| Nijak zvlášť nespěchal, aby se k začínajícímu kmetství hlásil. Naopak: v den narozenin ujel nejméně stovku kilometrů na kole a den po narozeninách kázal v Československém baptistickém kostele, něco, co neudělal víc jak třicet let. Před šedesáti lety (narodil se 12.července 1948) sice na kole nejezdil, ale s kostelem něco společného měl: pár dní po narození byl pokřtěn ve smíchovském evangelickém kostele farářem Kučerou (mimochodem farářem Milady Horákové, kterému ale nebylo dovoleno, aby ji před smrtí navštívil).
Ale na Smíchově se dlouho nezdržel. Poněvadž byl neduživé dítě (jeho slova), měl trávit hodně času na čerstvém vzduchu a na to se líp hodily vršovické ulice. Navíc vyrůstal poblíž stadionu Slavie, kde jeho dětským idolem (dnes více-méně zapomenutá legenda) byl brankář Břetislav Dolejší, žijící v Kalifornii (já fandil jinému - hodně dřívějšímu - brankáři Slavie, Františku Pláničkovi).
Aleš Březina - jak sám, skoro pyšně, přiznává - zvláštní student nebyl. Ale dostal první cenu v soutěži technické tvořivosti mládeže za tranzistorový zesilovač, zřejmě hlavně proto, že jeho soupeři byli diskvalifikováni, poněvadž porota pochybovala, že to dělali sami. Naproti tomu jediný pohled na Březinův výtvor stačil, aby porota byla jista, že tohle udělal Březina sám.
A i když propásl školní rozhlasové hlášení o svém úspěchu (chodil a dosud chodí všude pozdě), nová technologie mu učarovala, a tak ve svém technologickém vzdělání nějaký čas pokračoval na elektrotechnické průmyslovce, kde ho mimo jiné jako externista učil profesor Zach, významný funkcionář ČSSK ve Vancouveru.
Jenže Březina se zatím pustil do četby Dostojevského a Grahama Greena a přihlásil se na teologickou fakultu. To se nelíbilo vedení Střední průmyslové školy spojové techniky, kterému nahrálo, že někdo zvenčí podložil kliku školních dveří prknem a učitelé se nemohli dostat ze školy. Z činu byl obviněn student Březina a byl vyloučen ze školy. Když se skutečný viník po čase přiznal, Březinovi bylo nepodmínečné vyloučení změněno na podmínečné a pachatel dostal pochvalu za čestné jednání.
Ale to nijak nezměnilo Březinovo vzpurné chování vůči režimu: před dokončením studia na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v roce 1972 (kam nastoupil v roce 1967) byl vyloučen. Oficiálně proto, že i přes napomenutí nezměnil svůj vztah k veřejnosti a kolektivu, ale hlavně proto, že protestoval proti vyloučení Jana Kozlíka, který byl zvolen studentským prefektem a s kterým Březina 25.února 1971 při oslavě Února sundal okupační vlajky z bohosloveckého semináře.
Jestliže jeho boj s režimem se nejevil právě úspěšný (kdyby se býval narodil o deset let dříve, skončil by asi doživotním kriminálem), jeho brankářská kariéra se vyvíjela daleko slibněji. Za jeden zápas v dvacetistupňovém mrazu a sněžení mu trenér jménem Husák (hrával kdysi ligu za Rakovník) koupil čtyři piva. Pivo hrálo rozhodující roli v zápasu, o němž Březina je přesvědčen, že v něm podal svůj nejlepší výkon, i když jeho mužstvo Union Malešice prohrálo s Bráníkem B 12:1. Zápas se měl hrát ráno, byl odložen, Březinovi spoluhráči, s výjimkou Březiny, který vyřizoval nějaké záležitosti, se odebrali do restaurace, kde tak holdovali pivu, že se na hřišti jen potáceli, takže Březinovi nezbylo než zabránit ještě větší porážce a chytat jako Dolejší.
A pak pracoval v lese, na vrtech a v nemocnici, kde mimo jiné ošetřoval i Jana Wericha. Po podpisu Charty 77 byl pro nenastoupení vojenské služby zatčen a odsouzen na dva a půl roku do vězení. Po propuštění pracoval na poště, než se mu pomocí mezinárodních institucí podařilo odejít do exilu. V exilu – místo aby si budoval hospodářskou základnu, projel stopem celou Ameriku a Kanadu a pak teprve začal pracovat. Od roku 1981 byl zaměstnán v Novém domově, kde jsem se s ním prvně seznámil, a v roce 1991 založil Satellite. Mezitím spolupracoval s rozhlasovými stanicemi Hlas Ameriky, Svobodná Evropa a Radio Canada International. Také v letech 1973-1976 se mu podařilo natočit film, je jedním z mediálních partnerů plzeňského filmového festivalu Finále a v Torontu spolu s Karlou Hartlovou založili televizní skupinu Okno, než se vydali za dalšími výboji.
Začal jsem tuto črtu zmínkou o kole. Na kole Březina začal jezdit, když pracoval na vrtech. A dnes je to jeho hlavní dopravní prostředek. I fotbal ještě hraje - jen se z hřiště přesunul do tělocvičny. A i když snad je trochu mírnější, nesahejte mu na něco, v co opravdu věří. Aleš Březina ví, že pravda a víra jsou mocné zbraně a dovede je použít.
Přeji mu – za sebe i za jeho čtenáře – hodně zdraví a úspěchů.
Josef Čermák |
