Josef Fousek: Rozcestí / Hospoda je imitace domova

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

ROZCESTÍ

Dostavuje se otázka, zda je to vůbec zákonné, aby občan platil ze svých peněz někomu, komu nechce nic dát? Proč bych si nemohl vyhlásit sbírku na sebe? Kdyby dal každý občan korunu, mám deset miliónů a jsem mezi elitou národa. Nemělo by být uzákoněno, že podporování stran je dobrovolné? Vždyť členství v politických stranách je také dobrovolné.
Klasifikoval bych to jako klubovou a zájmovou činnost. Vyvstává otázka, co by politické strany dělaly, kdyby žily jen z členských příspěvků? V armádě, v policii straníci nejsou, proč by měli být ve státním aparátu? Nikdo ještě v bulváru ani v polobulváru nezveřejnil skutečnou výši dotace politických seskupení plus členské příspěvky.
O jiných zdrojích nemluvě. Selským rozumem řečeno – kolika prospěšným a potřebným cílům, jako jsou nemocnice, sanatoria, nezaměstnaní, bezdomovci, domovy důchodců, ochrana přírody, boj proti kriminalitě, by tyto nekonečné sumy pomohly.
Otázka zní, zdali to není kacířství vykazovat politické strany do role spolků s vlastní vlajkou, s erbem na korbelu a s odznakem na klopě. Totiž ty odznaky příslušnosti nikdo nenosí. Buď se za ně stydí nebo se obávají, aby se nepopíchali.
Já bych chtěl naslouchat moudré vládě, moudrému prezidentovi a dbát moudrých zákonů. Nechce se mi věřit, že moudrost lze najít jen v těch politických stranách. Především v nich jde o blahobytný a mocnářský život. Připadá mi to jako prvotně svébytná společnost. Pár svalovců se dalo dohromady a řeklo si: „Jestli nás ta lůza nebude poslouchat, vezmeme jí kůže, aby v jeskyni zmrzla.“
A nakonec vždycky dojde na kyje! A teď ke mně přichází myšlenka, že kdyby měli tenkrát strany, že by nedošlo k totalitě. A co kdyby státníci přestali být moudří? Jak chutná moc je známo snad... „Máme u nás spousty stran a rostou jako pavouci. A klidně ještě tisíc stran, než jedna strana vedoucí!“
Ale to jsem napsal v roce 1990. Teď je jich málo. Možná, že se spojí v jednu. Koalice tomu říkají. „Pane Fousek, nástup do průvodu! Je první máj! Ponesete prapor s Brežněvem!“ Probouzím se z politického snu. U dveří stojí slušný pán a zve mne na předvolební mítink. Prý tam budou dávat horký grog a pražské párky. Zdarma! Znám toho pána! Je to univerzální straník všech režimů.

HOSPODA JE IMITACE DOMOVA

Jsou lidé, kteří na hospody nadávají. Mají možná důvody. Stane-li se hospoda domovem, ten pravý domov chátrá. Nelze upřít, že restaurační zařízení (má-li vlídný personál, který vám nevnucuje pivo za pivem) je milé místo, kde rzivý zázrak přírody a umu lidského vklouzává do bachorů a uklidňuje podrážděné nervy.
Konzumace piva ale přináší i hezké posezení provázené historkami ze života, otázkami Jak hrálo Kladno?, Kdo bude primátorem?, Koho přejeli na přechodu?, Kdo dostal infarkt? atd. Přimísí se zprávy politické, rudnou tváře, skřípají zubní můstky, vzpomínání na minulé „lepší režimy“.
A pivo zůstává! Někdy hluboko pod míru, ale stále chutné a inspirující. Předávání zkušeností, nadějí, anekdot. V hospodě se může strhnout šarvátka, ale nikdy ne válka. Ženy, které své muže drží násilím v lůně domova, ubližují samy sobě. Mužský zkrátka potřebují společnost a vést řeči, které manželky nezajímají. Muž dokáže žít bez televize! Žena nikoli!
Že se u stolu i pomlouvá? Samozřejmě! To už patří k našim zvyklostem. „Nemluv nikdy špatně o tom, který není přítomen!“ říkala moje maminka. Přiznám se, že je těžké tohle ponaučení dodržovat. Je dobré, když si může člověk hospodu vybrat. Jenom porovnáváním poznáš, zda se máš vrátit nebo zůstat, nebo hledat další. Čím méně o sobě v hospodě řekneš, tím více si ostatní domyslí.
Člověk je amatérský obraz, který dokreslují náhodní malíři. Nalezneš-li dobrou partu, odnášíš domů hezkou náladu. Sedíš-li uprostřed existencí, které spílají všem a všemu, nosíš k rodině dusno a nevlídnost. Každý z nás se nedokáže poučit. Spíše přebíráme názory jiných, kteří je získali od dalších. Je to koloběh s autorem neznámým. Vyhýbám se na dálku těm, kteří mi říkají: „Co tomu všemu říkáš? To je hrůza, co? Nebylo to dříve lepší?“
Nad věcí nedokážu být. Jsou hospody, kam nechodím, protože vím, že se tam o mně mluví špatně. Když se zasadí na poli důvěřivosti semínko hlouposti, pokaždé vykvete samota. Kupuji si v Normě láhvové pivo, usedám doma ke stolu a vím, že tady se nepomlouvá.
Možná je to zbabělé, ale bojím se pohlédnout do očí, jejichž ústa říkají: „Ahoj kamaráde!“ a já vím, že lžou! A najít stoleček pro dva? Kde? Proto zůstávají ženy doma. A když najdete vlídné místo, rve vám uši guláš z rádiablebty z blikající televize. Asi proto si lidé dělají hospůdku doma. Alespoň kontejnery plné lahví tomu nasvědčují.



Ukázka z knihy  
FOUSKOVY FEJETONY,
kterou vydalo v roce 2006 nakladatelství
Jindřich Kraus - PRAGOLINE

Foto © Pavel Loužecký

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 10. 2008.