Bohumír Herout: Když nestraší jen ve věži

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

Na závěru školního roku jsme se ženou dostali nabídku na kolovýlet do Žďárských vrchů. Protože se rozloučení nekonalo v mléčném baru, moje žena nadšeně souhlasila. K mému souhlasu došlo vzápětí.

Doma jsem se začal připravovat na týdenní pobyt v prostoru kopcovitého kraje. Rád se vždy připravuji dopředu a v tomto případě se turistická mapa nepokrytě hlásila k hrdému titulu vrchy. Co se dá dělat spadli jsme do toho, a tak se jede. Jak se tak koukám do mapy, oči mi zabloudí mimo silnice a cesty. Copak se to tam mihlo za značku. Zřícenina! To je výzva! Svůj k svému. Člověk, který bydlí v kraji, ve kterém se pomalu každý pohled dotkne Trosek, je posedlost tajuplnými zříceninami jakási závislost.
Kromě jiných potrefení jsem milovníkem všeho, co je starší než moje paměť. Hned doma jsem začal plánovat, jak se tam dostat. Moje žena není takový maniak. Proto jsem naplánoval cestu tak, aby si mohla pěkně oddychnout a užít si pohodu beze mne. To jsem ještě netušil, co mě čeká. Kola jsme zaparkovali v pustém lese, ve kterém se začala cesta měnit v pořádný horský výstup. 

 

Cesta jako do střechy. Husté mlází, mokrá stezka a výstup bez holí mezi kameny. Najednou se ty kameny začaly měnit ve skalní bločky a potom i bloky. Dvakrát jsem si říkal, že se vrátím. Pokaždé se objevilo něco, co mě postrčilo dál. Naštěstí. Najednou je přede mnou skalní stěna. Tak to je definitivní konec cesty. Najednou mi přišlo líto, že se mám vracet a nic jiného nevidět. Ejhle, tam je ve stěně taková mezera a u ní značka. Hele, de se dál. Vysoký krok mi dělá problémy. I na kolo nasedám tak, že si ho musím pěkně naklopit.
Pomocí kolen a zadku jsem se do toho okna dostal, pak se spustit dolů a byl jsem v ráji. Kdo z vás zná Jizerské hory, ví, jak dovede tento kraj tajuplně působit. Zrovna tak se otevřel výhled na plošinu, které vévodily skalní věže nádherné žuly (a nebo jí podobný materiál) s prokladem kamenů do tvarů zdí a věží.

 

Jedinou radost mi kazilo pomyšlení, že z druhé strany tam vede skoro silnice. Jen jsem netušil odkud. Celé hradiště vypadalo jako staveniště. Bylo jasné, že se tam provádějí archeologické vykopávky. Naštěstí, a nebo bohužel, tam nikdo nebyl, a tak jsem se mohl promenádovat po celém hradišti, ale nikdo mi neřekl nic o zřícenině. Mám takový dojem, že jsem se dopustil nějakého prohřešku proti tamějším mravům, protože se další cesta poněkud zkomplikovala.

 

Cesta dolů byla bez problémů. Žena na mě čekala i s výstavkou hub, které našla. Lesem jsme sestoupili k silnici a pokračovali do Jimramova. Dojezd byl v pořádku. Na začátku města byla benzinová pumpa a mě napadlo, že bych si mohl dopumpovat kolo. Má drahá polovička se hned přihnala a že chce také. Stalo se a jedem se někam najíst. Mělo to být možná varování. Poutač zval do hospody, ale ta byla zavřená.
Domorodec nás nasměroval do jídelničky, kde se již napájeli naši známí. Po nakrmení jsme vyrazili na další túru. Začalo krápat. Po nezbytné diskuzi o nošení pláštěnek se pořádně rozpršelo. Tak pod pláštěnku a jedem. Jenomže jen asi dva kiláky. Ozvala se rána a má ženuška byla bez duše. Kolové, samozřejmě. Spravovat v dešti, to je „pocuc“. 

 

Duše pěkně rozervaná, ale zalepit by se mohla dát, horší je to ale s pláštěm. Také trhlina. Snad to půjde. Šlo to, ale jen další dva kiláky. Pak povolila záplata a nezbylo než se projít. Stejně se v pláštěnce blbě šlape. Jen asi šest kiláků a jsme doma (na ubytovně). Dodatečně mi došlo, že to definitivní ukončení jízdy bylo zrovna pod tím hradem. Asi to byla kletba. Aby se dvakrát na jednom kole (nový plášť i duše) během tří dní dvakrát píchlo, to přece není náhoda. Nebo mi straší ve věži?

 

Pokaždé, když se pustím do popisu nějakého hradu a nebo zříceniny, nesnižuji se k suchému výčtu historických dat. Pokud to někoho zajímá a můj popis jej vyprovokuje k bližšímu zájmu, tak si tyto údaje najde. Přesto několik základních údajů. Jeho jméno je Štarkov a je na cestě mezi Sněžným a Jimramovem.
Ze silnice se dá jít po červené značce již zmíněnou cestou. Pro ty, kteří se spokojí s několika fotkami, je uvádím bez jakéhokoliv komentáře. Atmosféru vlhkého lesa a ponuré cesty bohužel nafotit neumím. 

Foto © Bohumír Herout

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 26. 07. 2008.