Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (12)

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

EMAN A KORNELIE, BOŽÍ LIDÉ  (12)

Ríša přijíždí - Volání nevlastní krve - Problémy se synovcem

Bylo asi kolem čtvrtý hodiny, když u nás před vrátky zastavilo oranžový auto.
„Kohopak to sem čerti nesou,“ divila se Kornelie.
„Chtějí se třeba zeptat na cestu,“ uklidňoval jsem ženu.
„Hele, došlo k nejhoršímu,“ ukazovala žena z okna, „vystupujou!“
Kornelie upravovala svý modrošedivý vlasy.
„Kde mám čistou zástěru?“ zděšeně se ptala.
„Roztrhal jsem ji na čištění oken, jak‘s mi poručila,“ řekl jsem ženě.
Podívala se na mě vyčítavě a obrátila si zástěru naruby. Začala zametat. Košile, tepláky a ponožky nacpala do bedny pod oknem. Vtom se ozvalo klepání.
„Dál,“ řekl jsem vlídně.
Dveře se otevřely a v nich jsem bohužel spatřil svýho nevlastního bratra Roberta. Za ním se do cimry nahrnula jeho obarvená žínka Zuzana. Poslední se klackovitě vloudal jejich patnáctiletej synek Ríša.
„Ale, ale, to jsou k nám hosti,“ spráskla Kornelie nefalšovaně ruce, „už jsme vás neviděli patnáct let!“
Můj nevlastní bratr se mi vrhnul do náruče, jako by měl moji vlastní krev.
„Jakpak si žijete, moji nejdražší?“ objímal mě.
Smrděl nějakou drahou voňavkou a v uchu měl náušnici jako černoch z Afriky.
„Posaďte se,“ řekla zbytečně moje žena, protože už seděli.
Zuzana, která mlčela a zvědavě se rozhlížela si očistila židli kapesníčkem a opatrně si sedla.
„Copak vy? Co děláte?“ koktal jsem, protože jsem nevěděl na co se ptát.
Zuzana se protáhla a mazlivě, až důležitě, se rozpovídala:
„Já jsem v cestovní kanceláři u Fišera a večerně dělám modeling.“
„Já jsem jako malej kluk taky rád modeloval,“ skočil jsem jí do vyprávění, „ale tenkrát nebyla pastelína, tak jsem modeloval prasátka, koníky, figurky z bláta a nebo z chleba.“
Zuzana neodpověděla, ale Ríša vyprskl:
„Mamča, předvádí prádlo pro oplzlý pány!“
Chvíli bylo ticho. Robert se viditelně zastyděl za svou ženu.
„Copak vás k nám přivedlo?“ zeptala se Kornelie a bylo vidět, že neumí lhát.
„Ale jen tak! Máme vás rádi!“ vesele se zašklebil Robert a začal chválit náš prostej vztah k životu. Potom mě plácnul přes rameno a smál se:
„Vlastně je to jakési volání bratrské krve!“
„Jaký volání, vždyť jsme nevlastní bráchové?“ divil jsem se. „Tvoje máma pocházela z Krakovce, hodně pila rum a tvrdila, že je potomkyně Jana Husa, co ho upálili v tý Kostnici.“
Robert se rozzlobil:
„Bratře, tohle mi neříkej. Moje máma sice pila rum, ale kvůli zouženejm cévám. Milovala knížky.“
„Hlavně ty vkladní,“ řekla Kornelie od plotny.
Zuzana se uchechtla a zachraňovala situaci před bouří:
„Žijete prostě. Žádnej luxus, žádná technika, ale milo tu je. Milo! To ano!“
Zuzana štítivě držela starodávnej oprejskanej hrneček po mý první mamince Božence a dělala, že jí kafe chutná. Srkla a zašklebila se. Ríša kejval nohama a zíral z okna.
„Ríšo, jsi nějakej tichej,“ oslovila ho Kornelie.
„Přemýšlím,“ zasykl.
„O čempak,“ zeptal jsem se, aby řeč nestála a taky proto, že se mi zdál ten kluk nějakej opuštěnej.
Ríša se ke mě otočil:
„O hovně na paprice, strýčku Emanueli.“
„Ríšánku, copak to bylo za slůvko?“ kárala ho maminka Zuzanka a schválně převrhla kafe, aby ho nemusela dopít. Zahrozila prstem plným prstenů, na kterým strašil nalakovanej fialovej dráp:
„Ty jeden neslušnej hošánku, ty, ty, ty!“
Koukali jsme s Kornelií jako opařeni. Tohle jsme neříkali, ani když jsme se hádali.
Nevlastní bratr Robert zachraňoval situaci:
„To víte, puberta, ta ho ovládá!“
Kornelie podotkla:
„Tak ať se s ní nekamarádí!“
„To víte dneska škola. Tam se naučí všechno to nejhorší,“ vysvětlovala Zuzana, „že žil v minulým století Karel čtvrtý, to je nenaučeji, ale, hovínko na paprice, to znaji.“
„Tohle mě naučil dědeček Venda,“ smál se Ríša, „zná tisíc dvě stě třicet tři sprostejch čuňáren. Na příklad...“
Robert ho rychle přerušil a zakousl se s chutí do topinek, který moje Kornelie dělala přímo na kamnech. I tý modelince chutnaly. Česnek si nevzala.
„My ten zapáchající plod země nejíme,“ říkala povýšeně, „často chodíme do vyšší společnosti a ten pach by nás znemožnil.“
Robert přikývl:
„Náš vzdálenej strýc Křivánek nám posílá z Montreálu česnekový tablety.“
„Při práci vám to musí vadit,“ ukázala Kornelie na nalakovaný drápy Zuzančiny.
„Dovol, strýci Emane,“ urazila se, „copak pracuju? Jsem vedoucí kanceláře pro oblast Kanárských ostrovů! Já jen vydávám příkazy a podpisuju.“
Nastalo ticho. Nevěděli jsme, co ještě říct.
„Máme k vám malou prosbičku,“ ozval se nejistě Robert.
Mlčeli jsme a tak pokračoval:
„Víte, jedeme na měsíc do Turecka a tak jsme vás chtěli poprosit, jestli byste tu nemohli nechat našeho neduživého Ríšu. Aby byl, chudáček bleďoučký, na čerstvém vesnickém vzduchu.“
„Proč nejede s váma?“ zeptala se Kornelie.
Zuzana se uchichtla jako by byla ona v tý pubertě:
„Dostali jsme dva poukazy zdarma. Chceme si trochu užít sami. Chápete, že?“
„Ale, my se tady s ním, ehm, zblázníme,“ bránil jsem sebe a Kornelii, „Ríša je trochu divokej a sprostě mluví...“
„Podívejte se na něj, ani necekne,“ ukazovala na synka Zuzana, „dívá se smutně z okna a pozoruje vnímavě malebnou českou vesničku.“
Ríša se pootočil: „Houby, mamič! Zírám na náš chrysler, jak se prima leskne v dešti a táta nezavřel střešní okno.“
Robert zaúpěl a vyletěl ze dveří. Vrátil se a dal Ríšovi velkou herdu do zad.
Ríša se ani nepohnul, jen směrem ke Kornelii smutně řekl:
„Vidíš teto, ty rány, co jsem dostal za svůj krátkej život už nepočítám.“
Kornelie se náhle rozhodla:
„Necháme ho tady. A ty peníze si nechte. Na jídlo máme.“
Odstrčila Robertovu ruku s nabízenou tisícikorunou. Nejvíc byl překvapenej Ríša. Nepromluvil a stále se díval do deště. Robert přinesl z auta kufr, skládací kolo, vzduchovku a mandolínu s bubínkem, který se prý říká bendžo. Zuzana chtěla dát Ríšovu pusu na rozloučenou, ale kluk jí odstrčil:
„Neblbni, mamič, olizuješ mě jako pes patnik.“
Dostal pohlavek a k naší i Ríšově radosti hned odjeli. Vyklidili jsme mu místnost nahoře pod střechou. Než odešel spát snědl dvanáct topinek se sýrem Lučina a vypil tři hrnečky čaje. Na mojí ženě bylo vidět, že mu slouží ráda. Dívala se na něj zasněně a já věděl, že myslí jako já na našeho Karla. Ríša odešel nahoru spát a ve dveřích se zastavil:
„Strejdo, teto, díky,“ zamumlal přeskakujícím hlasem.
„Za co?“ divil jsem se.
„Za to, že jste mě tady nechali. Potřebuju si od nich odfrknout!“
Celej příští den, tam nahoře, Ríša něco kutil. K večeru nás vyzval:
„Pojďte se juknout na můj bejvák.“
A my jukali. Cimra byla polepená obrázkama z časopisů. Takový ty plešatý zjevy, co hrajou na kytáry a skákaji, jako kdyby měli vzteklinu, se na nás cenily. Měli obličeje pomalovaný barvama a kolem zářily světla.
Ríša ukazoval na stěnu:
„Strejčku Emane, to jsou kusy, co? Bytelná muzika! Nářez!“
Ríša jmenoval ty figury anglicky a říkal pořád -oukej.
„Ty umíš anglicky?“ ptala se ho Kornelie.
„Jés,“ přikývl, „ale moc se nedomluvím. Naše úča v Rakovníku dřív učila ruštinu a tak si ji plete s angličtinou.“
„Docela se mi tu začíná líbit,“ zaklimbal se Ríša a strčil si do pusy cigaretu.
„Ty kouříš?“ spráskla ruce Kornelie.
„Jó, ale jen ameriky,“ přikývl.
„A to smíš?“ divila se má žena.
„Jó, smím,“ přikývl, „tátovi je to jedno a máma jich vyhulí večer doma dvacítku. Takže, kouřím její výdechový.“
Kornelie vytrhla Ríšovi cigáro a zašlápla ho na zemi:
„Ták, a je po rakovině!“
Ríša nechápavě koukal, ale neprotestoval.
„Tady u nás kouřit nebudeš,“ řekla Kornelie, „my tě tady máme rádi, ale cigára rádi nemáme. Správnej chlap nekouří. Kouřeji jenom blbové, který si nevědí rady s životem. Hledají ňákou drogu a pak je stát musí živit, protože jsou samá choroba.“
Divil jsem se hodně. Takovouhle řeč jsem od Kornelie dlouho neslyšel. Ríša trochu výsměšně naslouchal, ale když Kornelie dodala, že slyšela, že nikotín působí na mužnou sílu chlapů, přestal se usmívat.
„Víš, co tetí,“ řekl rozhodně, „já stejně kouřím jen občas, tak toho nechám. Tu mužnou sílu bych ztratit nechtěl, protože se mi začínají líbit holky všeho druhu víc a víc.“
Ukázal nám skrýš za postelí. Měl tam dva kartony cigaret. Vzal je s sebou dolů a namočil je do sudu s dešťovou vodou.
„Nebudeme nikomu kazit mužnost,“ řekl hrdě.
Při večeři spořádal dvaadvacet lívanců s cukrem a skořicí. Vypil litr a půl mlíka a dorazil se máčenejma sušenkama.
„Tohle máma nedělá,“ posteskl si.
„A co dělá?“ zeptala se Kornelie.
„Lakuje si nehty, kroutí se před zrcadlem, barví si vlasy, pudruje se, chodí na nějaký zábaly, aby ji nehyzdily tukový polštáře, a na masáže, a čučí na blbiny v televizi.“
„Ale co jíte?“ zeptal jsem se Ríši.
Podepřel si bradu a vysvětloval:
„Chodíme do restaurace, kupujeme pizzu, a já většinou jím housky se salámem a piju kolu.“
Mojí ženu to rozčílilo:
„Když tě budou takhle živit, dostaneš tuberu, kluku nešťastná.“
Potom mě Ríša vysvětlil, co je to sympozium a co je to synagoga. Kornelie mu děkovala, že má další vědomosti do křížovek.
„Strejdo Emanueli,“ poučoval mě Ríša, „sympozium je setkání ožralů. Ve starém Řecku se sešli, pili, hodovali a pomlouvali. Taky asi vedli učené hovory o politice. Ale později si tam zvali i ženy a vychloubali se před nimi. Pili zředěné víno, ale i to, když je ho litry, lidi opije až ožere. Teď se tomu říká vědecká porada odborníků.“
Kornelie se dívala nábožně na Ríšu, až mě to štvalo. Já byl vosk.
A Ríša pokračoval:
„Synagoga je shromaždiště, jakýsi židovský chrám!“
Nakonec nám Ríša vysvětlil, jak se hraje oko a já s ním prohrál čtyřicet korun a starý kšandy, který se mu moc líbily.
„Karty ne!“ zabrala je Kornelie.
„Komu karty v ruce šustí, toho Pánbůh neopustí,“ pokoušel se Kornelii přesvědčit Ríša. Ale Kornelie se nedala:
„Já znám hodně těch který prohráli i barák s chalupou. Karty jsou ďáblův vynález! A hrací automaty taky!“
Potom karty šoupla do kamen a hlídala dvířka. Ríša se urazil a tvrdil, že jen barbaři páleji umělecký díla. Za pár dní jsem našel Ríšu a mladýho Pikarta na půdě. Leželi jako mrtví.
„Kornelie, pomóc,“ volal jsem na ženu, „kluci jsou studený!“
Vysvětlilo se to ihned.
„Jsou ožralí jako čuňata,“ pokývla hlavou Kornelie a odplivla si. Polili jsme je studenou vodou. Probrali se a koktali, že oslavovali přílet Američanů na Mars. Kornelie začala vyšetřovat:
„Kde jste sebrali kořalku?“
Ríša se otřásl:
„Nikde, teto Kornelie, každej člověk občas pije!“
Moje žena se rozběhla k Ríšovi a chytla ho kolem pasu. Zatřásla s ním jako s koštětem a Ríša koktal:
„Našli jsme láhev v kufru. Je jich tam ještě pět!“
„Whisky,“ četla nahlas Kornelie. Láhve si vzala na třešňový víno a do vánoček. Dvě vylila z okna do zahrádky.
„Chlast podporovat v tomhle baráku nebudu,“ křičela.
Břéťu Pikarta vyhodila ven. Házel na naší střechu kameny a sprostě nadával. Brzy přestal, protože začal blinkat. Ríša dostal přes zadek pohrabáčem, ale jen tak naoko. Když usnul, přemýšleli jsme s Kornelií, kde se vzaly ty flašky v kufru.
„Už to mám,“ klepla se Kornelie do čela, „nechal je tady ten inženýr, co u nás byl na bytě před deseti rokama. Učil lesní dělníky zacházet s motorovou pilou. Měli tam přece samý tříprstý.“
„No a co ta whisky?“ stále jsem nechápal.
Kornelie se usmála:
„Pamatuješ, říkal, že byl notorickej alkoholik a že se odnaučil pít. Ty flašky nosil s sebou jako pokušení, aby si cvičil vůli.“
„Už vím,“ přikývl jsem, „našli ho pozdějc v lese opilýho, jak káže mravencům o škodlivosti cukru, a odvezli ho do Bohnic.“
V duchu jsem litoval, že jsme vylili ten dobrej americkej chlast. Vždyť to byla jejich národní slívovice.

Pokračování...
Předcházející díly najdete zde

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Martin Velek, http://lestatvamp.deviantart.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 31. 08. 2008.