Dobromila Lebrová: Otokar Březina básník - 140. výročí narození

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Ve svém článku v Pozitivních novinách věnovaném Vincencovi Lesnému jsem se zmínila, že básnická osobnost Otokara Březiny zaujala i tohoto našeho významného indologa, že se jím zabýval v eseji „Básnický zápas Otokara Březiny“. Domnívám se, že každý, kdo se třeba jen okrajově setkal s východní filozofií, začne se dříve, či později zabývat i osobností a dílem tohoto básníka.Stačí si jen uvědomit šíři a hloubku, rozsah i dosah následujících Březinových slov:
„Ti, kdož se ptají po nejvyšším tajemství krásy, ptají se jedinou otázkou, která řeřavěla na rtech všech proroků: Jak žíti? Neboť jako všady i v oblastech krásy vládne hrůza a nádhera spravedlnosti, sklánějící se stejně k červu jako ke knížeti myšlenky a dosypávající hvězdami jako granátovým pískem nerovné misky vah do věčné rovnováhy, nikdy neporušené, vždy v stejném napětí držící kosmos. Každý trhá z rozkošného ovoce krásy na těch větvích, k nimž dorostl svým duchovním vzrůstem …“
Bývá nazýván naším největším symbolistickým básníkem. Vítězslav Nezval (1900 - 1958) ho nazval v r. 1927 „nejdokonalejším“ českým básníkem, František Xaver Šalda (1867 - 1937) jej v r. 1929 označil přívlastkem „největší posud český básník" .
Otokar Březina byl v pořadí druhým synem svého otce Ignáce Jebavého, hloubavého obuvnického mistra. Narodil 13. září 1868 v Počátkách jako Václav Ignác Jebavý. Jeho matka Kateřina rozená Fáková byla třetí manželkou jeho otce. V Počátkách vychodil obecnou i měšťanskou školu. Protože byl v dětství často nemocný, přáli si jeho rodiče, aby se stal učitelem. Po absolutoriu měšťanky nastoupil do kvarty reálky v Telči, kde studoval v letech 1883 až 1887. Už na reálce psal pod pseudonymem Václav Danšovský básně i povídky do časopisů Orel, Orlice a Vesna, byl duší studenského dění a psal i kuplety, k nimž melodie skládal jeho spolubydlící František Bauer - Martinkovský (1870 - 1954). Je o něm známo, že velmi dobře kreslil.Po maturitě nastoupil jako učitel v Jinošově u Náměště nad Oslavou a ještě v r. 1887 složil doplňovací zkoušku pro učitelství.
V Jinošově se, tehdy ještě pouze jako Václav Jebavý, seznámil se sestrami Pammrovými - Leonorou a Annou, přičemž s Annou (1860 - 1945), teozofkou, která byla o osm let starší než on, si dlouhá léta, s výjimkou krátké doby jejího nevyvedeného manželství, dopisoval. Byl to hluboký duchovní vztah, jak svědčí jeho básně i jeho nedávno vydané dopisy. Ona ho nazývala „člověkem z východu“. Její život byl z hlediska tehdejší, ale i dnešní doby, nepříliš šťastný, ale zato poměrně neobvyklý. Byla to dáma vyhraněných názorů a originální filozofie života. Pro oba bylo jejich vzájemné, vzdálené přátelství velkou inspirací i oporou. - Po jeho odchodu z Jinošova se setkali pravděpodobně pouze jednou, nedlouho před Březinovou smrtí. V Jinošově začal Březina vážně literárně tvořit, avšak většinu prací z této doby nevydal a mnohé sám i zničil.
V listopadu 1888 nastoupil jako učitel na obecné škole v Nové Říši u Telče, kde učil až do r. 1901. V únoru 1890 mu zemřeli téměř bezprostředně po sobě oba rodiče, což byl zřejmě základní bod zvratu jeho života i jeho hledání vyššího životního smyslu. Aby se vytrhl ze svého velkého zármutku, uzavíral se do studovny zdejšího premonstrátského kláštera, kde se seznamoval s díly významných současných básníků, především francouzských - z řady tzv. “prokletých básníků“ (Les Poetes Maudits) - Charlese Baudelaira (1821 - 1867), Paula Verlaina (1844 - 1896), Arthura Rimbauda (1854 - 1891), dále Stephana Mallarmého (1842 - 1898). Z ostatních básníků světových studoval např. italského renesančního básníka Danta Allighieriho (1265 - 1321), francouzsko - amerického básníka Edgara Allana Poea (1809 - 1849), který sice symbolistou nebyl, ale francouzské symbolisty svým dílem značně ovlivnil. Dále četl německé filozofy Arthura Schopenhauera (1788 - 1860), o němž se tvrdívá, že byl filozofem pesimismu, a Friedricha Wilhelma Nietscheho (1844 - 1900). V Nové Říši také vznikly všechny jeho básnické sbírky.
Pseudonymu Otokar Březina užil poprvé v r. 1892, kdy se objevilo v časopise Niva na návrh vydavatele časopisu. Časopis Niva byl založen v r. 1890 brněnským právníkem, novinářem a spisovatelem Františkem Roháčkem (1860 - 1904).
V roce 1894 složil v Soběslavi zkoušku pro učitele pro měšťanské školy.
Pokoušel se získat místo v Třebíči, ale bezúspěšně; podal si tedy žádost o přijetí na nedávno otevřenou měšťanskou školu v Jaroměřicích nad Rokytnou. V r. 1901 byl tedy přeložen do Jaroměřic nad Rokytnou, kde učil nejprve na chlapecké měšťanské škole a později i na dívčí měšťance, pravděpodobně proto, že pedagogická práce s dospívajícími dívkami byla o něco snazší. Od r. 1914 zde učil ze zdravotních i tvůrčích důvodů se sníženým úvazkem. Škola, na které učil, je nyní Základní školou Otokara Březiny.
V Jaroměřicích vydal svoji sbírku esejů, které vycházely předtím pouze v časopisech, pro připravovanou sbírku Země vytvořil i několik významných básnických skladeb, které zůstaly nedokončené.
V r. 1895 se přiklonil veřejně k uměleckým názorům své generace podpisem „Manifestu české moderny“.
Když zakládal svérázný a významný vydavatel a překladatel z francouzštiny a angličtiny Josef Florian (1873 - 1941) ve Staré Říši u Jihlavy své vydavatelství s edicí Dobré dílo, v níž vydával současná významná díla světové literatury, nabídl Březinovi možnost spolupůsobení, což Březina odmítl.
V r. 1913 se stal Březina dopisujícím členem České akademie věd a umění (ČAVU) a v témže roce obdržel čestný doktorát filozofie na Univerzitě Karlově v Praze. Řádným členem ČAVU byl od 23. května 1923.
Brněnská Masarykova univerzita mu nabídla profesuru na filozofické fakultě, což Březina ve své skromnosti nepřijal.
Od roku 1919 byl na tvůrčí dovolené až do svého odchodu do důchodu v r. 1925.
V poslední době bylo potvrzeno, že byl několikrát navržen na Nobelovu cenu. V r. 1928 obdržel státní cenu, kterou věnoval spolku Svatobor pro podporu umělců v tísni.
V zimě r. 1828 se mu zhoršily zdravotní potíže způsobené jeho celoživotní chorobou, které 25. března 1929 způsobily jeho smrt. Byl pochován na hřbitově v Jaroměřicích nad Rokytnou a jeho hrob zdobí sousoší jeho přítele Františka Bílka (1872 - 1941) Tvůrce a jeho sestra Bolest, které věnovala Společnost Otokara Březiny.Jak již jsem poznamenala, byl Otakar Březina největším symbolistickým básníkem. O symbolismu bylo napsáno mnoho teorií, mnoho pojednání. Zůstaňme tedy u prosté definice, že je to literární i výtvarný umělecký směr z konce 19. století, který se snažil zachytit relativitu dějů a různých výkladů skutečnosti pomocí symbolické analogie mezi věcí a zážitkem.
Poměrně dost záleželo na formě literárního díla, protože bylo účelem převést duchovní představu nebo emoci do mnohoznačnosti symbolického vyjádření tak, aby se ve čtenáři či divákovi probudilo vcítění s autorovou představou. Program tohoto uměleckého směru byl jakožto „Manifest symbolistické literatury“ zveřejněn 18. září 1886 v nejstarším francouzském deníku Le Figaro. Jeho autorem byl řecko-francouzský básník Jean Moréas, vlastním jménem Ionnis A. Papadiamontopoulos (1856-1910). Symbolisté se inspirovali mýtickou literaturou a bájemi, snovými krajinami a používali metafor.
Velice záleží, dle mého názoru, v případě tohoto druhu literatury, na jazyku, ve kterém poezie vznikla. Jako příklad bych uvedla Poeova Havrana. Nikdy nelze v češtině krákat jako havran: „Never more“ (Nikdy víc.), jak je refrén této anglické básně, i když se báseň pokusilo do češtiny přeložit několik vynikajících našich básníků.
Stejným způsobem, přes veškerou oblibu i ocenění Březinova díla v cizině, nelze pro cizince dostatečně ocenit originální a trefné použití Březinových českých metafor i melodii veršů.
První souborně vydaná Březinova sbírka byly „Tajemné dálky“ z r. 1895. V ní můžeme Březinovy verše přirovnat k hlubokému pesimismu Karla Hynka Máchy (1810 - 1836). Jsou odrazem neradostného Březinova mládí, kde například v básni „Moje matka“ popisuje chmurný život své matky, který ale srovnává se svým:
A jako tvoje kdys i moje cesta smutná:
bez vůně den je můj, bez barev, květů, jasu;
plod žití jen, jenž jako popel chutná,
tvým stínem ovíván se stromu trhám času.
Ve většině básní z této sbírky je touha po skončení trudného života, ale není to cesta k zániku, jak se objevovala u francouzských symbolistů, ale pevná víra v cosi, co nás překračuje, jak píše v „Modlitbě večerní“:
Ať všecko obsáhnu, všech cíle drah a cest,
co vidím žít a mřít a růst a kvést a zrát,
sil živých věčný kruh, jenž konstelace hvězd
v své sítě navléká a řídí vzlet a pád,
jenž trpí v duši nám a voní v lilii
a modrým plamenem nad bažinou se stkví:
ať douškem jediným já žízniv opiji
na březích věčnosti se vínem Tajemství.
V druhé sbírce „Svítání na Západě“ z r. 1896 rozvíjí Březina právě to, co je naznačeno v předchozí básni, tj. mystické vzrušení. Z této sbírky bych ráda poukázala na báseň „Legenda tajemné viny“, v níž je možno cítit vliv východních učení o stálém znovuzrozování:
Ó duše má, odkud On přišel? A kolik staletí snad
mých předků dušemi procházel, než došel až ke mně?
Na kolik svatebních stolů jak ubrus koberec rekvií klad'?
Na kolik růžových úsměvů dechl svůj podzemní chlad?
A v kolika lampách plamenem soli a líhu zesínal temně?
Třetí básnická sbírka z r. 1897 „Větry od pólů“ představuje opět mystické vytržení i hledání východiska z tajemné viny hmotného světa. Opět s velikým pochopením interpretuje nutnost odpuštění pro další duchovní vzestup dle východních nauk i křesťanského mystéria odpuštěni v „Modlitbě za nepřátele“:
Modlíme se modlitbu za nepřátele, kteří jdou proti nám v soumracích žití,
za ty, kteří jdou mimo nás, neznámí pro dálku země a smrti,
a za ty, kteří čekají v budoucích jitrech na jitra našeho rodu!
Další sbírka „Stavitelé chrámu z r. 1899 je představou všelidského bratrství, kde bratří sténají pod tíhou hmoty, kde jsou klamáni ošidností lidských smyslů a mučeni skepsí a nejistotou. Je to představa společného budování duchovního světa:
Snili o městech, jež vládnou nad zeměmi. O rozkoši práce,
slavnostním zvonění kladiv zkrocení ohně, závratích boje,
signálech jízdy, sladkosti nebezpečenství, hrdosti dávajících,
smělosti ruky, jež hází tajemné sítě nad národy,
a o slovech, jež jako smolné věnce padají na města nepřátelská.
Poslední sbírka „Ruce“ z r. 1901 představuje návrat k pozemskému. Bratřím zpívá o jednotě a věčnosti života, neboť v každém pokolení je obsažen život generací minulých a budoucích, a hlásá, že celý vesmír je od věčnosti spjat bratrskou jednotou, neboť bytosti všech světů se společně spojí k bratrské lásce a práci pro druhé.
A ruce naše, zapjaté v magický řetěz rukou nesčíslných,
chvějí se proudem bratrské síly, jenž do nich naráží z dálek,
stále mocnější tlakem věků. Nepřetržité vlny
bolesti, odvahy, šílenství, rozkoše, oslnění a lásky
probíhají nám tělem.
V roce 1903 vyšla sbírka jedenácti esejů, nazvaná „Hudba pramenů“, ve které Březina představil své názory na umění. Velký důraz klade na umění intuice. Jedna z myšlenek tohoto díla je v úvodu tohoto článku.
Až do konce života pracoval Březina na druhé knize esejů, nazvané „Skryté dějiny“. Měla obsahovat deset statí: „Jediné dílo“, „Zrcadlení hlubin“, „Smysl boje“, „Přítomnost“, „Dílo smrti“, „Skryté dějiny“, „Stavba ve výši“, „Slovo“ „Oslnění svobody“, „Mír“. První čtyři z nich vyšly v letech 1903 až 1908 časopisecky. Březina se za svého života rozhodl na knize nepokračovat a čistopisy spálil. Z rekonstrukce jeho poznámek byla kniha vydána až v r. 1970.
Březina se v době svého odmlčení věnoval hlubokému studiu jazyků, filozofie, především východní, nevyhýbal se rozmluvám o svém díle i filozofii s přáteli a zájemci i přes svoji plachost.
O svém odmlčení sám v jednom rozhovoru řekl: „Bůh mi dal znamení, abych včas mlčel a nerozmělňoval své dílo, podobně jako mlynář, který když umele, zastaví mlýn“.
V r. 2004 vyšla v Brně souhrnně Březinova korespondence „Otokar Březina Korespondence I.“ a „Otokar Březina Korespondence II.“, kterou uspořádal po dlouholeté práci Petr Holman.
Není jednoduché pochopit Březinovo dílo, protože přesahuje i přes skoro uplynulých sto let od svého vzniku ostatní české básnictví a vyžaduje určitou trpělivost k pochopení, aby nastal onen správný vhled a ono vcítění, které symbolismus vyžadoval a Březina skvěle interpretoval.
V dobách před r. 1989 se o Březinovi vědělo velmi málo, zcela vymazat nešel vzhledem k jeho věhlasu ve světě, ale pro jeho idealismus a hlubokou víru v Boha byly o něm v učebnicích jen zmínky.
Ale přesto má Otokar Březina velmi mnoho ctitelů u nás i po celém světě, o čemž svědčí i záslužná činnost Společnosti Otokara Březiny v Jaroměřicích nad Rokytnou, která se také musela po nuceném odmlčení v době komunismu vzkřísit a která je iniciátorkou a pořadatelkou „Mezinárodního sympozia Otokar Březina 2008“ ve dnech 25. až 26. září 2008. Záštitu nad akcí převzali: Václav Havel, Petr Fiala, rektor Masarykovy univerzity v Brně a Miloš Vystrčil, hejtman kraje Vysočina.
Společnost Otokara Březiny úzce spolupracuje se Společnosti Anny Pammrové v Tišnově.
Domnívám se, že lidé k pochopení Březinova díla postupně dospějí ve větší míře, přesto že sice on sám svou dobu daleko předstihl, ale my jsme jeho chápání skutečnosti ještě ani po stu letech nedohonili. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 09. 2008.