Iveta Kollertová: Blízká setkání nechtěného druhu

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Svlečená do naha  (11)


Blízká setkání nechtěného druhu


Nemocnice je místo, které nám může pomoct od trápení jak duševního, tak tělesného, ale každý se těší domů.
Když mi řekli, že mne propouští a já věděla, že jdu už na poslední ozařování, chtělo se mi smát i brečet zároveň.
Půlroční pobyt byl zapomenut a vidina návratu k rodině mne naplňovala pocitem nesmírného štěstí. Do nemocnice jsem nastoupila 25.10.2000, teď se psalo 8.2. 2001.
Seděly jsme na pokoji ještě s jednou pacientkou, která jela domů také. Po několika nic neříkajících větách jsme se obě odmlčely a balily si věci. Na oddělení bylo naprosté ticho, ostatní byli po procedurách, sestry se věnovaly celodenní práci, jen sanitářka se přišla rozloučit.
Zlatá ženská, která mi věnovala nejednu chvilku a snažila se mi zpříjemnit celý můj pobyt. Dělala věci, které nebyly její náplní práce, přidávala úsměv ke každé větě.
Pro paní vedle mne si přijel manžel a já osaměla.
Seděla jsem v tom bílém pokoji, divně osamocená a zapomenutá. Vzpomínala jsem na všechny ty lidi, kteří se nějakým způsobem dotkli mého života.

Pan hrabě, paní Kuchařová, která u mne proseděla celou noc, když jsem jen chrčela při zápalu plic. Dodnes mne mrzí, že jsem jí dostatečně nepoděkovala za veškerou péči. Další pacientka, stará paní, kterou ke mně dali po ablaci prsa. Ve dvě ráno na mne chtěla zaútočit holí a křičela, že mne spráská. Vstávala z postele s těmi všemi drény v hrudi, ověšená jak vánoční stromeček, a říkala mi Alenko. Pán se slavíkem, otvorem do krku, který mne vlastně naučil odezírat ze rtů. Propovídali jsme večery na kuřárně, ačkoliv nevyslovil jedinou hlásku. Mladá žena s břichem jako balón, jezdící jednou za dva měsíce na „vypuštění“ vody. Dva džbány tekutiny, které jí odtékaly z břicha a její křik při zavádění široké jehly do boku, mi bude znít napořád v uších. A další osudy a příběhy, končící buď pláčem nebo smíchem i nadějí.

Sanita sice přijela o dvě hodiny později, ale to mi nemohlo zkazit onu povznesenou náladu.
"Jdu domů... domů!"
Vyšla jsem na tolikrát prochozenou chodu a rozhlédla se.
Nikde nikdo. Jen paní uklízečka u výtahů prohodila: „Tak už jedete? Nashledanou!“
Raději sbohem, pomyslela jsem si.
Nohy jakž takž poslouchaly, když mne řidič sanitky vedl k autu.
Vevnitř ležela stará paní, nemluvila, jen se chvěla jak lísteček ve větru.
Usedla jsem na sedadlo vedle ní a pohladila ji po ruce.
Dokázala jsem si představit, jak jí je. Nejednou jsem takto ležela i já.

Cesta uběhla jak mávnutím proutku a já vystupovala u našeho baráčku.
Rozhlédla jsem se po krajině, ve které jsem se tak ráda procházela.
Les, kde jsem v sezóně našla devadesát bílých hřibů. Rybník, v němž se proháněly šedesáticentimetroví kapři. Pole se šumějícími nažloutlými klasy a křik káněte, kroužícího s noblesou nad krajinou. Skály, svědci prošlých let i prošlapané cestičky se stopami srnek i zajíců.
Po otevření branky se na mne vyřítila naše Kačenka, malá fenka knírače. Nebyla čistokrevná, poslouchala jen na povel "čokoláda“, kdy našla neomylně veškeré sladkosti v jejím dosahu.
Po pomuchlování a pohlazení jsem vešla do domku.
Věděla jsem, co mne po příchodu čeká.
Odhodila jsem tašku, postavila vodu na kafe (konečně), zapálila cigaretu.
Nepředstavitelný nepořádek všude, kam jsem se podívala. Ubrus na stole se stopami vylitých omáček, místy propálený. Kolem kamen pohozené kousky dřeva, sekera a místy rozsekaná podlaha. Pytlíky s moukou, cukrem a ostatními potravinami bez ladu a skladu naházené ve skříňce. Zápach piva a nedopalky, hozené do skleniček.
Skleslá na duchu i těle jsem se posadila na židli, na jejímž opěradle se skvěly otisky zamaštěných prstů, a v tom se otevřely dveře.
Manžel vstoupil, patřičně podroušen, v ruce mu cinkaly láhve s pivem.
„Nazdar, mámo, ty jsi zas doma, jo? Už je načase, nemám na pivo a nikdo nám nemyje nádobí.“
Přivítání květinou a nadšení se nekonalo. Vlastně ano, nadšení bylo, vrátila se služka a kasička na peníze.
Propast mezi mnou a Jardou se prohlubovala. Moje stálá nepřítomnost z něj udělala člověka závislého na pivu, kamarádech a svobodě.
Naštěstí po chvilce přijel i syn ze školy a nálada se zvedla o sto procent.
Odpoledne jsme provyprávěli a večer jsem usnula jak nemluvně.

Jenže hned druhý den jsem začala nekontrolovaně krvácet. Vynucená menopauza udělala své.
Měla jsem pocit, že se mi trhají vnitřnosti.
Opět běh k sousedům, volání na pohotovost, a aniž bych se doma ohřála, odváželi mne opět do nemocnice (pro změnu v Mostě) a okamžitě na sál.
Naštěstí to nemělo dlouhého trvání, ale od té doby už neznám slovo menstruace!
Za sebe je nutno dodat, že mi to zas až tak nevadilo, jen tělo si zvykalo pomalu a návaly horka i zimy mne provázely ještě celý dlouhý rok.
Do dalšího útoku nemoci!
                                                                                 ***

Pokračování... DÍL 12.

O naší autorce se více dovíte:  Rozhovor se zrcadlem aneb Zrcadlo, zrcátko, řekni mi...  

UKÁZKY Z LITERÁRNÍ TVORBY IVETY KOLLERTOVÉ


VODNÍ KRÁLOVSTVÍ


Dnešní výlet patří do okolí kolem Harachovky, kde se místy divoce řítí řeka Lužnice. Začátek nepřipravované cesty a následně slíbený dárek - starý mlýn. Vyšli jsme po cestě s vidinou dvouhodinové procházky. Já, syn v golfkách a můj muž. Dcera byla tehdy u mých rodičů, řádně rozmazlována. 

***

Klopýtali jsme po cestě, chvilku ve stínu stromů, jindy se sluníčkem nad hlavou. Cesta se zdála nekonečná. S obdivem jsem se dívala do zeleně lesa, nádherně vzrostlého a košatého. Zhluboka jsem dýchala vzduch jara.
Vodní tříšť se objevovala nad kameny čnícími z vody. Jak barevná křídla cizokrajných motýlů vypadaly kapky proti slunci. A ten zvuk řeky, chvilku tichý, hladící a podmanivý, vzápětí hrozivý a burácející. Syn spal v golfkách a já, se stéblem v ústech, vykračovala s pocitem zvířátka vypuštěného na svobodu. Občas jsem se utrhla, popoběhla dopředu, jako bych si nechtěla nechat ujít ty krásy, které mne čekají. Pak jsem naopak zpomalila, courala se na konci, v zamyšlení vnímala všechny divy přírody. Sama mi je nabízela v natažených dlaních, jen se dotknout.
Starý mlýn byl na dosah.
Dřevěné součásti, prolezlé červotočem, kovové kousky, poseté několikaletou rzí.
Venku se nehnul lístek a ten mlýn vydával zvláštní vrzavé zvuky. Snad se v něm dosud procházel starý mlynář v bílé čepici a zaprášeným pytlem mouky. Cítila jsem úctu i bázeň k tomu místu, nic neztratil na velkoleposti a pýše, i když se roky podepsaly na jeho dřevěném omšelém kabátě. Nemluvili jsme, sem do těch míst patřilo ticho, přerušované nárazem vody do mlýnského kola. Kdo ví, jak dlouho tu stál.
Odcházela jsem s pocitem jakéhosi zmaru a lítosti nad tou stojící připomínkou dřívějších časů.
Další cesta vedla již k vytouženému cíli, na místo našeho nočního odpočinku. Slunce se někam ztratilo, nastoupily tmavé mraky a spustil lehký jarní déšť. Syn dostal pláštěnku a já si vychutnávala kapky, padající do vlasů. Roztančila jsem se a přeskakovala kamínky na cestě jak malá holka hrající panáka. Vtom se cesta rozevřela, stromy ustoupily a přede mnou se objevila louka, svažující se do řeky. Kus roviny byl jako stvořený pro náš stan. Představa, že si lehnu do stanu a budu se přitom dívat na řeku, byla víc než lákavá. Mokli jsme, ale nic nemohlo pokazit mou dobrou náladu. Koneckonců jsme si hráli na trampy a opodál stojící hospůdka, zvaná Harachovka, dávala tušit, kam se můžeme schovat, kdyby bylo nejhůř.
Naštěstí byly zkušenosti mého muže natolik veliké, že naše přístřeší bylo během chvilky funkční a my se tulili k sobě.
Kapky, bubnující do stanu, mi připadaly jak Mozartova hudba. Řeka zmohutněla a klokotavě přeskakovala hned malý, hned velký kámen, bublala, syčela a otáčela kusy větví ve víru vzdálených peřejí. Balzám na nervy, pohlazení na duši. Tlumené hlasy dalších trampů a drnčivé zvuky kytar, táhlé tóny foukací harmoniky.
Dokonalá scenérie, kterou rozehrála matka příroda a lidé, obdivující tuhle krásu.

Běžím vstříc lepším zítřkům

 

Běžím, seč mi dech stačí.

Vstříc lásce, štěstí?

Běžím vstříc naději, radši.

A svírám pevně pěsti.

 

Venku světlo pomalu pohasíná,

kdysi mne vážně hnětlo,

čí je která vina...

I stíny přece stvoří světlo.

 

Však neskrývám slzy na tváři.

Jak žlutý míč se rozzáří

naděje pro každého,

plamínek života neměnného.

 

Tak posílám jen úsměv

letmý a světlo rozžehnu,
až se setmí.

Abys trefil k mému srdíčku

a z dojetí utřel mi slzičku.

Foto © Pavel Pávek

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 07. 2008.