Eva a Jindra Šípkovi se znali od svých sedmnácti. Stejně starý – nebo spíše mladý pár spojila společná studia na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem.
Svatba byla na Staroměstské radnici v Praze, svatební cesta do Tater. Jak jinak – i v ní se promítl jejich společný zájem, ba snad se dá říct přímo vášeň – sport a cestování.
S tím ale brzy začal být vážný problém. Ještě v roce 1967 se mohli stopem vypravit do tehdejší NSR, odkud pocházela Evina maminka. Následující prázdniny 1968 si tam letní brigádou vydělali na auto, které si chtěli převézt domů. Ojetým, ale na české poměry luxusním autem jeli právě zpátky, když Československo okupovala sovětská vojska.
Poslední srpnový týden bylo na českých silnicích dost nebezpečno. Přesto se Šípkovi vydali zpět, protože měli doma čtyřletého synka Martina, kterého zatím v Litoměřicích hlídala babička. Už tehdy ale uvažovali, zda nezůstat, a ptali se na Červeném kříži, jaká je možnost, aby dítě poslal za nimi. Dozvěděli se však, že to může trvat i deset let, takže nezbývalo, než se vrátit.

 

Na žatecké křižovatce se potkali s tanky okupantů. Nebyl to příjemný pocit, vypráví Eva Šípková. A to jsme ještě vezli stopaře, který měl plný batoh protisovětských letáků!
Hned po návratu a postupném utvrzení, že okupace zadusila všechny možnosti, kterými pražské jaro tak slibně začalo, se rozhodli, že přeci jen emigrují. Vždyť svět je tak veliký a krásný a oni ho chtěli poznat, tak jako každý normální mladý člověk, chtěli v něm poctivě pracovat a svobodně žít bez přetvářky a strachu.
Co je na tom špatného, říkali si, a přitom jim bylo líto, že to nejde normální cestou. Ale sedět doma, sekat dobrotu a uctivě žádat o výjezdní doložku, to nebyl jejich styl.

Ještěže jsme měli oba podobný smysl pro dobrodružství a mohli se jeden na druhého úplně spolehnout, smějí se dnes Jindra i Eva.
Tehdy na podzim 1969, kdy se jim těsně před úplným zavřením hranic podařilo poměrně komplikovaně i se synkem ujet podruhé, se jim nejdřív zavařilo to německé auto. Nešlo to jinak, než že jsem se i se synkem vrátila zpátky do Čech a Jindra se v Německu (NDR) pokoušel auto nechat opravit.
Nebylo to ale možné, takže se musel vrátit i s autem na laně zpět! A teprve napodruhé, po složité organizaci, jsme západoněmecké hranice přejeli definitivně. To napětí, které ze mne spadlo za hranicí, mi způsobilo záchvat hysterického smíchu, vzpomíná Eva Šípková.

Myšlenky pak vyvstávaly všelijaké, ale Šípkům nikdy nechyběla odvaha a energie k překonávání překážek, což se jim později v životě hodilo ještě mnohokrát. 

  

Pokračování se konalo ve Švédsku, kam se Šípkovi brzy přesunuli. Malý Martin měl výuku švédštiny nejjednodušší, učil se spontánně ve školce.
Oba rodiče absolvovali desetiměsíční kurz placený státem a pak byli hozeni do švédské reality, která, ač jinak dosti přívětivá, ani jednomu z nich neuznala vysokoškolská studia.
Začali tedy studovat znovu, ale někdo musel také vydělávat! Takže první studoval – opět pedagogiku, obor tělesná výchova a zdravověda, táta Jindra.
Když skončil, nastoupila znovu do školy máma Eva, která si udělala vysokou sociálně-ekonomickou. Nebyly to jednoduché roky, penízky na vlastní bydlení se šetřily velice pomalu a aby bylo na auto, padly opět jedny prázdniny.
Oba dva v noci roznášeli noviny a ve dne pracovali jako plavčíci ve sportovním centru. Spali každý tak 2-3 hodiny denně, ke konci, jak se dnes přiznávají, chodili jako mátohy.
Ale po prázdninách bylo auto a s ním možnost vytouženého cestování, i když i to bylo tehdy možné jen úměrně financím. Dnes už bychom to asi takhle nedělali, ale tehdy jsme měli energie ještě dost, říká Eva.

Ač je švédský systém velice benevolentní a rád poskytuje různé půjčky, Šípkovi si nevzali ani jednu. Oba léta tvrdě pracovali, Eva u privátní firmy a později na stockholmské univerzitě, Jindra celou tu dobu učil na soukromém gymnáziu a na Vysoké škole tělesné výchovy a sportu.

Mnoho našinců jim teď závidí krásné bydlení, ale hlavně to, že sjezdili skoro celý svět. Málokdo si ale uvědomí, jak tvrdé byly začátky a první léta v emigraci bez možnosti se jen na chvilku podívat zpět za těmi nejbližšími, které nechali v Československu.

Dnes Šípkovi obývají horní patro krásného domku se zahradou na zalesněném okraji Stockholmu. V přízemí bydlí syn Martin, který se po roce 1989 v Praze seznámil se sympatickou zdravotní sestřičkou a odvezl si ji do Švédska. Mají spolu dvě dcerky, které obě mluví plynně česky a milují své sportovní prarodiče.
U Šípků se střídá jedna česká návštěva za druhou, na jejich počest se v zahradě vyvěšuje česká vlajka.
Oba Šípkovi stále velice aktivně pracují v krajanském spolku, udržují čilé kontakty s přáteli v Česku a hlavně vášnivě rádi sportují a cestují. Ale nejsou to cesty ledajaké.
Šípkovi si vybírají vždy něco extra – Evropu i Severní Ameriku mají již dávno projetou, takže nyní míří na cíle opravdu lahůdkové. Tu výpravu na africké Kilimanjaro, tu na Island, do JAR nebo za jihoamerickými Indiány.
A své zážitky a zkušenosti si nenechávají pro sebe. Jindra je jednak celý život využíval ve své práci – tedy ve výuce, jednak si s pomocí fotek, prospektů, natočených filmů a dovezených tradičních předmětů vždy připraví velice zajímavou přednášku, kterou uplatní na každoročním setkání Čechů a Slováků žijících ve Švédsku. Tam jsem jich měla možnost vyslechnout několik i já.

 

Jindra i Eva Šípkovi by nejspíš – nebýt omezováni komunistickým režimem v tom, co je každému zvídavému člověku vlastní – v touze poznat svět – z Československa nikdy neodešli a ze svých cest by se vždy rádi vraceli domů. 
Dnes, ač v srdci upřímnými Čechy, stěhovat se zpátky nehodlají. Šťastnou rodinu mají ve Švédsku, které jim umožnilo přes tvrdé začátky žít tak, jak chtěli. Svobodně a plnohodnotně.

Umožnilo jim to nejen Švédsko, ale především jejich povahy, které mají velice podobné. Energičtí, optimističtí – a hlavně se mohou absolutně spolehnout jeden na druhého.
Jejich manželství je opakem těch mnoha svazků, které tíhu emigrace nevydržely. Společné touhy a složitá a tvrdá cesta za nimi Evu a Jindru Šípkovy nerozlučně spojily. A je pak jedno, kde spolu na světě takoví lidé žijí.  

                                            Bylo napsáno pro: