Elena Paclová: Můj muž je hračička
Rubrika: Exkluzivně – Senioři k počítačům
| MŮJ MUŽ JE HRAČIČKA aneb Na začátku byla jehla, nit a žehlička Slovo počítač jsem zaslechla v osmdesátých letech minulého století, kdy jsem shodou různých okolností jednoho dne stanula u zázraku zvaného počítačový tomograf. Byla jsem fascinovaná „plátkováním“ lidského těla, nadšeně jsem o tom vyprávěla svému okolí. Podruhé jsem se s něčím takovým, co už umělo seřazovat data, přenášet je, kopírovat, a tedy být pomocníkem v administrativní práci, jsem se setkala, když jsem byla sekretářkou jednoho z ředitelů velikého podniku. Tehdy jsem tuto chytrou mašinku nechtěla za nic na světě. Měla jsem velmi mnoho práce, návod k tomuto stroji nebyl, inženýr programátor s tím zápasil, taky to neuměl, a na stostránkový okopírovaný manuál, který koloval v podniku, jsem neměla čas, chuť, a podle mne ani důvod, číst. Na mou práci mi stačil elektrický psací stroj a dobře vedená kartotéka. Pak pukly ledy a do naší země vtrhly novinky, o kterých jsme dosud neměli zdání. Možnosti byly rázem neomezené. Můj muž je hračička a miluje všechno nové a dosud nevídané. On tedy už leccos věděl o tom, co kolem mne proplouvalo bez povšimnutí. Když nastalo první léto svobodného překračování hranic, jeli jsme “ven“ vybaveni tou troškou valut, kterou se nám podařilo nashromáždit, a s jediným úmyslem: Koupí se počítač! Ukázalo se ovšem, že naše hotovost bude stačit pouze na notebook, který se krčil v nejzazším regálu a byl jedním z posledních kusů už vybíhajícího typu, který byl ještě na skladě. Od této chvíle si můj muž měl s čím hrát a musím konstatovat, že si užil. I ten chudák počítač. Podařilo se mu několikrát vymazat operační systém, přístroj odmítl spolupráci, byl reklamován, absolvoval dvakrát jízdu do domovské Anglie a zpět, sloužil i vzdoroval podle toho, jak se s ním zacházelo stylem pokus-omyl-aha už to vím, jéžišmarjá, to jsem tomu dal! To však bylo dávno. Od té doby mému muži prošlo pod rukama mnoho přístrojů a na prahu seniorského věku zvládl i mnoho operačních systémů, naučil se scanovat, upravovat fotografie i hrát s počítačem karty. Já jsem byla zprvu jenom pasivním obdivovatelem obdivuhodných schopností té „šedé bedny“, jak dosud nazývá svůj počítač můj další šéf. Moje práce v devadesátých letech spočívala v něčem na hony vzdáleném potřebě užívat stroj k psaní. Když jsem potřebovala stroj, tak šicí, když nástroj, tak jehlu a nit, nebo žehličku. Dobrý osud mne však v té době provedl po mnoha zemích a to byl po letech života v kleci socialismu takový zážitek, že jsem si své dojmy začala zapisovat s nadějí, že mi ty zápisky a spolu s fotografiemi v budoucnu možná rozsvítí dny stáří, pokud vzpomenu. Začala jsem opět ťukat na psacím stroji. Pak se jednoho dne potřeboval můj muž svého počítače zbavit, protože objevil lepší, výkonnější a nabídl mi svůj. Já jsem v té době už pochopila, že je jednodušší ťupkat prstíky po klávesnici, než bušit do psacího stroje, proto jsem souhlasila a začala se učit.  Jenomže stará hlava nevstřebává nové informace tak rychle, jak je podává už plně zaběhlý „učitel“. Vztekala jsem se na něj i na sebe, odcházela jsem, třískala dveřmi, opět zkoušela, snažila se, nešlo mi to. Nedokázala jsem totiž pochopit, že slovo soubor v jazyku počítačů neznamená soubor baletní, soubor písní a tanců, kolekci či sadu předmětů tj. množinu jednotlivin. Že tento výraz naopak vyjadřuje tu nejjednodušší (i když má třeba tisíc stran), nejprostší, nejnižší jednotku (skupinu) dat v hierarchii počítačových „knihoven“. Zbytečky mého sebevědomí v této oblasti zachránila až moje snacha, která má pedagogické schopnosti. Ta mi každý postup, každou cestu vysvětlila, a nepustila mne dál, dokud jsem jí nedokázala, že nové operaci rozumím. A pak jsem si to ještě musela zapsat. Když jsem oslavila své kulaté „významné životní jubileum“ jak se u žen ohleduplně říká, zkrátka a dobře, když mi bylo šedesát let, moje tehdejší práce mne už velmi unavovala, chtěla jsem odejít na „zasloužený odpočinek“ Jenomže můj šéf si myslel, že když si doma píšu na počítači, že to s ním umím, a nabídl mi místo své sekretářky za odcházející kolegyni. Problematiku pracoviště jsem dokonale znala – i když z jiné strany- psát dovedu celkem rychle, ta nabídka byla pro mne lákavá, svolila jsem. Netušila jsem však, co mne čeká, co všechno ještě neumím a jak budu z toho zoufalá. Měla jsem stokrát chuť všeho nechat a utéct do bezpečí domova, ale já se nevzdávám lehce, dala jsem si termín. Když to do dvou měsíců nezvládnu, končím. Po půl roce už jsem hbitě vypisovala smlouvy, rozesílala faktury, psala dopisy ve třech jazycích z nichž jeden je pro mne španělskou vesnicí, vytvořila jsem si logický systém ukládání písemností, průzkumník přestal být mým nepřítelem. Odolávala jsem pouze jednomu. Za nic na světě jsem nechtěla připojení na internet v panické obavě z virů. Dnes je mi o deset let víc, jsem nadšena možnostmi internetového spojení a vyhledávání informací, narostla mi ramena a lituji své vrstevníky, kteří třepou rukama a křičí: S těmi věcmi mi dej pokoj, to už pro mne není, to už bych se nenaučila. Ale naučila, jen chtít! Na druhou stranu chápu, že ne všichni důchodci mají k počítači přístup nebo hodné děti, které k nim počítač odloží, protože, i když tyto přístroje zlevnily, pořád nejsou za hubičku. S internetem je to taky tak. Ne každý má možnost připojení WI-FI a radnici, která umožní svým obyvatelům připojení zdarma. Jinak je internet skvělá věc, ale v našich krajích pro důchodce zatím přílišný žrout peněz. Bohužel. Přesto bych každému seniorovi poradila, když má možnost, tak hybaj k počítači, je to skvělý provětrávač mozkových závitů! Jenomže jak se tato moje rada k seniorům dostane, když je k přečtení jenom na internetu. |
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl
http://frk60.aspweb.cz http://frk1.wordpress.com
| OHLASY NA ČLÁNEK |
| Dobrý deň. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 10. 2008.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Milan Markovič |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Stanislav Motl |
 |
Ivan Kraus |
 |
Josef Fousek |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
PhDr. Jiří Grygar |