Josef Fousek: Setkání na Karlově náměstí / Mobilová epocha

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

SETKÁNÍ NA KARLOVĚ NÁMĚSTÍ

Doktor Faust mne potkal pod velikými okny, za kterými se provádějí operace srdce.
„Pane Fousku,“ oslovil mne, „tak jak se vám žije v téhle moderní stověžaté Praze?“
V hovoru jsme pokračovali při kávě až v Café-baru v Lucerně. Vedle nás voněl kubánský doutník irského turisty. S despektem si nás prohlížel jako nevhodné pro vstup do Evropské unie.
„Žije se mi dobře,“ pozdně jsem odpovídal panu doktorovi, „v nemocnici vedle vašeho domu číslo 41, kde jste zanechal ve stropě díru, mně opravili sluch, srdce, žlučník, a tak se mám dobře. Za Rudolfa II. bych nepřežil. Byli jste v lékařství zaostalí.“
Pan Faust se rozčílil: „My a zaostalí? Podívejte se na tamtu sochu vašeho Svatého Václava, co visí pod střechou pasáže! Sedí kobyle na břichu! Tady je všechno obráceně!“
Marně jsem chtěl vysvětlit, že je to umění. Pan doktor se ušklíbl:
„Dřív to bylo lepší. Jezdily fiakry, nepáchnul benzín, svítily lucerny, a nikde ta záplava turistických červů!“ „Proč jste podepsal smlouvu s ďáblem?“ drze jsem se zeptal.
„Chtěl jsem žít líp,“ šeptal, „chtěl jsem mít peníze! Tenkrát zdravotníky a felčary platili málo!“
Vysvětlil jsem doktorovi: „Teď se peníze získávají jinak. Banky dají mnohasetmilionové úvěry na neexistující projekty, založí se firmy, které nikde nejsou a nic neprodukují, nezaplatí se daně, podepíší se fiktivní smlouvy, – možností je přehršel.“
Doktor se divil: „A odnese tyhle podivíny, až vyprší smlouva, také ďábel? Zůstane po nich ve stropě díra?“ „Nikoliv,“ zakroutil jsem hlavou, „zůstane po nich tunel!“
Doktor Faust stařecky mlčel. Zahloubal se do novin a mumlal: „Uzavřou se některé neekologické elektrárny na hnědé uhlí...“
V té chvíli zhaslo světlo a z rádia na baterie se ozvalo: „Pozor, pozor, zachovejte klid. Odboráři přerušili dodávku elektřiny do celé České republiky.“
Číšník rozsvítil petrolejku. Barová stolička doktora Fausta byla prázdná. Ve stropě Havlovy Lucerny zela veliká díra. Četl jsem na lístku, který ležel u mého šálku.
„Letím nazpátek do Pekla! Tam je bezpečněji! Váš Faust!“ 

MOBILOVÁ EPOCHA

Narodil jsem se tři dny před německou okupací v roce 1939. Zažil jsem devět prezidentů, margarín, rybí tuk, kádrové posudky, žvýkačky, ruskou televizi s rádiem, tranzistorák, holicí strojek na baterie, Něžnou revoluci, politické turisty, ale mobil, který mi dal syn Tomáš k Vánocům, překonal vše.
Na Motorole, tak se ta šílená věc jmenuje, jsem pochopil jen význam tlačítka OK. Zprávy, které mně oznamovalo pípnutí, jsem okamžitě nechtěně vymazával.
Z osmisetkorunové karty jsem měl druhý den 56 haléřů. Zmáčkl jsem jakýsi čudlík a ráno mi syn řekl, že jsem nahrál celé zasedání parlamentu.
Že to má také /ten čertův stroj/ Internet, jsem netušil. Svému kamarádovi, kapitánovi Laubovi, jsem napsal asi deset zpráv. Ani jednu nedostal. Posílal jsem je na pevný telefon.
Pokaždé, když ta nestvůra zapípá, přepadá mne beznaděj, že se nedozvím, kdo mne za oceánem volá. Nepochopím, proč se hlas vznáší nad krajinou, potkává racky, lodě, přelétává údolí, střechy mrakodrapů, přejde přes českou hranici, bez cla, bez víza, bez pasu, – a skončí v mém uchu. – „Tady je Láďa z Montrealu! Jak se máš?“
Vzdávám dík lidské moudrosti. Hlasy nás spojují. Nejsme sami. Vím, že duši tohoto společníka nikdy nepochopím. Spí se mnou a já vím, že kdokoli a kdykoli mně může říci: „Jak se máš?“
Pohladil jsem ten kousek technického zázraku, nalil jsem si malou slivovici a připil na zdraví šťastných zpráv. Jsou to sloupy, které podpírají naši křehkou lidskou přítomnost. Jsem dospělý člověk dvacátého prvního století. Vykročil jsem do Evropy. Zítra mě budou učit vnoučata jak dobít kredit.


Ukázka z knihy  
FOUSKOVY FEJETONY,
kterou vydalo v roce 2006 nakladatelství
Jindřich Kraus - PRAGOLINE

Foto © Václav Židek

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 06. 2008.