Luděk Ťopka: Úhoř

Rubrika: Literatura – Povídky

Vyprávěnky pana Ťopky  (31)

Úhoř

Stál na břehu nepohnutě a v úžasu na to zíral soustředěně již několik minut. Jeho pozornost a nervy byly tak vypjaté, že necítil ani své strnulé svaly a nevnímal okolí. Ta věc se objevila zcela náhle. Vlastně si ji všiml teprve když odraz měsíčního svitu na hladině řeky zmizel a to ho přimělo zdvihnout oči od kousku bílého polystyrenu, který mu ve tmě sloužil jako čihadlo. Nehýbala se, ani nevydávala žádný zvuk, pouze visela tiše, tak deset, patnáct metrů nad hladinou a povrch na její horní straně se leskl ve světle měsíce matnou modří.
Když konečně začal rozumně uvažovat, snažil se odhadnout velikost tohoto podivného tělesa. Jeho vzdálenost od břehu se zdála být jasná – visel nad středem řeky, široké v tom místě přes padesát metrů, kam se mu nikdy nepodařilo dohodit udici s návnadou.
Tvar a velikost tělesa nebyl schopen určit. Nebyla to koule, ani jiný souměrný útvar, alespoň z jeho pozice se jako takový nejevil. Nakonec usoudil, že délka může být asi dvacet metrů a výška nejméně šest až osm. Pomalu se probíral ze své strnulosti a posadil se do rosou zvlhlé trávy. Podíval se na hodinky: bylo osm minut po půlnoci. Neodvážil se ani pohnout a napadlo ho, co by asi udělal, kdyby mu právě teď zabral úhoř, na kterého sem chodil už týden.
Ani nedomyslil, když se po obvodu tělesa pomalu rozzářil tlumený, temně zelený pruh světla, dalo by se říct čára podobající se neonové trubici, nabývající pomalu větší intenzity, který začal náhle lehce vibrovat. Frekvence vibrací se snižovala, až ji začal pomalu vnímat. Ne sluchem, ale celým povrchem těla. Nebylo to nepříjemné, ale znepokojující. Chtěl vstát, ale nemohl se ani pohnout. Vzpomněl si na vyprávění lidí, kteří byli údajně svědky podobných jevů, jež pokládal vždy za fantazii nebo lež, a teprve teď pocítil úzkost.
Náhle zjistil, že frekvence vibrací světla je shodná s jeho tepem, jenž poněkud zrychlil a zesílil. S námahou se mu podařilo přiložit si dlaně na spánky a ucítil nabíhající žíly a jemné hučení v hlavě. Když ho začaly lehce pálit oči, zavřel je. Pocítil ještě závan podivného chladu a pak už vůbec, vůbec nic.
*
Ráno, ještě za svítání, uviděl traktorista Krempl při cestě na louku pod Mlýnským vrchem na břehu prut, poraženou stoličku a plechovku s rousnicemi, ale nikoho kolem. Pomyslel si, že si rybář asi jen někam odskočil.
Teprve po východu slunce šel na druhém břehu na ryby starý Horáček a spatřil ho spát vedle trnkového keře. Jenže nespal. Ležel tam bez života, naznak a hlavou směrem k vodě, ruce podle těla, ve tváři klid a mír.
Pitva nezjistila žádné cizí zavinění, ale ani příčina smrti nebyla spolehlivě zjištěna. Byla uvedena pouze jako zástava srdce.
Proč ale opustil své místo? A jak se dostal na druhou stranu řeky, když neměl žádnou loďku a nejbližší most je až v Mořicích, čtyři kilometry daleko? To už zůstane navždy záhadou, ale na jeho udici visel úhoř, jakého zde ještě nikdy nikdo nechytil.




Pokračování...
Předcházející díly najdete zde

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Aleš Böhm, www.alesbem.estranky.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 10. 2008.