Zajímavé je vyjádření Františka Jaromíra Rubeše o češtině, že "jazyk český plyne ze srdce, není tak sáhodlouhý jako ruština, temný jako angličtina, nicotný jako maďarština a prsní jako němčina. Má španělskou hladkost a vlašskou sladkost." S něčím z toho bychom možná s ním v dnešní době souhlasili.
Tvořil v době vrcholícího údobí našeho národního obrození - a sám se na něm dost podílel. Uvádí se o něm, že byl prvním českým humoristou, byl ale také romantikem.
Byl představitelem tzv. měšťanského romantismu neboli biedermeieru. Jeho básně, které on sám nazval deklamovánkami, se recitovaly při různých tehdejších společenských akcích - besedách a plesech. Sám byl duší mnohých takových vlasteneckých akcí. - Zřejmě byl pro svůj laskavý humor všude vítaným společníkem.
Bývá charakterizován jako národní buditel doby předbřeznové na rozdíl od dříve uvedeného buditele Gustava Pflegera Moravského, jehož dílo spadá do doby pobřeznové.
Doba předbřeznová v českých zemích začala v r. 1792, kdy na rakouský trůn nastoupil císař František I. a skončila nadějemi českého národa 11.března 1848 při schůzi ve Svatováclavských lázních v Praze na Výtoni.
František Jaromír Rubeš pocházel ze sedmi dětí. Ve většině pramenů nalezneme, že se narodil 16. ledna 1814 v pivovaru v Čížkově u Pelhřimova. Rubešův otec zde byl nájemcem a sládkem. Ale někde jsou údaje o době jeho narození jiné, včetně údajů na desce na jeho rodném domě.
V r. 1817 se stal otec nájemcem pivovaru v Cerhenicích, kde Rubeš také pak navštěvoval školu. Otec mu ale brzy poměrně mladý zemřel a rodina se s matkou přestěhovala do Kolína, kde měla matka od svého bratra zakoupený domek. Tento domek, kde Rubeš prožil mládí, stál u Labe v místě předmostí dnešního Masarykova mostu (nynější Rubešova ulice). Před 2. světovou válkou tam byla pamětní deska, která byla za války odvezena a roztavena.
V letech 1826 - 1832 studoval Rubeš na gymnáziu v Německém, nyní Havlíčkově Brodě, a pak také tzv. filozofii v Praze, což byl dvouletý středoškolský kurz doplňující tehdy základní šestitřídní gymnaziální vzdělání. Filozofii ukončil r. 1834. Po středoškolských studiích se začal připravovat na dráhu kněze v bohosloveckém semináři, ale po dvou letech ze semináře odešel a stal se vychovatelem v Bystřici u Benešova v rodině poštmistra Václava Köhlera, který jej seznámil s místní vlasteneckou společností. V Bystřici prožil Rubeš čtrnáct měsíců a pak se vrátil do Prahy, kde pracoval jako vychovatel v rodině malostranského sládka a dal se zároveň zapsat na studium práv, které ukončil v r. 1840.

Období jeho studií práv spadá do doby, kdy obrozenecké hnutí vrcholilo, i když ze strany úřadů byli ti, kteří užívali druhého - „vlasteneckého“ jména, postihováni. Bylo to tehdy jakési označení příslušnosti k českým buditelům. Existovala sice cenzura, ale bylo také počínající velké národní nadšení. - Josef Jungmann dokončil svůj pětidílný Slovník česko-německý, vyšly v německé verzi Palackého dějiny, v r. 1835 byla v Praze na Žofíně první česká merenda, neboli masopustní zábava, a v r. 1840 se v Konviktě v Praze konal první český vlastenecký bál. Do této doby také náleží hlavní část Rubešova literárního díla.
Po ukončení právních studií působil jako úředník v Karlíně, kde absolvoval zkoušky soudcovské způsobilosti a mohl se stát aktuárem (= nižší právní úředník). V té době bydlel s přáteli v Praze Na Příkopech, v domě U černé růže, který byl krátce předtím postaven. Působil zde až do r. 1847. Na podzim r. 1847 - 1. listopadu nastoupil v Načeradci místo městského syndika, což byl úředník, obstarávající agendu obce. Odstěhoval se tam se svou matkou a bydlel v 1. patře radnice, na níž je dnes umístěna jeho pamětní deska od sochaře Václava Macha (1882 - 1958), odhalená v r. 1929.
V Načeradci Rubeš založil ochotnický a vzdělávací spolek. Jako první byla na scéně uvedena Tylova „Fidlovačka“ za účasti nejen samotného autora, ale i jeho přátel - Vítězslava Hálka a Karoliny Světlé. Pak byly uvedeny hry: Tylovy - Paličova dcera, Strakonický dudák, Lesní panna, Pražský flamendr, dále Klicperovy - Hadrián z Římsů, Veselohra na mostě a Zlý jelen.
V revolučním roce 1848 byl sice zvolen poslancem, ale ke svolání sněmu nedošlo, tak se politikem nestal. V Načeradci také poskytl útulek svému příteli - revolucionářovi Josefu Václavovi Fričovi, který se po potlačeném povstání v r. 1848 skrýval před policií.
Avšak krátce po jeho příchodu do Načeradce se začala projevovat jeho dědičná plicní choroba, stal se zádumčivým a přestal literárně tvořit a věnoval se pouze svému právnickému povolání, které ho vyčerpávalo. V r. 1850 se stal auskultantem (= asistentem) zemského soudu v Kutné Hoře a koncem r. 1851 se stal adjunktem ve Skutči.
Nemocen tuberkulózou zemřel ve Skutči ve věku devětatřiceti let před stopětapadesáti lety dne 10. srpna 1853.
Svou spisovatelskou a básnickou dráhu začal František Jaromír Rubeš po ukončení svého středoškolského vzdělání - začal v r. 1834 psát do časopisu Květy. Nejdříve to byly znělky „Pouť života“, kde byl velice ovlivněn tvorbou básníka Františka Ladislava Čelakovského (1799 - 1852) i jeho způsobem napodobování lidové poezie.
V letech 1837 až 1844 psal své básně, nazvané “Deklamovánky“ a „Deklamovánky a písně“, které v neúplném vydání vyšly v r. 1841. V konečném vydání to byl pak šestidílný soubor vážných i žertovných básniček, humorných proslovů, někdy i bajek, ale i básní vlasteneckých, kde nejvíce vyzdvihována byla vždy jeho báseň „Já jsem Čech“. - V té době byl poněkud ovlivněn německým básníkem Christianem Fürchtegottem Gellertem (1715 - 1769), který psal oblíbené veršované bajky, a jehož některé básně Rubeš přeložil. V satirických deklamovánkách Rubeš většinou lehce ironizoval společenské a módní zvrácenosti tehdejší doby, většinou typické figurky - úředníčky, studenty, panské byrokraty a povrchní paničky.
Podobné charaktery si bral na mušku i v časopisu „Paleček, milownjik žertu a prawdy“, který založil v r. 1842 s přáteli - poštovním úředníkem Františkem Hajnišem z Vamberka (1815 - 1885), který měl pseudonym Zdobnický, a korektorem tiskárně Jeřábek Václavem Filípkem z Veselí nad Lužnicí (1811 - 1863), který publikoval pod pseudonymem „Abyvásdrak“. Právě s oběma těmito přáteli a ještě s básníkem Karlem Tupým z Kardašovy Řečice (1813 - 1881), který psal pod pseudonymem Boleslav Jablonský, bydleli tehdy v domě u Černé růže.
I v časopisu Paleček, který Rubeš redigoval do r. 1845, se zaměřil na různé nešvary, ale vždy s laskavou shovívavostí. Jeho deklamovánky byly velice často na programu stále početnějších besed a představení - a jak některé prameny uvádějí - zůstaly oblíbenými až do konce 19. století. Z nejpopulárnějších deklamovánek byly v jeho době nejvíce recitovány „Pivo“ a „Dýmka“.
Dost často bývala z deklamovánek recitována báseň Vrabec a kůň z r. 1837, kdy starý moudrý kůň radí vrabci, aby si dával pozor na kočku.
V próze začal Rubeš rytířskými povídkami a hrůzostrašnými pověstmi, jak bylo v té době velice oblíbené, a to např. pověstmi „Mstitel“ a „Cerhenický svaz“.
Dál psal drobné povídky humoristické se spoustou rázovitých postaviček, z nichž nejvíce bývá oceňována povídka „Pan amanuelsis na venku aneb putování za novelou“ z r. 1841. Obsah povídky odpovídá zřejmě některým zkušenostem Rubešovým, jakožto právě nastoupivšího právníka: Absolvent práv je přijat za amanuensise, tj. nižšího právního úředníka, s podmínkou, že se představí jako spisovatel - novelista. Aby získal námět pro svou povídku, odjíždí na venkov, kde ho potká řada různých příhod a potká řadu zajímavých postav. Nakonec se amanuensisem stane náhodou, aniž by cokoliv napsal. - Povídka vyšla mnohokrát, dokonce v r. 1924 byla Prombergerovým nakladatelstvím v Olomouci vydána s ilustracemi Adolfa Kašpara.
Dalšími humoreskami jsou např. „Smutné vyražení ve Hvězdě“, „Pan Trouba nebo když chybí učený, chybí hodně“, „Ostří hoši“, „Lehce nabyl, lehce pozbyl“. V době Rubešova života to byla díla oblíbená, ale kritikové na konci devatenáctého století a na začátku století dvacátého (např. Arne Novák) podotýkali, že přes veškerou oblíbenost Rubešova díla se spisovatel „vyhýbal vážnějším bolestem a významnějším pošetilostem těchto ktritizovaných kruhů, nevnikl do hloubky společenského života a jeho zvrácenosti; nebyl nikdy skutečným satirikem“.
V r. 1844 napsal sentimentální povídku „Harfenice“, pravděpodobně poněkud pod vlivem Goethovy Mignon z „Viléma Meistera léta učednická“, a asi už taky pod vlivem své vznikající choroby. - Mladá harfenistka si se svým starým dědečkem, který kdysi byl zámožným měšťanem, vydělává po pražských hospodách hrou na harfu, jako vyděděnec. Nakonec ji ale společnost pozná i uzná jako sobě rovnou, ale až krátce před její smrtí.
V r. 1847 začal Rubeš ještě vydávat soubor Povídky a pověsti, ale došel pouze k prvnímu svazku a pak už s literární prací přestal úplně.
Mnoho se dnes o Františku Jaromíru Rubešovi neví, pouze se nedávno stal středem polemiky, zda má „Pan amanuensis“ nárok být součástí všeobecného vzdělání jakožto součást tzv. „Kánonu literárních děl“, tzn. četby pro všeobecné vzdělání ve školách.
Avšak i dnes je mnoho měst, které se pyšní jeho ulicemi; dokonce ta města, ve kterých někdy pobýval, si na tom zakládají. Jsou po něm pojmenovány ulice v Hlinsku v Čechách, ve Skutči, v Hradci Králové, v Kolíně, v Benešově, v Praze 2, v Pelhřimově, Kralupech nad Vltavou, v Plzni a v Aši. Havlíčkův Brod má Rubešovo náměstí.
Většina jeho životopisců se shoduje v tom, že František Jaromír Rubeš měl slunnou a laskavou povahu, která svým humorem osvětlovala nesnadnou dobu.

Na závěr bych velice ráda poděkovala paní Marii Šechtlové z Muzea fotografie Šechtl a Voseček za její ochotu ke zveřejnění fotografie Rubešova rodného domu. Snímek je od Ignáce Šechtla (1840 - 1911).
Vyprávění o celé umělecké rodině Šechtlových a o nádherném umění fotografování i o historii jednoho rodu je možné si přečíst na dále uvedené adrese. Je to zároveň pozvánka do muzea virtuálního i skutečného - do Muzea fotografie Šechtl a Voseček v Táboře.

http://sechtl-vosecek.ucw.cz/