Luděk Ťopka: Pruhovaný uprchlík

Rubrika: Literatura – Povídky

Vyprávěnky pana Ťopky  (21)

Pruhovaný uprchlík

Ne, není to příběh o žádném vězni z Kartouz ani plzeňských Borů, ale jen o malém nezbedovi v černožlutém pyžámku. Potkal jsem ho jednou znenadání u... ale ne, povím to raději od začátku.
Byl počátek května roku 2003 a my jsme přijeli zase na půlroční pobyt na svou chaloupku v Chodovské Huti u Mariánských Lázní. Jak mám tento kouzelný kraj a jeho nádherné lesy rád, z toho jsem se vám už vyznal, ale tentokrát jsem se sem mimořádně těšil. Měl jsem za sebou několik měsíců náročného překladu dokumentace EU a odpočinek jsem už opravdu potřeboval. Sotva jsme se zabydleli, pozdravili se všemi sousedy a dovezli z města potřebné zásoby, nevydržel jsem a vypadl do lesa.
Bylo časně ráno, sluníčko ještě nevystrčilo svou zlatou hřívu a já už stoupal cestou kolem Beranovic rybníčku vzhůru přes Mlýnský vrch do jednoho ze svých oblíbených lesních koutů. Nahoře jsem na chvíli usedl na pařez u seníku s krmelcem, kde jsem loni potkal toho chlapáckého desateráka, a když jsem se trochu vydýchal, šlapal jsem dál k oboře, kterou tam před lety zřídila společnost Interlov k chovu spárkaté zvěře. Došel jsem k cestě vedoucí podle jejího plotu a dal se po ní doleva s nadějí, že se mi podaří potkat nahoře skupinku jelení, kterou jsem tam loni často vídal. Posadil jsem se na hromadu smrkové kulatiny připravil triedr a čekal.
Chladným a voňavým vzduchem, plným ptačího koncertu a lehkým oparem visícím nízko nad vřesovitou holinou, pronikl náhle slabý pisklavý zvuk. Pohlédnu doleva a vidím, že vysoká tráva u plotu se pohybuje. Něco tam je. První mne napadá ježek, kuna nebo dokonce kočka! Dalekohled mi nepomůže – tráva je příliš vysoká.
Pomalu odložím ruksak a dalekohled na klády, opatrně se zvednu, obejdu skládku dříví a blížím se k plotu. Najednou se tráva rozhrne a na cestě stojí malý černožlutý markazínek, tak dva týdny starý. Spatřil mne a utíkal podél plotu dolů po cestě. Došlo mi, že bachyně nemůže být vně obory a že ten malý bez mámy uhyne, nebo padne za oběť nějakému predátorovi. Rozběhl jsem se za ním a až po dobrých sto padesáti metrech se mi ho podařilo chytit, když spadl do strouhy a zoufale se škrábal na břeh. Vysvobodil jsem ho a udělal jsem to, co dělají zoologové v Africe při odchytu živé zvěře: zakryl jsem mu světla kapesníkem. Zvířátko se trochu zklidnilo a já začal uvažovat, co s ním. Nechat je v lese samotné nespadá v úvahu a bachyně, k níž patří, musí být již bůhvíjak daleko. Nezbývá, než ho donést domů a požádat Milana Dvořáka, aby mu poskytl ve své obůrce dočasný domov. Klečím v rosou mokré trávě a přemýšlím, jak ho tam ale vůbec donesu. Pořád sebou trochu mrská a mele, a tak je tisknu v náručí a tichounce na ně mluvím. Vtom si ale vzpomenu na své věci na kládách a na ruksak. Hrome, to znamená návrat a ztrátu času.
Zvednu se a sotva udělám pár kroků, začne ten mrňous najednou kvičet, jako když ho na nože bere. Rychle se podívám, jestli ho nějak špatně nedržím, ale všechno je v pořádku, nesu ho jak nemluvně, jen peřinka mu chybí. Na chvilku zmlkne, ale po chvíli znovu a znovu. To už mne znervózňuje, a tak ho hladím a nepřestávám ho tiše konejšit, když tu koutem oka zahlédnu za plotem pohyb a slyším dusot.
Otočím se a nevěřím svým očím. Pět, šest kroků od plotu stojí prase a hledí přímo na mne. Dvě, tři sekundy tak na sebe civíme, když se za ním najednou vyrojí pět pruhovaných selátek. Bože, to není možné, je to bachyně a stojí a čeká. To neodpovídá žádným pravidlům. Ona si pro svého ztracence přišla a nebojí se mne a ani neútočí. Neuvěřitelné!
Malý mi v rukou stále pokvikává a já horečně přemýšlím, jak ho dostat přes dva a půl metrový plot. Vysoká betonová podezdívka, betonové sloupky a mezi nimi vodorovná tyčkovina. Nikde žádná mezera ani otvor. Jak a kudy se, k čertu, dostal ven? Přehození přes plot je pro něho nebezpečné a přelézt s ním je nebezpečné zase pro mne.
Zoufale přemýšlím, když si všimnu, že bachyně poodběhla dál. Stále je sice ještě obrácena ke mně, ale bojím se, že to vzdá a odběhne. Náhle se rozhodnu. Poklekám, stisknu selátko mezi koleny a rychle odepínám pásek z kalhot (naštěstí mám ještě šle). Provléknu řemen sponou, navléknu mu tu smyčku přes hlavu a za přední běhy a už lezu na plot. Na druhé straně sestupuji opatrně dolů až na délku řemenu, ale nemohu viselce, který stále naříká, uvolnit. Lezu tedy níž a ještě níž, až najednou stojím na zemi. Ohlédnu se po bachyni, ale ta nás oba bez hnutí sleduje.
Bleskem uvolním smyčku, vytáhnu řemen a za pět sekund jsem na druhé straně. Selátko už zase jen pokvikává, ale k mámě neběží. Že by ji nevidělo ani necítilo? Odstupuji pomalu pozpátku od plotu, pět kroků, dalších pět, sedám do dřepu a čekám, co se stane. Přijme ho máma zpět? Dotýkal jsem se ho, bohužel, dost dlouho, aby načichl nežádoucí člověčinou.
Dřepím tak už dobře minutu, začíná mne to už bolet, a právě když se chystám vstát, oba se pohnou. Stará pomalu a funíc krok co krok a malý poklusem se zdviženým pírkem přímo k ní. Teď nastal ten rozhodující okamžik. Přijme ho či odmítne? Očichala ho důkladně ze všech stran a pak ho mírným rýpnutím postrčila ke svému stádečku. Naposledy se ohlédla a já skoro čekal, že po tolika neuvěřitelných věcech, které ta prasečí máma udělala, učiní ještě jednu a zavolá: „Děkuju ti, dobrý člověče!“ Ale neřekla nic a zmizela i s celou svou rodinkou v blízkém smrčí.
S úlevou jsem vstal, sebral na kládách své věci a pokračoval za svým cílem – pozdravit své jelení krasavce. Bohužel, nepotkal jsem žádného. Snad jsem přišel pozdě, snad tam už nechodí, nevím. Rozhodně mne to ale nemrzelo. Ten malý pruhovaný uprchlík mi za to stál. Lesu zdar!

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Aleš Böhm, www.alesbem.estranky.cz 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 08. 2008.