Elektriky, jak se dříve říkalo tramvajím, jsem měl vždycky rád. Jezdil jsem denně do školy jedenáctkou. Nejdříve coby školák dva roky do čtvrté a páté třídy francouzského gymnázia, z Vokovic do Dejvic. Pak na průmyslovku do Karlína a později na Smíchov. Avšak i pak tramvaje patřily, a dodnes patří, k mému oblíbenému způsobu přepravy. Ty dnešní ale postrádají šarm, jejich dveře se před rozjetím zavírají, jezdí příliš rychle a neklidně. Nedávno mě překvapilo, že jedna tramvaj, zcela naopak, jela velmi klidně, brzdila plynule, „nemávala“ s námi ze strany na stranu ani bláznivě nedrnčela na automobily a ani řidič nenadával chodcům. Při výstupu jsem neodolal a řidičce pogratuloval.
V padesátých letech měly tramvaje ještě pěkné proporce, krásné interiéry a stále otevřené dveře. Když jsem vycházel z našeho domu ve Vokovicích, jedenáctka byla slyšet dlouho před stanicí, už od Liboce. Dával jsem se do běhu a často ji dostihl až když se ze zastávky znovu rozjížděla. Stačil jsem se ale pověsit na rukojeť zadních dveří, chvíli vlál jak prapor, pak se přitáhnul a tímto způsobem "nastoupil". Občas jsem vlál nebezpečně dlouho, až mě pán v uniformě a s koženou taškou na rameni přiběhl přitáhnout. Pak mi samozřejmě domlouval, že by se takové kejkle dělat neměly. To byli v tramvajích s řidiči ještě i průvodčí a dveře dokořán... Takové už, bohužel, nejezdí. Jen jedna z těch "mých" jedenáctek, samotinká, stojí na Václavském náměstí a pije se v ní káva.
Věšet se na tramvaj nebo z ní "vystupovat" kde se mi zachce, už dnes nejde. Mně se to ale moc líbilo! Asi jsem jeden z těch, co zavinili, že se dneska v tramvajích dveře zavírají...
Ovšem za to, že se některé linky kdysi zrušily, určitě nemohu. To byl nápad nějaké "chytré" hlavy, která neměla nic lepšího na práci.
Nedávno pražská radnice oznámila, že se tam, kde dříve jezdila jedenáctka, bude tramvaj znovu zavádět. Možná že nejen tam. To je dobrá zpráva. Zvláštní svět...
Od roku 1968 jsem žil po mnoho let ve švýcarské Ženevě. Tenkrát jsem tam mohl jezdit v tramvajích, které mi blízce připomínaly tu moji jedenáctku. V Ženevě ty staré dnes už ale také nejezdí. I když jsou vidět docela často, využívají se jako pojízdné vyhlídkové restaurace. Je to přesně jak to bývalo, s průvodčím, prodejem lístků a ručním cinkáním k odjezdu.
Když jsem do Ženevy tenkrát přijel, jezdily takové tramvaje takřka všude. I dost daleko za Ženevu, například k hoře Salève, k její lanovce…
Potom i také tam nějaká jiná "chytrá" hlava usoudila, že bude lepší tramvaje zrušit a nakoupit autobusy. Nechali jenom jednu jedinou linku, číslo 12, procházející středem města a jezdící z malebné čtvrti Carouge do Moillesulaz na francouzskou hranici…
Že jenom u nás se dělají různé podivnosti?
Asi po patnácti letech si někdo uvědomil, že tramvajová doprava je vlastně lepší a znovu se po celé Ženevě zavádí. Pustili se do znovuvybudování tramvajových linek se záviděníhodnou vervou. Tramvaj vytlačila většinu smrdutých autobusů a dopraví vás spolehlivě všude. Nové tramvaje jsou pěkné, prostorné a hlavně tichounké. Mají mnohem užší koleje, perfektně uložené ve vozovce, tramvaj nedrncá. Takřka není slyšet. Dveře jsou však zavřené zrovna tak jako u nás, škoda. To tam zřejmě dělal kejkle v otevřených dveřích někdo jiný.
Nejdéle si ty krásné tramvaje udržel Lisabon. Slouží jako dřív. V jedné takové jsem s radostí projezdil celé město. Lahoda! Jsou otevřené, může se z nich tedy za jízdy vyskakovat i naskakovat, tak jako jsem si to dříve užíval. Ovšem v Portugalsku jsem byl před dvaceti lety... Třeba se tam ty kejkle už dnes také dělat nedají. Jistě se nějaká "chytrá" hlava našla i tam. Svět je všude stejný, jen je jinak barevný.

V Praze i v Ženevě tedy tramvaje znovu budou, přesněji řečeno tam, kde už kdysi jezdily. Není to podivné plýtvání, rušit něco, co dobře slouží a později se k tomu navracet? No, asi to pak vypadá jako nová a hlavně záslužná myšlenka. V tom bude zřejmě ten zakopaný pes. O vzájemnou inspiraci zřejmě nejde, nemyslím si, že se často někdo vypraví pozeptat se, jak to dělají jinde. Máme přece svoji hrdost... Něco ale musí "viset ve vzduchu", protože pokud je člověk schopen se napojit, napadne ho něco podobného jako někoho někde jinde.
Michel Berko, francouzský kardio-chirurg a myslitel, mluvil v pravidelných rádiových relacích, mimo mnoho jiného a zajímavého, o vše-existenci vědění, na niž se stačí napojit. Jsme prý jako radiopřijímače a podle osobní vyspělosti a kvality našeho "přijímače" se můžeme "napojit", chceme-li. Všechno tu někde je. Tak se prý kupříkladu stává, že na sobě nezávislá vědecká bádání dojdou v různých koutech světa ke stejnému nálezu takřka ve stejnou dobu a aniž by bývali hledači o sobě věděli. To samé by mělo platit také pro tramvaje?
Škoda, že těm svým "přijímačům" naši radní, a vlastně nejen oni, občas přivírají "dveře". Když se pak někde inspirují, je to, žel, jen napůl. Potřebovali by kvalitnější přijímače? A co kdyby přestali zavírat dveře…?

V Ženevě už několik let existují modré parkovací zóny. Pro ty, co v zóně nebydlí to vyřešili zajímavě a problémy to nedělá. V těch modrých zónách může zaparkovat kdokoliv a kdekoliv na jednu hodinu. Rezidentskou kartu k tomu nepotřebuje. V autě k tomu má každý za sklem takzvaný "horodataire" (parkovací hodiny) a na něm vyznačí hodinu příjezdu. A tak se dá třeba nakoupit, navštívit známé, nebo instalatér může opravit umyvadlo, atd. Tedy přesně to, co v nově vznikajících pražských modrých zónách možné není.
Někdo by se měl rozjet po světě, poučit se a hlavně otevřít své "dveře...."