitulko, za hezké povídání a přeji ti mnoho radosti, spokojenosti a splněných přání.
(A teď můžete hádat, která Jitka které Jitce to přála…)

Foto © z archívu Jitky Stošické

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 20. 06. 2008.