Jaromír Zelený - Václav R. Židek: "Ač byl postřelen, necítí nenávist vůči SSSR"

Rubrika: Publicistika – Historie

S profesorem Jaromírem Zeleným se znám již více než padesát let. Vychodili jsme společně Základní školu v Praze na Vinohradech v Perunově ulici a pak se naše cesty rozešly. Slyšel jsem o něm až po devíti letech, z rádia, že byl jedním z prvních těžce zraněných na Vinohradské třídě u Čsl. rozhlasu.
Později, a to poprvé od ukončení povinné školní docházky, jsme se sešli na setkání třídy po čtyřiceti letech. Jak už při podobných setkáních bývá, nebylo ani mnoho času, že by si každý s každým popovídal podle svých představ. A tak tomu bylo i v mém případě, s Jaromírem jsem prohodil jen pár slov. 
Nedávno jsem si na něj vzpomněl při natáčení rozhovoru s profesionálním fotografem Jiřím Všetečkou, také zvaným „Pražský chodec“. Ten osudný den 21. srpna byl pan Všetečka mezi prvními lidmi před Čs. rozhlasem, kde fotografoval obsazení Čs. rozhlasu okupačními vojsky. Při svém fotografování byl očitým svědkem těžce raněných lidí, mezi nimiž byl právě i můj bývalý spolužák Jaromír Zelený. Ihned jsem si na něj vzpomněl, vyhledal ho a položil mu několik otázek v souvislosti s jeho zraněním.
Václav R. Židek
Prof. Jaromír ZelenýTy jsi byl osmašedesátém ještě student, kdy a jak ses dozvěděl, že Československo bylo přepadeno vojsky Varšavského paktu a co ti v té chvíli vybavilo v mysli?

Studentem jsem byl jen do 1.7. 1968, kdy byla promoce. O přepadení ČSSR jsem se dozvěděl telefonem od příbuzných a pak i od mé budoucí ženy. Ta mě prosila, abych ji doprovodil do DÍLA (český fond výtv.um.), kde pracovala.
Již dne 26. 8. jsem měl nastupovat do zaměstnání, ale nástup se mi, „díky” zranění opozdil asi o jeden měsíc. Celé září jsem totiž proležel v nemocnici. Okupaci jsem chápal jako konec bratříčkování s Rusy. Následky, které z okupace vznikly, jsem si představit nedokázal.

Pamatuji si, že jsi byl jedním z prvních vážně zraněných u Čsl. rozhlasu na Vinohradské třídě v Praze. Četl jsem tehdy v novinách, že jsi měl těžký průstřel břicha. Můžeš našim čtenářům říci, jak se to tenkrát všechno událo a co bylo příčinou, že jsi byl zrovna v tu dobu u Rozhlasu?

Cestou z DÍLA jsem se nachomítl u Rozhlasu, právě když tam dorazily první tanky. Někdo to tam všechno natáčel. Později jsem se dověděl, že to byl režisér Němec. Když ho vojáci zpozorovali, šli po něm. My jsme mu dělali zeď, aby své filmové nářadí mohl stačit sbalit a to se mu podařilo. Rozlobení ruští vojáci pak obrátili samopaly proti nám. Utíkal jsem se schovat, ale asi krok od sloupu jsem to „koupil“. Ten film jsem pak zhlédl v nemocnici, byl vysílaný z Rakouska.

Když jsi dorazil k Rozhlasu, měl jsi z toho, cos viděl, strach a nebo sis vůbec neuvědomoval, co se může stát?
21. srpna na Vinohradské třídě před Čs. rozhlasem
Strach tam určitě nebyl, převládala euforie a vlastenectví. Byl jsem přece ještě moc mladý. Kulka narazila na cvoček u džínsů, zbrzdila se a i s cvočkem se zaryla do pánevní kosti. První ošetření mi poskytli v Rozhlase a pak jsem byl převezen do Fakultní nemocnice na Karlově náměstí.
 
Tvé zranění bylo určitě velmi vážné. Jak dlouho jsi byl v rekonvalescenci?
Celé září jsem proležel v nemocnici a prošvihl termín mé svatby. Měděný cvoček mě sice zachránil život, ale způsobil mi otravu krve a hnisání rány. V březnu 1969 jsem byl ještě na další operaci, kdy ze mě vyndavali zbylé a rozptýlené kousky cvočku.

Srpen 1968 mnohé z nás různým způsobem poznamenal – jedni odešli ze své vlasti, jiní „emigrovali“ na své chaty, jiní se stáhli do sebe a tvořili literární samizdaty - jak tomu bylo u tebe?

Asi jako u většiny, zalezl jsem do „své ulity” a přežíval. Asi po roce mě předvolali na policii, že vyšetřují mé zranění. Ptali se mě, zda mi to nemohl způsobit nějaký kontrarevolucionář. Se smíchem jsem řekl, že má určitě pravdu a tím vyšetřování skončilo.

Jak na tebe, také studenta, zapůsobila hrůzná smrt Jana Palacha, jaký byl na to tvůj názor tehdy a dnes?

Palacha jsem obdivoval a obdivuji dodnes. Já bych na takové gesto odporu absolutně neměl. Hrob Jana Palacha na Olšanech v Praze na Vinohradech
 
Uvažoval jsi sám někdy o emigraci? Jestliže ano, proč jsi zůstal?

O emigraci jsem nikdy neuvažoval. Bylo mi od Červeného kříže nabídnuto léčení ve Švýcarsku s tím, že bych tam mohl zůstat, ale řekl jsem si - jsem v Praze doma, ať táhnou oni.

Pocítil jsi později v čase pokonsolidačním, že by ti tvé zranění v tvém běžném životě přitížilo? Např. dal ti to někdy někdo z vedení na tvém pracovišti znát?

Nikdy jsem potíže v zaměstnání neměl. Jen po nástupu do školství jsem podepsal zajímavou formuli: Ač  byl postřelen, necítí nenávist vůči SSSR. Mám to do dneška doma schováno.
 
Věřil jsi tenkrát tomu, jak tvrdili později vládní činitelé, že Rusové budou u nás jen dočasně?

Jak už jsem se zmínil na začátku našeho rozhovoru,
žil jsem v ulitě a doufal, že se dožiji toho, že lež zůstane lží a pravda pravdou. Jiskřička naděje se ale stále zmenšovala, i když jsem měl velmi častý přístup k samizdatu.

Připusťme, že by se podobná politická situace dnes opakovala. Jak by ses dnes, po těch všech zkušenostech, zachoval?

Situace se naštěstí opakovat nemůže, neb slavný komunismus je v háji. Připustím-li však tuto možnost, tak vezmeme s rodinou nohy na ramena a utíkáme pryč.

Vybral sis povolání učitele za své celoživotní poslání, svou pílí ses vypracoval na titul profesora. Proč ses rozhodl pro toto povolání?

Byl jsem sportovec (gymnasta) a chtěl jsem dělat sport i nadále. Bohužel roce 1963, kdy jsem chtěl jít na vysokou školu, tak na ITVS (Institut tělesné výchovy a sportu) obor tělesná výchova a matematika neotvírali a rovnou mě poslali pozvánku k přijímačkám na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy. Tam jsem vystudoval obory matematika a fyzika, které vyučuji na střední škole dodnes, a rád. Učitelem jsem chtěl být od dětství, a proto jsem se rozhodl pro toto povolání.

Prof. Jaromír ZelenýPoslední otázka bude jiného zaměření; na našem posledním setkání spolužáků jsem si všiml, tak jako i jiní, že jsi velmi podobný našemu současnému prezidentovi Václavu Klausovi. Jistě se ti s touhle podobností něco úsměvného přihodilo. Můžeš zavzpomínat?

V září 1990 na bramborové brigádě v Kamenici pod Lipou mě uctivě zdravili domorodci v hospodě a chodili mi potřást rukou. Asi jsem je zklamal, když jsem jim řekl pravdu, že tím, za koho mne mají, nejsem. Jinak se stávalo mnohokrát – „Hele, vole, támhle jde Klaus!“
Na závěr, Václave, ještě jedna vzpomínka na našeho společného kamaráda. Občas jsme se scházeli s keramickým sochařem Michalem Dyrynkem v jedné hospůdce na Vinohradech. V prosinci 1989 jsem pospíchal do oné hospůdky a měl jsem připraveno, že mu řeknu - tak jsme se toho dožili, že komunisti jdou do pr... Vcházím do hospody a proti mně běží Michal, celý rozradostnělý, pusu od ucha k uchu a volá - tak jsme se dožili toho, že komunisté jdou do pr...!!! 

Redakce Pozitivních novin děkuje profesoru Jaromírovi Zelenému za rozhovor a za jeho vzpomínání na tragickou dobu před 40 lety.
                                  Související článek na stránkách Pozitivních novin: 
                   
Jiří Všetečka – Václav R. Židek: Očité svědectví „Pražského chodce“

Barevné fotografie © Václav Židek

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 08. 2008.