Josef Fousek: Eman, Kornelie, boží lidé (5)

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

EMAN A KORNELIE, BOŽÍ LIDÉ  (5)

Páté vyprávění
Automatická pračka - Kornelie chce modernizaci - Technika je bestie 

 „Už ji mají všichni v Tumlovicích. Celá vesnice! Mimo mě!“ stěžovala si Kornelie jednoho listopadovýho dne.

„Co maji?“ zeptal jsem se.

„Co by měli. Automatickou pračku.“

Podala mi barevnej obrázek.

„Podívej se!“

V takovým tom nóbl bytě stála bedna plná knoflíků - na straně měla okno, aby se mohlo koukat dovnitř, a před tou bednou seděla namalovaná slečinka s namalovaným obličejem a dlouhýma drápama místo nehtů. A ta blondýna měla v zubech dlouhou špičku a v ní cigárko. Na sobě měla jen kalhotky. Pod tou reklamní štětkou byl nápis: UDĚLÁ ZA VÁS!

„Zachtělo se ti panskejch móresů,“ řekl jsem smutně Kornelii.

Vyletěla od kamen, na kterejch vařila hrnec prádla.

„Ty hloupej chlape, ty nejseš vůbec moderní,“ křičela na mě, „četla jsem, že žena musí mít rozlet. Technika jí musí sloužit, aby si zachovala dlouho svou sexovou přitažlivost.“

Nerozumněl jsem Kornelii, a tak jsem pozoroval dvě mouchy, jak se namlouvaji. Kornelie mlčela a dupala levou nohou.

„Když jsi prala celej život na valše v neckách, a dobře ti to šlo, proč najednou kupovat nebezpečnej stroj?“ ptal jsem se opatrně.

„Ahá! Takhle to je! Pán domu chce, abych se udřela. Abych jednou padla se zastaveným srdcem do necek. Abych měla reuma, abych měla oteklý klouby a ruce rozpraskaný od mejdla.“

Kornelie skoro brečela. Díval jsem se na ni. Ty ruce už měla rozpraskaný a ohnutá byla taky. Začal jsem smírně vysvětlovat:

„To nechci, ale víš, co to je ten prací stroj? Je to složitý jako temelínská elektrárna. Taky to bude blbnout. Samej knoflík a kdoví, jestli se s tím naučíš zacházet.“

Potom jsem ještě dodal, že na to musí bejt třeba nějakej kurz, třeba něco jako autoškola. To už jsem říkat neměl. Ona je Kornelie občas temperamentní až vzteklá. Její prababička byla prý Italka - a ta tloukla svýho muže nohou od židle.

Kornelie chvíli mlčela a pak spustila:

„Ty nepřejícná chlapská nestvůro,“ křičela u otevřenýho okna, „já si vzala snopa.“

„Snoba,“ opravil jsem.

„Snopa, kterej nemá vůbec světový myšlení. A ty chceš do Evropy! Che! Jseš vypočítavej a lakomej. Jestli mě budeš takhle ponižovat, vstoupím k feministkám a budu tě žalovat u mezinárodní tribůny. Noviny nečteš, rádio neposloucháš, na televizi chodíš do hospody. Jseš vypočítavej, Emoune!“

To mě namíchlo. Schválně zkomolila moje jméno. Beze slova jsem si šel lehnout. Z kuchyně se ozval praskot dřeva. Ulomila nohu u židle. Vzpomněla si na italskou prababičku.

„Dobrou noc, Emánku,“ pohladila mě a já jsem si říkal, že tu židli zítra spravím.

Ke konci týdne jsme prodali kus zahrady s dvanácti jabloněma, s dvěma trpaslíkama a s hradem Křivoklát. Ty trpaslíky a ten hrad dělal můj táta ze sádry. Toho mi bylo líto. Byl kameník a všichni mu říkali Mistře. Jednou udělal sochu nebožtíka Kožánka na hřbitov. Sestra Kožánkový, která přijela na pohřeb z Mnichova, myslela, že její švagr vstal z mrtvých a omdlela hrůzou.

Kornelie vzala peníze a šli jsme do Soukromnýho smíšenýho obchodu. Éda Těšík, majitel, měl ve svém obchodě všechno. Za minulýho režimu tady byl vedoucim a po tý listopadový revoluci v Praze obchod koupil. Těšík těkal po regálech a pískal si Malovaný džbánku. Miloval Vondráčkovou, tu zpěvačku, a měl svou ložnici vytapetovanou jejíma plakátama. Kornelie se schválně dlouho rozhlížela a dělala, že nás moc ten jeho krám nezajímá. A najednou hodně lhostejně řekla:

„Máte nějakou automatickou pračku?“ Těšík se probudil, ožil a úlisně, plnej falešnýho zájmu špital:

„Samozřejmě, milostivá paní. Včera ji vrátila paní agronomová Ječmenová.

„Pročpak?“ opatrně se ptala moje Kornelie.

Těšík nás rychle uklidňoval:

„Nemají vodu v baráku. Mají jenom pumpu, dvacet metrů od domu.“

„Ahá,“ zasmála se má žena, „to my máme vodu v domě. Jsme kulturní lidi. Viď, Emánku.“

Přikývl jsem. V duchu jsem děkoval osudu, že mám takovou chytrou ženu. Nikomu jsem to nepřiznal, ale bez ní bych nevěděl jak žít. Tajně si myslím, že ženy jsou moudřejší než chlapi. Těšík, starý proutník, začal vysvětlovat systém té prací mašiny. Taky dal Kornelii knihu s návodem v angličtině, v ruštině, španělštině a němčině.

„Žádné strachy, paní Rákosová,“ uklidňoval mou ženu, „vaše sousedka Klimešová se to naučila za několik dní.“

„Nejsem hloupá, pane Těšík,“ ohradila se Kornelie, „rádio má o hodně víc programů a zvládla jsem to!“

Těšík se radoval z prodeje a jen zářil.

„Hezky si můžete třeba zametat dvorek, nebo dojit kozy a pračka bude pracovat za vás,“ vysvětloval nahlas, aby to slyšely i druhý zákaznice.

Mařka Šafránková, která byla známá svou příchylností k mužskejm, se uchechtla:

„Nejlepší se pere špinavý prádlo u vás, Édí!“ Těšík dělal, že to neslyší, ale zčervenal. Vysmrkal se a zapíchl prst do bedny s pračkou.

„A na téhle kouzelné bedýnce si naprogramujete všechno.“

„Heleďte se, pane Těšík, já tu techniku zkrotím ajn, cvaj, draj!“ Kornelie zaplatila a s každou tisícovkou třískla hodně prudce na stůl, aby mlaskla.

„Chcete zajistit odvoz domů?“ ptal se zdvořile Těšík.

Abych taky něco řek‘, přikývl jsem:

„Jó!“

Těšík nám ukázal na dvoukolovou rozvrzanou káru a museli jsme dát sto korun zálohy.

„Vrátím vám ji, až vrátíte káru,“ loučil se s námi.

Zahlédl jsem, že omakává zadnici Mařky Šafránkový. Nechápu proč. Mařka dělala taky tu manekýnu, ale kroutila svou hubenou kostrou tak, že jí na přehlídce spodního prádla v Ratolůstkách vypadla kyčle. Kornelie chvíli mlčela, ale když jsme naložili pračku, řekla naštvaně:

„Pane Těšík, co se týče tý stokoruny, my nekradem‘.“

Těšík se omlouval:

„Víte, paní Rákosová, tohle je už třetí od začátku roku!“

„Proč jedeme takovou oklikou?“ ptal jsem se Kornelie.

„Aby měli ve vesnici o čem povídat!“ řekla a hodně nahlas pokračovala:

„Těch pár tisícovek za to stojí, Emánku. Přece nebudeme jako někteří nosit prádlo do prádelny. Eště bysme chytli nějakou nemoc!“

K našemu domu jsme přijeli hodně nadřený. Těšík nám zapomněl říct, že ta kára má brzdu. A ta byla zabrzděná. Zavolali jsme souseda Pikarta, kterej uměl všechno, aby nám tu pračku připojil na vodu. Stálo nás to jednoho králíka.

Třetí den po nákupu pračky, když jsme se trochu sebrali z tý cesty károu, začal slavnej okamžik.

„Táto, to je jako Temelínská atomová elektrárna,“ říkala Kornelie, „kdyby se Rakušani postavili na hlavu, spustíme ji.“

Nasypala do otvoru pod víkem prášek a zmáčkla podle německýho návodu puntík.

„Ajnšalten!“ vzkřikla.

Pračka se rozběhla a hučela jako krávy v kravíně. Světýlko svítilo, blikalo a uvnitř se ozývaly divný zvuky. Kornelie si přitáhla židli se spravenou nohou.

„A teď si jdu sednout jako ta slečinka v tom časopise.“

Nevěřil jsem vlastním očím - Kornelie si sedla, dala nohu přes nohu a zapálila si cigaretu, která trčela z dlouhý špičky.

„Kdes to vzala? Vždyť si nikdy nekouřila!“ divil jsem se.

Kornelie pokrčila rameny:

„Musíme jít s moderní dobou, Emane. Viděla jsem to v časopise Evropská žena.“

„Pořád nás někdo blbne,“ zlobil jsem se, „to taky můžeš jednou chtít začít kouřit tu marijánu, nebo začít hrát golf.“

Kornelie mlčela a snažila se, aby se nerozkašlala. Potom se rozkuckala a cigaretu i se špičkou zahodila do truhlíku s uhlím. Pračka začala taky kuckat. Byly to zvuky, jako když starej Landa startoval svýho Forda z války. Ta bestie pračka narážela na police a tancovala jako pominutá.

Kornelie koukala do návodu a četla:

„Hilfe, halt, dý štérung... vnimájtě, éto plocho, éto kaput...“

„Nebylo by lepší ten vehikl zastavit?“ nesměle jsem navrhoval.

„Ty troubo, to by zatuchlo prádlo!“ Z gumové hadice začala vytékat špinavá voda. Pračka se rozskákala. Hopsala jako živá.

„Běž se zeptat Těšíka!“ nařídila mi a tak jsem rychle šel.

Musel jsem na okno házet kamínky. Asi už spali, protože bylo tři čtvrtě na dvanáct. Teprve, když jsem začal svítit do jejich ložnice baterkou, otevřelo se okno.

„Co je?“ ozval se skřípavý hlas Šarloty Těšíkové.

„Potřebuju mluvit se šéfem,“ šeptal jsem, „kvůli pračce!“

„Édo, vstávej,“ nevrle volala do pokoje, „je tu Rákos kvůli rvačce.“

„Pračce,“ opravil jsem Těšíkovou.

Těšík vykoukl z okna:

„Co se stalo, Rákosi?“

„Pračka se třese a skáče jako posedlá,“ povídám.

Těšík zazíval:

„Tak do ní dejte pět litrů mlíka a do rána máte máslo!“ A potom se Těšík rozčílil a řval, že lidé okolo rozsvěcovali:

„Tak ji přivažte provazem, přikrejte peřinama a ubohýho, uštvanýho podnikatele a obchodníka nechte spát!“

Těšíková zabouchla okno.

Kornelie seděla u pračky, dívala se do návodu a zdálo se mi, že mluví italsky. Řekl jsem jí, co radil Těšík. A v tu chvíli se pračka znovu rozskákala. Kornelie chytila pračku a držela ji v náruči.

„Třese se jako prosejvačka na šrot pro prasata,“ křičela zoufale.

A technika tancovala. Bylo po půlnoci. Naštval jsem se. Sundal jsem ze skoby lano, omotal jsem tu čertovskou mašinu a vzal situaci do svejch rukou.

„Drž,“ zakřičel jsem. Třáslo to s námi.

„Táhni,“ velel jsem, „zkrotíme ji, bestii!“

A bestie se převrátila. Víko se otevřelo a na zem vytékala špinavá a bublinatá voda. Na dlažbě pluly ponožky, moje trenýrky s lampasem a tlustý zimní kalhoty mý ženy, kterým se říká bombarďáky.

„A dost,“ vzkřikla Kornelie a vytáhla šňůru ze zásuvky.

„A je ticho!“

„A co s tímhle?“ ukázal jsem na spoušť okolo.

„Nic!“ šeptala Kornelie. „Ať to zejtra Těšík vidí, až ho sem dopravím za ucho!“


Pokračování....
Další díly najdete ZDE

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Martin Velek, http://lestatvamp.deviantart.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 07. 2008.