Luděk Ťopka: Nedochvilnost jež zachránila život

Rubrika: Literatura – Povídky

Vyprávěnky pana Ťopky  (17)

Nedochvilnost jež zachránila život

Jednoho teplého májového večera jsme v naší chalupě v Chodovské Huti seděli u televize a sledovali nějaký film, když náhle obrazovka pohasla a s ní i lampička na krbu.
Vstal jsem a se svítilnou v ruce otevřel venku rozvodovou skřínku a snažil se znovu nahodit vypadlý jistič, ale marně. Po několika dalších pokusech jsem to vzdal a zatelefonoval našemu známému elektroopraváři, který slíbil, že přijede hned ráno v sedm hodin. Vzalo mi to náladu, protože jsem se chystal jít na houby a předpokládal, že v sedm už budu nejméně někde za Kajetánem. Nu, co dělat, chvíli jsme ještě poseděli v podkroví na balkoně a šli na kutě.
Ráno jsem vstali časně a čekali na pana B., který však stále nepřicházel. Protože u nás máme všechno na elektřinu, nemohli jsme si ani připravit snídani. Když uhodilo osm a chlap pořád nikde, dostal jsem zlost, popadl košík a vypadl do lesa. Moje hodná a chápavá žena se uvolila asistovat při opravě sama.
Bez nálady a s kručícím žaludkem jsem pomalu stoupal úzkou lesní stezkou do vrchu. O pár metrů výš se pěšina srovnala po vrstevnici, a tak se mi trochu zklidnil tep i dech. Na údolí už zářilo slunce v plné síle, ale tady, pod větvemi smíšeného porostu byl ještě chládek a plno vůně smrkové pryskyřice a květů střemchy. Bzučely pestřenky a mouchy, někde poblíž zabušil do stromu datel či strakapoud a na jalovci zpíval sameček pěnkavy, až se mu volátko třáslo. Kráčel jsem pomalu v pohnutí nad tou krásou, vychutnával a nasával do sebe ranní pohodu a skoro zapomněl, že jdu na houby.
Vtom jsem koutkem oka zachytil po levé straně jakýsi pohyb, zůstal jsem stát a opatrně se sehnul, abych viděl pod nízkou větev smrku. A opravdu, něco se tam hýbalo. Položil jsem košík, klesl na kolena a z úžasem viděl, že asi o deset kroků dál leží na zemi malé kropenaté srnče. Leželo na boku, hlavu položenou na trávě, zadní běhy nataženy dozadu a občas se snažilo postavit se na přední. Nikde kolem jsem neviděl žádnou srnu, k níž by byl patřil. Moje první myšlenka byla, že to zvířátko uvízlo v pytláckém oku.
Znovu jsem se přesvědčil, že je tam samo a tiše a opatrně jsem se k němu po kolenou připlížil. Když mne srneček spatřil, snažil se znovu postavit, ale znovu bezúspěšně. Jeho oba zadní běhy nevězely v žádném drátěném oku, ale byly zamotány v chuchvalci zelené sítě, jakou používají zahrádkáři na zakrytí ovocných keřů k ochraně proti ptákům, a zachycené druhým koncem za pahýl zlomeného kmínku nějakého keře.
Ostré silonové vlákno bylo pevně utaženo kolem spodní části obou běhů a kolem paspárků tak těsně, že se zařezávalo do kůže. Přikryl jsem srnečkovi hlavu kapesníkem, aby se zklidnil. Podařilo se to. Vyndal jsem z kapsy švýcarský armádní nůž, ale nemohl jsem použít jeho čepel bez rizika dalšího poranění. Naštěstí jsou v příslušenství nože také malé nůžky, a tak se mi je podařilo zasunout pod silon a postupně všechna vlákna přestřihnout. Pak jsem pomalu stáhl srnečkovi šátek z hlavy, smotal síť do podpaží a pomalu, pomaloučku vycouval zpět na cestu.
Lehl jsem si na okraj cesty tak, abych nebyl z lesa vidět. Měl jsem dobrý vítr, a tak jsem mohl klidně pozorovat, co srneček udělá. Už neležel na boku, ale v obvyklém srnčím lehu a olizoval si ranku na levém běhu. Čekal jsem dále bez hnutí pevně rozhodnut, že jestliže do třiceti minut nevstane, nenechám ho tu uhynout. Vezmu ho domů a hned odpoledne předám oborníkovi Milanovi Dvořákovi, který má za domem velký výběh s několika kusy srnčí a daňčí zvěře, aby ho vychoval.
Pojednou ke mně dolehlo slabé zapísknutí. Zahledím se pozorněji a vidím srnečka, jak natáčí slechy a bez hnutí hledí někam výš. Pak přichází druhé zapískání a malý chlapík slabým hláskem odpovídá. Vpravo nahoře probleskne mezi keři červená skvrna a náhle stojí na paloučku srna. Chvíli na sebe oba hledí, srna jistí, malý mele slechy o závod a konečně se na slabých bězích potácí k mámě. Ta udělá pár kroků vstříc, sehne se a pomalu a láskyplně tomu svému malému olízne černý lesklý větrníček.
Na víc jsem již nečekal, pomalu se odplížil a po dvaceti metrech vstal a nabral směr domů. Ranní zlost mne docela přešla a jít na houby skoro v poledne není můj styl.
U chaty jsem ještě zastihl pana B., jak balí svá fidlátka. Pozdravil a povídá: „Právě jsem vám vyměnil jistič. Byl spálený. No a omlouvám se, asi jsem vás tím zpožděním moc nepotěšil!“
Podal jsem mu ruku: „Ale ne, pane B., právě naopak, děkuji vám.“
Pan B. odfrčel na svém skútru, moje žena postavila na polévku a já šel, s duší plnou radosti, uložit prázdný košík zpět do kůlny. Lesu zdar!

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Aleš Böhm, www.alesbem.estranky.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 07. 2008.