Ruth Hrušková: Obyčejný zážitek / Doktor Bú

Rubrika: Literatura – Pohlazení

OBYČEJNÝ ZÁŽITEK

Do hospice sv. Alžběty v Brně na Kamenné ulici chodím již několik let jako dobrovolná pracovnice. Pomáhám sestřičkám s večeří, naslouchám nemocným. Leží zde většinou pacienti s onkologickým onemocněním. Někdy se přede mnou otevře kniha lidského života a já kráčím kus cesty s ním.
Nemoc, či neštěstí druhých vnímáme rozumem, pokud jsme ale sami sevřeni utrpením nebo někdo z našich milých, uvažujeme a jednáme srdcem. Klademe si otázku „proč zrovna já nebo on?“ Bolest, úzkost, někdy i hněv na nás dopadnou a drtí jako balvan.
Nemoc často člověka změní. Najednou máme spoustu času na přemýšlení, očima dlouze hledíme na strop, ale i do svého nitra, žebříček našich životních hodnot nabývá jiných priorit. S vděčností člověk přijímá lidský dotek a vědomí, že na to není sám.
27. září mají svátek sv. Vincenc z Paula a Jonáš. Den jako každý jiný, spěchala jsem za jednou pacientkou, která mi byla blízká věkem i svojí osobou. Měla krásné jméno - Svatava. Z dřívějšího vyprávění jsem znala úsek jejího života, který jí zanechal jizvu na srdci. Po třicetiletém manželství se její muž zamiloval do své kolegyně a rodinu opustil.
Dvě dcery ji pravidelně navštěvovaly. Ten den mi řekla: „Kdyby se tak otevřely dveře a on přišel aspoň na chvíli, ráda bych ho ještě jednou uviděla, vždyť víc jak čtvrt století jsme se budili každé ráno vedle sebe.
Odpustila jsem mu, ale on nemá zájem,“ smutně dodala. Těžko se v takové chvíli něco říká. Mlčela jsem. Po chvíli, abych převedla řeč na jinou kolej, jsem se Svatavy zeptala, jestli nemá chuť třeba na zmrzlinu. „Ne“ odpověděla. „Víš, co bych si přála? Probudit se doma, uvařit si kávu a vdechnout její vůni, dívat se otevřeným oknem do zahrady a ucítit vánek větru na tváři“.
Potlačovala jsem slzu. Nepřála si zlatý prsten, či voňavku, ale obyčejný zážitek z každodenního života. Uvědomila jsem si, že přijde doba, kdy se obyčejné věci změní ve vzácné - tak málo si jich vážíme. Cestou z hospice mírně poprchávalo a začala mně být zima.
Zase jsem zapomněla deštník, blesklo mi hlavou, a trochu nazlobená nad sebou samou jsem si vyhrnula límec až k uším. Svatina slova se mi honila hlavou; vzpomněla jsem si na jednu větu, kterou jsem kdesi četla…
– „Člověk časem zapomene, jaké jsi měl oblečení, jak jsi vypadal, snad i co jsi mluvil, ale nikdy nezapomene, jak se vedle tebe cítil.“
Vtom jsem se zastavila a zahleděla napříč Kamennou ulicí. Nikde ani živáčka, naprosté ticho, ani vítr nezafoukal, nebýt jemných kapek deště, připadal by mi výjev přede mnou jako živá pohlednice, jako v nějakém sci-fi filmu, jen udělat krok a vstoupit do něj. Nebe drželo v náruči tmavošedé těžké mraky a domy v ulici si na chvíli zapůjčily její odstín. Pouze dvě světla na konci ulice dávala tušit lidskou blízkost. Uvědomila jsem si neopakovatelnost této chvíle, která potrvá jen několik málo okamžiků, než se tma překlene nad městem.
A stalo se. 

DOKTOR BÚ

V domku na konci vesnice, za jehož plotem se rozprostíraly pšeničné lány a hustý jehličnatý les, bydlel se svojí ženou veterinář pan Jandelka, jak to oznamovala měděná cedule vedle vchodových dveří. Pan Jandelka byl už hezkých pár let v penzi, nicméně svoji profesi nepověsil na hřebík. Brašnu s instrumenty měl vždy připravenu v předsíni na stolku a kdykoliv někdo ze sousedů pro něj zaběhl, popadl koženou kabelu a pospíchal, aby byl nápomocen při těžkých porodech koním i skotu, prostě tam, kde bylo zapotřebí jeho šikovných rukou.
Jednou přiběhl o půlnoci muž ze sousední vesnice a dožadoval se pomoci při porodu jeho ženy: „Doktůrku, vždyť takový velký rozdíl to přece není…“ V hospodě chlapi rádi dávali k lepšímu, jak jeden mladík donesl ve sklenici akvarijní rybku - prý dva dny nic nežrala. „No jo, lidé jsou různí,“ nechával se slyšet doktor a usmíval se pod fousy.
Před lety to býval rozšafný muž statné postavy, který měl rád lidi i zvířata. Vlasy mu za léta zbělaly a notně prořídly, ale jeho oči za kulatými brýlemi se nepřestaly usmívat. Kdo vymyslel přezdívku „doktor Bú“ si už nikdo nepamatuje, ale jinak se mu ve vsi neřeklo. Tentokrát pospíchal k porodu Stračeny, jediné krávy vdovy Kučerové, která živila pět hladových krků. Nejmladší Jeník doběhl pro doktora celý udýchaný a překotně naříkal, že jejich Stračena určitě umře, když ihned nepřijde. V malém chlévě bylo dusno, malými okny pronikalo přes košatou lípu rozptýlené světlo. Stračena byla vyčerpaná, bělmo v očích měla narudlé a neklidně pobíhala.
Doktor si vyhrnul rukávy, poplácal vylekanou krávu chlácholivě po hřbetě, požádal o pomoc vdovu Kučerovou a chlapce poslal na dvorek. Jeník si sedl na zápraží na schodek a držel si rukama obě uši.
Začalo lehce poprchávat. Kapka za kapkou smáčela zaprášené kameny a za chvíli se dalo do deště. „Božíčku v nebíčku, zachraň naší Stračku…“ úpěnlivě prosil. Kapky bubnovaly na doškovou střechu a potůčky vody stékaly z děravého okapu na vyprahlou zem, která žíznivě pohlcovala vláhu. Jeník se schoulil do klubíčka a dešťový koncert ho ukolébal k spánku. Ani nevěděl, jak dlouho spal, když se probudil, už nepršelo. Vstal a utíkal do chléva.
Telátko právě narozené žuchlo do mokré slámy a paprsek slunce lehce šimral jeho slepené oči. A ono poprvé pohlédlo na kulatý Boží svět. Vdova Kučerová s vděkem pohlédla na doktora a oba se usmáli. Stračena s úlevou a notnou dávkou pýchy nespouštěla oči z telátka. Jeník si prohlížel malé nemotorné mládě, poplácal radostně Stračku, a utíkal do polí za dětmi sdělit jim novinu. Cestou se zastavil, pohlédl k nebi a zašeptal: „Věděl jsem, že nám pomůžeš, děkuji...“ 

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Eva Rydrychová, http://evussa.wz.cz/index.html

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 08. 2008.