Ivan Kolařík: Neobyčejná svatba

Rubrika: Literatura – Zábava

Už se na nás nehněvejte, že jste při tom nebyli,
když my jsme se s mojí Máňou ženili…

Letos tomu bude čtyřicet let, co jsem si bral ženu Máňu…

Z letadla jsme se s Máňou vypotáceli po nekonečně dlouhém letu za svobodou, který začal ve Vídni a skončil na malinkatém letišti na severozápadním pobřeží Tasmánie. Zde nás přivítalo oslnivé jarní slunce, azurová modř Tasmánského moře a křišťálově průzračný vzduch. A rozesmátá teta se strýcem, poúnoroví emigranti, kteří nám nabídli pomocnou ruku v prvních nesmělých krůčcích u protinožců. Teta, známá svou výřečností a pobožností, byla šťastná, že mohla přivítat svou neteř. Jestli ji udělalo šťastnou vidět po boku oblíbené neteře mladíčka s dlouhými vlasy, nevím. Ale již během cesty z letiště přerušovala moje kochání se neobvyklou krajinou a městečky jakoby vystřiženými z amerického westernu, neustálými otázkami. Zřejmě viděla budoucnost své neteře černě, když na otázku, čím se vlastně živím, jsem odpověděl, že studiem novinařiny.

“No, tím se zde, Ivane, v žádném případě neuživíš,” znalecky zvěstovala tetka a na mne padly trochu chmury.
“Uvidíme, nejprve se musím naučit anglicky,” odpovědel jsem. Teta souhlasila, i když mě jedním dechem pokárala, že ještě anglicky neumím ani žvejknout.
“Není to terrible, že ten hoch neumí spíkovat anglicky?” postěžovala si teta strýcovi, srkz naskrz to dobrákovi, který na její kritiku zareagoval pouhým:
”To už jsi zapomněla, že jsi neuměla žbrbnout ani slovo, když jsme v osumačtyřicátým přijeli?”
Na tuto poznámku teta moudře nezareagovala. A tak jsem již během poměrně krátké cesty z letiště domů přišel k názoru, že to s tetkou nebude lehké, zatímco se strejdou nebudu mít potíže.

A měl jsem pravdu. Strejda, obvodní lékař, pro nás udělal mnoho dobrého a užitečného. Zařídil nám státní hodiny angličtiny, seznámil nás s českými i australskými přáteli a uvedl nás do australské společnosti a zvyků. Teta však od našeho příjezdu koukala jako bubák. Asi jí něco leželo na srdci. Ne však dlouho. Vyklopila to vlastně hned potom, co jsme z letiště přijeli do útulné lékařské rezidence v čarokrásném přímořském městečku Penguin.

“No a tak jakpak to vlastně s vámi je? Jste svoji?” vypálila otázku a než jsme se zmohli na odpověď, dodala: ”Protože jestliže svoji nejste, tak si nemyslete, že budete sdílet jednu ložnici. To se v křesťanské rodině nedělá. Tak buď a nebo.”

To “buď a nebo” znamenalo, že buď si Máňu, se kterou jsem chodil už téměř dva roky okamžitě vezmu, nebo mám utrum! Což by prakticky znamenalo, že kdyby na mě, dvaadvacetiletého mladíka plného vášní přišel velký cit, musel bych se potupně po špičkách, chvěje se strachy, že někde na nás číhá tetka, dostat do Mániny ložnice…

Po probdělé noci, kterou jsme strávili každý ve své ložnici, jsme ráno oznámili tetě, že se chceme vzít, protože se máme ukrutně rádi, mysleli jsme na to už vlastně pěkně dlouho, ale okupace nám zmařila plány. Tetince se rozzářily oči, zatleskala a bylo jasné, že je ráda, že nebude mít pod jednou střechou zhůvěřilce, kteří se dopouštějí smilstva, což by jí nakrásně mohlo zaručit cestu přímo do pekla. Já jedním dechem dodal, že od teď, když jsme se rozhodli vzít, můžeme sdílet jednu ložnici, protože nám je zima. Tímto argumentem jsem však neuspěl. Tetička správně podotkla, že je léto a že se mohu ještě pár dnů ovládnout. Nezbývalo nic jiného než souhlasit.

A začalo organizování svatby. Teta byla ve svém živlu, protože jednak byla vynikající organizátorka a pak ji starosti se svatbou vytrhly ze šedivě nudného života ženy lékaře. Jako poctivá katolička sváteční obřad zařídila v místním katolickém kostele. A nelenila. Svatbu určila již na čtvrtý den po našem příjezdu! K mé hrůze a nevoli pro mne v obchodě Armády spásy zakoupila z módy vyšlé hnědé šaty, zatímco oblíbené neteři koupila zbrusu nový bílý kostýmek.

“Tohle na sebe ani za boha ani za národ nevezmu, protože je to určitě po mrtvým,” prohlásil jsem a tím jsem se stal u tetky ještě více nepopulárním. Teprve potom, když mi Máňa řekla, že v šatech, až se zkrátí kalhoty a rukávy u saka, nebudu vypadat nejhůř, neochotně jsem svolil.

Tetinka vskutku nezapomněla na nic. Samozřejmě ani na to, že před svatbou musíme ke svatému přijímání. Tím nás zaskočila, protože před svatým přijímáním se musí člověk nejdříve zpovídat, což je něco, co jsem udělal snad jednou v životě jako malý chlapeček, když se ještě smělo chodit do kostela.

“A jak se mám, pane bože, zpovídat, když neumím anglicky?” otázal jsem se tety doufaje, že to vzdá.
“Hele, neber tady jméno boží nadarmo a koukej jít. Všechno je s farářem zařízeno. Můžeš se mu vyzpovídat česky,” řekla tetka a odvezla mě do kostela.

Místní katolický farář byl príma moderní velebníček, který měl věčně dobrou náladu a úsměv od ucha k uchu. Neobvyklé na něm bylo to, že mu nic nebylo svaté. Ze všeho si dělal legrácky. Jako třeba když přijel autem, aniž by držel ruce na volantu. Se smíchem vysvětlil, že se mu nemůže nic stát, protože je v rukou božích. Když jsme se postupem času poznali lépe, lišácky pomrkávaje mi vykládal, že velice rád létá na King Island (ostrov nedaleko Tasmánie), protože jsou tam samé jeptišky, se kterými si velice dobře rozumí!

Tento sympatický farář mě vzal do zpovědnice, kde nasadil velice zbožný výraz v tváři a čekal, co ze sebe vyklopím. Já tenkrát doopravdy nevěděl, jak na to. Nenapadlo mě nic jiného, než se česky přiznat, že občas mluvím sprostýma slovama, že i když jsem hluboce zamilován do Máni, přesto koukám, ba i někdy prahnu po jiných ženách a že mi leze na nervy teta, protože mě buzeruje. Farář pokyvoval hlavou, zatímco já ze sebe soukal všechny ty voloviny, a když jsem skončil, tak mi něco s úsměvem řekl, aniž jsem věděl co.

To, co mi ve zpovědnici pověděl, mně důležitým hlasem řekla tetka. “Pan farář ti určitě nařídil, aby ses pomodlil Zdrávas Marija a já se vsadím, že to neumíš!”
“Neumím, ale umím zato Andělíčku můj strážníčku, a tak odříkám to,” řekl jsem. Teta jenom obrátila oči v sloup, podívala se v kuchyni na krucifix, pokřižovala se a utrousila něco v tom smyslu, že si není zcela jistá, zdali Máňa dělá dobře, že si mě bere.

Čas rychle ubíhal a já ještě musel ke svatému přijímání! Zádrhel byl v tom, že jsem nejříve musel na mši svatou, která i přes to, že se farář během ní pořád koukal na hodinky a bral to rychle, aby snad neprošvihl fotbalový zápas, trvala dobrou půlhodinku. A nejenom, že se odříkavaly modlitby, které jsem neuměl, ale navíc se pořád muselo klečet, což dávalo zabrat mým vyzáblým kolenům.
Ve snaze nad bolestí vyzrát, jsem si tajně obmotal kolena měkkými dámskými vložkami. Samozřejmě, že jsem se svojí nastávající o tom ani slůvkem nezmínil, protože by mě, panečku, sjela.

Ale! Co se však nestalo! Po úmorné mši jsem se konečně pracně zvedl z kolenou a šoural jsem se k faráři, abych snědl opatku a popil něco červeného, když k mé hrůze mi z nohavic náhle obě vložky vypadly. Přímo na rudý koberec! A přímo pod nohy veřících!

V té chvíli jsem se studem mohl propadnout do země. Doufaje, že si trapné situace málokdo všiml, jsem vložky z podlahy chrámu božího zvedl a zasunul je do kapsy. Jelikož však tyto hygienické potřeby byly pěkně tlusté, udělaly mi po stranách kalhot nevzhledné boule a ještě k tomu mi z kapes vyčuhovaly! Takto jsem pokorně přistoupil k dobrému faráři, který si příhody samozřejmě všiml. Když na mě přišla řada, něco mi skrz rozesmátý obličej potichu řekl, čemuž jsem samozřejmě nerozuměl. Teprve mnohem později, když jsme si komickou situaci u něho doma při mešním vínku připomněli, mi vysvětlil, že tenkrát nevěděl, jak svaté přijímání dokončí, protože se nemohl udržet smíchy.

Doma jsem to od tety schytal, protože oproti faráři na vložkové epizodě neviděla vůbec nic směšného. Spíše naopak. Jenom strejda v celé situaci viděl humor a srdečně se zasmál, za což jsem mu byl vděčný. Nemusím podotýkat, že to od své ženy schytal zrovna tak jako já. Moje Máňa se raději do ničeho nepletla, aby si to s tetičkou snad nerozházela, ale později jsme se všemu také pěkně nasmáli.

Přišel předvečer svatby a s ním nutnost vysvětlení celého obřadu. Svatba v kostele totiž není žádná legrace. Jde o předlouhý náboženský rituál, při kterém obřad vykonávající farář čte dlouhé pasáže z bible a nastávající manželé nejenom že musí rovněž ze svaté knihy číst, ale navíc musí různě odpovídat na farářovy záludné otázky. Čiňte tak, když vám angličtina zní jako japonština!

Náš pan farář nám to, co se bude příští den v kostele pod jeho taktovkou odehrávat, podrobně vysvětlil, zatímco strýc pro nás tlumočil. Pak nám farář s úsměvem požehnal a vyslovil naději, že všechno dobře dopadne.

Příští den byla obloha jako vymetená. Sluníčko se vesele opíralo do malé skupinky před kostelíkem netrpělivě přešlapávajících, nám v tu dobu ještě neznámých hostů - přátel tety a strejdy. Máňa vypadala úžasně! V tu chvíli jsem byl pyšný na to, jakou mám krásnou ženušku. Já se snažil tvářit suverénně, ale byla ve mně malá dušička. Navíc jsem vypadal jako holub. Dlouhé vlasy jsem na pokyn tety musel dát ostříhat, takže jsem s odstálýma ušima vypadal hrozně. Každý však byl k nám moc milý, ráno bylo plné úsměvů a dobré pohody. Teta vypadala jako americká filmová hvězda, strejda se kvůli slavnostní příležitosti dal přemluvit a vzal si na sebe nepocintané nejlepší šaty. Mánina mladičká sestřenka, celá v růžovém, rovněž vypadala rozkošně.

Samotný svatební obřad, který trval nejméně hodinu, obveselil všechny hosty. Byla na nás vskutku bizarní podívaná. S roztřesenými, tichými hlasy jsme se snažili, jak jsme nejlépe mohli, papouškovat v nám cizí řeči to, co jsme odříkat měli. Náš pan farář se sice snažil tvářit důstojně, ale moc mu to nešlo. V koutcích úst mu to cukalo. Takovou dvojici jistě nikdy v životě neoddával! Naštěstí mi tentokráte nic z nohavic nevypadlo, protože jsem si dal pěknou práci ke kolenům kapesníky dobře připevnit. Až když bylo po všem, jsem je z kalhot vyndal, všem ukázal a hosté se smáli, až se za břicha popadali.

Po obřadu vyrazila kolona aut na recepci do naší rezidence. Cestou domů jsem poprosil na Tasmánii tenkráte slavného krajana Milana Vyhnálka, aby mě nechal řídit jeho přepychové auto. Neměl jsem ještě papíry, ale i přesto Milan přesedl a já řídil nejluxusněší auto v mém životě.

“Tak co, ty kluku jeden, to byla svatba jako řemen!” řekl Milan a zároveň mi pochválil, jakou jsem si vybral krásnou nevěstu.

“Jo, Milánku, svatba to byla báječná. Ale to, že můžu teďka řídit tuhle tvojí limuzínu, pobije všechny svatby na světě,” řekl jsem a Milan se smál, až slzel. Ještě, že mě neslyšela žena Máňa. Ale já to stejně s tím autem nemyslel vážně.

Recepce pro dav čítající patnáct neznámých lidí se protáhla do dlouhých večerních hodin. Podobně jako pan farář během mše i já jsem netrpělivě pozoroval hodinky. Nebál jsem se, že bych snad zameškal fotbal, ale příští den jsem musel brzičko ráno vstávat, protože jsem musel narukovat do místní továrny na papír, kam jsem šel pracovat místo svatební cesty. Tu jsem si ještě dodnes nevybral…

Dovětek:

Přes veškerá úskalí nám manželství se ženou Máňou vydrželo dodnes.
Teta se strejdou nás pozorují z nebeských obláčků a já se chvěji, že na mě teta pustí blesk, protože nechodím v neděli do kostela.
Pan farář už dávno není velebníček. Zřejmě mu přišli na to, jak dovádí s jeptiškami na King Islandu. Dodnes se s ním a jeho ženou vídáme a nikdy nezapomeneme zavzpomínat na historky spojené s naší neobvyklou svatbou.
Osobně jsem přesvědčen, že vlastně čtyřicet let s Máňou žijeme jen tak na hromádce, protože tím, že jsme nerozuměli z obřadu ani slovo, podepsali jsme něco, čemu jsme zrovna tak nerozuměli, udělalo celou záležitost legálně neplatnou. A jestli se TOHLE dozví teta, tak máme doopravdy smůlu! 

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Aleš Böhm, www.alesbem.estranky.cz 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 07. 2008.