Na víkendy ke mně jezdil Jiřík. Jednak asi neměl kam jinam, ale hlavně jezdil, že jsme si mohli popovídat česky a zabavit naše děti. Já měl tři a on jedno. Tou dobou už byl rozvedený se svou českou manželkou a o víkendu se staral o dceru. Moje žena pracovala v nemocnici jako zdravotní sestra, ale jenom přes víkend.
Mělo to tu výhodu, že se všemi příplatky za práci přes sobotu a neděli vydělávala stejně, jako kdyby pracovala celý týden. Hlavní výhoda však spočívala v tom, že o víkendu jsem byl doma já a tudíž se měl o děti kdo starat. My zkrátka neměli nikoho, kdo by nám s dětmi pomohl. Což, podotýkám, se nakonec ukázalo jako výhoda! My, jako rodina, jsme krásně srostli, protože jsme byli pořád pohromadě.
Jiřík k nám vozil dceru rád, protože jsme měli na zahradě nejen pískoviště, ale i houpačky a bazén. Byl to takový laciný okrouhlý bazének 90 cm hluboký, ale pro děti pod deset let ideální. V létě, když bylo horko, jsme s Jiříkem seděli u bazénku a ve stínu popíjeli pivo, zatímco děti si hrály ve vodě, smály se a stříkaly na sebe, dokud jim nebyla zima. Pak vylezly, osušily se, já je nakrmil a už zase lezly do vody.
My jsme s Jiříkem nejen pili pivo, ale hlavně poslouchali sobotní závody koní přes rádio a občas z nás jeden zajel do TAB a tam umístil sázku. Já za padesát centů, víc jsem si nemohl dovolit. Jiřík míval dobré tipy, ale já jsem koně sázet neuměl. Většinou jsem kombinoval jejich čísla tak, aby to ladilo s našimi narozeninami. Mojí nejoblíbenější kombinací bylo vsadit trifektu na sedmnáct, tři a pět. Sedmnáctého třetí jsem se narodil a pětku jsem přidával, protože nás v rodině bylo pět. Nebo jsem sázel 5, 6, 7. To byl věk mých dětí. Byl to krásný věk, ale koně na něj nebrali ohled a na mé narozeniny už vůbec ne.
Jiřík měl mnohem větší štěstí. Jeho nová přítelkyně Julie v TAB (sázková společnost) pracovala, a tak se občas stalo, že mu zavolala a dala tip. Dělala to, když si u ní nějaký sázkový odborník vsadil větší sumu peněz. Bohužel, opravdoví sázkaři sázejí většinou na poslední chvíli a než Jiřík nebo já dojel do sázkové kanceláře TAB v naší čtvrti, tak koně už dávno doběhli a my utřeli hubu.
Ovšem, když byl Jiřík v týdnu ve čtvrti, kde pracovala Julie, tak to byla jiná! Julie přijímala sázky za skleněnou přepážkou a Jiřík se potloukal kolem a dával pozor. Jakmile mu Julie dala znamení, přitočil se k pultu jako zákazník. Julka namačkala sázku, kterou těsně před tím vsadil nějaký profesionál a Jiřík jen zaplatil. Julie znala úspěšné sázkaře dobře a občas to vyšlo, a tak zabrali pěkné peníze. Mne to trochu štvalo, že se na jejich úspěchu nemohu přiživit také, protože peníze jsme tenkrát s ženou potřebovali, ale Jiříkovi jsem to přál. On moc štěstí jinak neměl. Hlavně s ženskejma mu scházelo, ale asi to s nima také neuměl. S Julií mu to celkem šlo, párkrát ji přivezl i k nám, ale opravdu jen párkrát, protože Julie dělala přes víkend zrovna tak jako ta moje.
Koňské dostihy se konaly v té době ponejvíce v sobotu, ale když měla Julka v sobotu volno, tak přijela. Rozuměla si dobře s mojí ženou a nejen proto, že byly obě Australanky. Vždy se spolu domluvily, a když měla Julie přijet, tak si žena na sobotu zařídila ranní šichtu. Přišla po ní domů, a když si odpočinula, tak jsme všichni, i s dětma, jeli do českého klubu v Kemps Creek a tam jsme si dali parádní oběd nebo večeři. Podle toho, v kolik hodin jsme tam přijeli. Klub v Kemps Creek se oficiálně jmenoval Czechoslovak Country Club a já měl to štěstí, že jsem bydlel jen asi patnáct minut autem od klubu. V kuchyni pracovala jako šéf (chef) stará Češka, která si mou ženu oblíbila natolik, že jí vyjevila nejen kouzla české kuchyně, ale i své vlastní recepty. A tak moje děti dodnes milují českou kuchyni.
Pak se Jiřík s Julií rozešel. Začalo to tak, že ho něčím naštvala a on ji trestal tím, že ji nesouložil.
„Už je celá zoufalá“, mnul si u nás ruce: „přes měsíc jsem na ni ani nešáh!“
„Jseš blbej“, varoval jsem ho: „to žádná nevydrží ... “ ale nebylo to nic platné, nedal si říci.
Pak jednou zase přijel, naštvanej a hned ve dveřích spustil: „Ještě, že jsem na ni kašlal! Představ si, že se spustila s tou holou lebkou od nich z kanceláře, svině jedna! To je, co?“
Pak začal chodit s Řekyní z Glebe (sydnejská čtvrť), jejíž jméno mně již vypadlo z paměti. Ze začátku si liboval, ale čím déle vztah trval, tím víc na něm bylo vidět, že mu něco nesedí. Chvíli mu to trvalo, ale nakonec to z něj vylezlo.
„Vona je blázen, Stando, vona by furt šukala... já už se bojím jít večer domů! Ráno vstávám o hodinu dřív a po tmě se voblíkám. S botama v ruce jdu po špičkách ke dveřím, a když zmáčknu kliku, tak se za mnou vozve – Jiříku, nezapomněl jsi na něco? Prcy, prcy!“
Nakonec se Jiřík zamiloval do Češky, která tu byla na dovolené z republiky. Po dovolené mu odjela zpět a Jiřík, celý zoufalý, si upravil poměr s Husákovým režimem a odjel za ní. Od té doby jsem o něm neslyšel. Předpokládám ovšem, že v Husákově socialistické republice se mu nakonec muselo zastesknout i po tom prcy prcy...
Dlouho potom jsem jednou šel v Sydney okolo sázkové kanceláře TAB a nahlédl dovnitř. Obtloustější ženská tam brala sázky. Nebyl jsem si jist, jestli to byla Julie, ale vstoupil jsem a dal si sázku na poloviční trifektu za tři dolary. Předpokládal jsem, že pokud by to byla Julie, přihlásila by se ke mně sama. Ženská však sázku vzala bez úsměvu, natož aby mě oslovila. Vsadil jsem čísla 5, 6, 7 ač moje děti už byly mnohem starší a odjel autem domů. Tou dobou jsem už dostihové závody neposlouchal, a tak mě to ani nevzrušovalo. V naší čtvrti, jen tak pro jistotu, jsem zašel to TABu, zkontrolovat sázku a zjistil, že jsem vyhrál tisíc sto dolarů. Musím dodat, že od těch dob jsem tuto kombinaci zkusil nejmíň tisíckrát a nikdy nic nevyhrál....