Iveta Kollertová: Akce matrace

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Svlečená do naha (22)

AKCE MATRACE

Další měsíce uplynuly jak voda v potoce a mou náplní celého dne bylo zírání do počítače a psaní různých básniček, článků a emailů přátelům, které jsem získala pomocí toho krásného internetového světa. Nevím, jaká náhoda mne zavedla na stránky jedné soutěže, ale pamatuji si, jak mne upoutal veliký nápis Peprnet a fotografie moderátora Slávka Boury v titulku.
Prošla jsem všechny možné stránky, ale tahle mi padla do oka a já se kliknutím na registraci objevila v neznámém světě, kde jsem měla svůj redakční stolek a možnost si psát, o čem jsem jen chtěla.
Parta lidí, píšící na tomto portálu, mi dala něco, o čem se prostě zmínit musím. Patří to k mému tak zvláštnímu životu a usnadnilo mi to život po všech stránkách.

Moje nepohyblivost a čtyřleté ležení na míse způsobovaly, že jsem měla neustálé proleženiny.
Pleny a podložky nestačily, bylo jich málo a navíc, věčně mokrá záda i postel byla každodenním problémem.
Přemýšlela jsem, jak si udělat co největší pohodlí a hlavou mi bleskl nápad.
Matrace s otvorem na mísu.
Nápad by byl, ale co s tím?
Rozjela jsem dlouhotrvající mašinérii kolem hledání výrobce, a ačkoliv jsem obeslala podniků několik, ozval se mi pouze jeden, který byl ochoten mi onu matraci zkušebně vyrobit.
A nastal další problém.
Finance.
Matrace měla stát kolem sedmi tisíc a můj maličký důchod mi stačil tak akorát na nájem a něco k jídlu. Se smutkem na duši jsem musela do onoho podniku napsat, že s lítostí musím odmítnout. Prostě jsem na to neměla.
V té době, kdy jsem se smířila s myšlenkou, že budu na míse dalších X měsíců, jsem napsala článek o sobě a mé nemoci právě na stránky portálu Peprnet.
Co následovalo potom, mne dokonale odzbrojilo.
Zcela spontánní reakce všech lidí, kteří byli na portálu registrovaní a vyhlášení finanční pomoci na mou matraci.
Jedna ze zdejších žen dostala nápad, druhá vyhlásila sbírku, zapůjčila nebo zřídila konto a následná částka přesahovala zmiňovaných sedm tisíc korun. Byl to šok.
Matrace byla objednána, onou ženou zaplacena a doručena na mou adresu.
Po tak dlouhé době jsem ležela jako člověk.
Nikdy jsem se nedozvěděla, kdo všechno poslal, chtěla bych jim sama potřást rukou a poděkovat.
Bohužel, většina zúčastněných chtěla zůstat v anonymitě.
Nedovedou si ani představit, jak veliký dar mi dali.
A ať mi nikdo neříká, že jsou lidé neteční. Ne, není to pravda.
A pro ležícího, bezmocného člověka, který dny i noci tráví ve vlastních výkalech, takové gesto znamená moc, proto sem zmínka o tomto skutku právem patří.
Jsou a navždy budou součástí mého nejednoduchého života.

                 

Pravda, najdou se i tací, co se takových jako jsem já chytnou jak klíště a snaží se nás vycucnout. Anonymní internet přitahuje i lidi, kteří se na vás usmívají a pěkně zezadu vrazí kudlu do zad. Ale na takové taky jednou dojde a já věřím, že žádný špatný čin nezůstane nepotrestán.
Žena, které jsou tyto řádky směřovány, ví a pozná se. Vkročila mi do života jako anděl a zachovala se jako ďábel. Její podlý čin i zneužití mého příběhu pro vlastní obohacení a ještě trestuhodnější následné pronásledování mé osoby jí z těchto stránek nikdo nevymaže.
„Však ty se poznáváš. Odpouštím ti, nejsem mstivá, jen ti přeji, aby ses v životě nikdy s hyenismem setkat nemusela.“
...

POKRAČOVÁNÍ ... DÍL 23.

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Eva Rydrychová, http://evussa.wz.cz/index.html

UKÁZKY Z LITERÁRNÍ TVORBY IVETY KOLLERTOVÉ


LESY PROSÍ

Milý člověče!
- Jsem dárcem tepla v tvém krbu za chladných zimních nocí a dárcem chládku v žáru letního slunce.
- Dal jsem trámoví tvému domu a desku tvému stolu. Ze mne je kolébka, lože, na kterém spáváš i víko tvé rakve.
- Jsem tím, čím pro blahobyt je chléb.
- Jsem domov ptactva a zvěře.
- Nepustoš a nenič mne!
- Nenos sem odpadky!
                                                                               ...


                                                           Foto: Milena Horáčková

A já bych se přidala s vlastní soukromou prosbou.
První poznání lesních zákoutí nastalo v dobách prvních krůčků. Můj tatínek byl obdivovatel vzrostlých stromů i malých pichlavých keříků. Brával mne do lesa, poctivě ze mě odmotával ostružiní a utíral slzičky malého děvčátka, které pohledem do výšky, do korun stromů, zapomínalo, jaké nástrahy na ní číhají dole. Praskání větviček nás provázelo na dlouhých toulkách, při výstupech na kopce okolních hvozdů.
Prsty, lepivé od smůly, jehličí či lístky ve vlasech.
Usedali jsme na stařičkém ztrouchnivělém pařezu, ukrytém pod bukem, s výhledem na obří mraveniště.
Pozorovala jsem ten drobný, ale čilý život a čas se zastavil.
"Podívej," upozornil mne táta na malou černou veverku. Vzácnost, kde se tu jen vzala. Pamatuji jen ty zrzavé, co obíhaly kmen kolem dokola, do závratných výšek. Jen lehké zachvění listů nám ukázalo cestu, kudy se veverka vydala, snad k mláďatům.
Ta dávná doba mi připomněla, jak byly lesy čisté.
Pravda, sem tam odhozený papír se našel, ale konzerva a igelitová taška málokdy.

Dětský bunkr nás vítal v místech, kde jsme nečekali ani živáčka.
Úplnou náhodou jsem rozhrnula naskládané větve pokryté drnem. Uvnitř stály pařezy místo židlí, stolek, spojený z několika větších klád, vratký jak sádrová panenka. Po zemi se válely placaté kameny a šišky. Všechno to vonělo dřevem i vlhkostí. V rohu se k sobě tulily výrobky z darů lesa. Samorosty, domek ze slepených klacíků i mechu, polámaný hrad ze sirek i zvířátka z kaštanů a žaludů.
Bylo tam zvláštně... děravým stropem, umně postaveným z dalších větví, klád i kapradí, sem občas zasvítily paprsky slunce, ptáci chvílemi utichali, jindy trylkovali své písničky o radosti ze života i volnosti.
Kdo chtěl, rozuměl všemu, co se lesem neslo po hvozdech, zaprášených cestách i malebných zákoutích.

Prosím, pojďme vrátit lesům krásu a čistotu.

Proč kopat do muchomůrky, když nemáme zrovna štěstí na hříbek?
Proč vyřezávat iniciály do kůry, když nám byl dán dar řeči?

Copak se les - ty naše společné zelené plíce mohou bránit?                                                 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 09. 2008.