Jan Řehounek: Dubová snítka pro Adolfa Branalda
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
Posledního září přinesly agentury dvě smutné zprávy: v pondělí 29. září zemřeli třiaosmdesátiletý herec Paul Newman a spisovatel Adolf Branald v požehnaném věku devadesát osm let.  Jenže zatímco „hollywoodskému frajerovi“ věnovaly deníky dvě strany a fotografii na titulce, o nejstarším českém spisovateli utrousily sotva pár řádek. Dovolte mi, abych na pana Branalda vzpomněl trochu rozsáhleji, a to vzpomínkou na svoji návštěvu u Branaldů na chatě v Kersku u příležitosti mistrových čtyřiadevadesátých narozenin. Když jsem tehdy zaklepal na dveře, přivítali mě přátelsky, ač jsem nebyl ohlášen. Strávili jsme s panem spisovatelem, za pohostinství jeho milé manželky, téměř tři hodiny. Z jeho vyprávění o dlouhém životním příběhu bylo cítit, jak úžasným způsobem miloval střední Polabí, o němž napsal většinu svých knížek. Narodil se v Praze v rodině typografa, divadelního herce a režiséra Richarda Branalda. Již jako malý chlapec hrával divadlo, dokonce byl první českou filmovou hvězdou ve filmu Venoušek a Stázička. Zahrál si ještě ve dvou filmech – Československý Ježíšek a Aloisův los. Jedna z jeho vzpomínek z června roku 1914, kdy hrál se svými rodiči v operetě Polská krev, má zvláštní historické vyvrcholení. Ve druhém jednání totiž jeho otec oznámil publiku, že v Sarajevu byl spáchán atentát na následníka trůnu, a proto představení končí. U divadla však Adolf Branald nezůstal. Vystudoval obchodní akademii. „Prošel jsem celou řadou různých povolání. Po studiích jsem nejprve pracoval v bance. Od roku 1930 jsem prodával olej ve firmě Speedwell Motor Oils, ale byl jsem také pianistou doprovázejícím němé filmy, knihkupcem, železničářem. Se psaním to začalo tak, že když se mi narodila dcera, začal jsem psát kroniku jejího života. To jsem pracoval jako adjunkt státních drah na Masarykově nádraží v Praze. Pak mě napadlo napsat pro rodinu něco beletristického. A tak jsem psal o lidech a prostředí, které jsem důvěrně znal – o hercích a divadle – Stříbrnou paruku. Ta se líbila a přinesla i docela slušný honorář, který nám pomohl přistavět byt u rodičů. A protože jsem měl ještě dluh, zkusil jsem psát dál – Severní nádraží a Lazaretní vlak. Tyto knihy vycházely z mých prožitků z prostředí práce na železnici, kde jsem to dotáhl na inspektora státních drah, a z protektorátu a odboje. Po těch třech knížkách jsem byl už tak zaujat spisovatelskou dráhou, že další mé povolání bylo psaní. Nejprve jsem byl redaktorem, pak scénáristou a spisovatelem. Nebylo to lehké, samo to nejde. Dostal jsem se do nového světa.“ Těch vydaných knih Adolfa Branalda je hodně přes třicet. Namátkou jmenujme kromě těch prvních: Skříňka s líčidly, Vandrovali vandrovníci, Chléb a písně, My od filmu, Zlaté stíny, Král železnic, Dědeček automobil, Valčík z Lohengrinu, Vizita... Praze věnoval knihy Zrození města, Převleky mého města, Pražské promenády. O svém uměleckém druhovi Kamilu Lhotákovi napsal knihu Můj přítel Kamil... Podle jeho knih byly natočeny úspěšné filmy, připomeňme alespoň Dědeček automobil Alfréda Radoka či Sestřičky a Pozor, vizita! Karla Kachyni s nezapomenutelnými Jiřinou Jiráskovou a Rudolfem Hrušínským. Na stěnách v kerské chatě visí obrázky lokomotiv a automobilů. O svém vztahu k nim pan Branald říkal: „Jsem absolutní technický antitalent, všechno kolem techniky musí zařídit moje manželka včetně řízení auta. Mě se technika líbí, obdivuji ji, můj pohled na ni je ale pohled umělce. Dědečka automobila jsem napsal, protože jsem ve starých zápisech našel vzpomínky montéra, který přišel do Boleslavi jako učeň v době, kdy Klement vyráběl ještě jízdní kola. Z jeho vyprávění a z mých kontaktů se závodníky a s celým tím prostředím kolem automobilů jako prodejce olejů vzešel příběh. Všechno to krásné, co je na automobilech, mě zaujalo jako artefakt. To pocitové jsem pak musel doplnit fakty. Ty jsem se musel naučit, vyhledat si je v literatuře a u odborníků. Můj styl stojí na realistické základně. Když to není prožitek, zkušenost, musí to být dohoněno studiem příslušné látky. Teprve z toho, po čem pátrám, vyrůstá nadstavba – beletrie, čili krásné slovo.“ A ta nejkrásnější slova pan spisovatel říkal, když jsme se v hovoru dotkli Kerska, řeky Labe, přírody kolem ní. „Když mi bylo sedmnáct, trávili jsme s maminkou a tatínkem léto v Lázních Toušeň. Tady se mi velmi líbilo. Přivezl jsem si sem kánoi, jezdil po Labi, přilnul jsem k tomuto kraji. Hned po maturitě jsme s kamarády na Jizeře, nedaleko soutoku s Labem, postavili první chatu, kam jsme jezdili na tramp. Úplně jsem ale Polabí porozuměl až díky svému příteli – malíři Vilému Plockovi. Jezdíval jsem za ním do Brandýsa nad Labem a on mi ukázal, ve skutečnosti i na svých obrazech, půvab zdejší krajiny. Do roku 1958 jsem měl chatu v Albeřicích v Krkonoších, ale toužil jsem po vodě, chtěl jsem k Labi. Našel jsem inzerát a přes paní Suchardovou jsem se nakonec dostal k chatě v Kersku. Každoročně tady žili od jara do pozdního podzimu a napsal jsem tu celou řadu knížek. Mám to tady rád!“ Miloval rovinatou krajinu s klidným tokem Labe, kerský les, jež se stal jeho útočištěm pro spisovatelskou práci i odpočinek, lesní zahradu s duby a borovicemi, s keři rododendronů a květinami na záhoncích pod okny a kolem lavičky, jež bývala častým místem setkání Mistra Branalda s přáteli. Mezi nimi byli častými hosty Bohumil Hrabal, Jaroslav Seifert, Kamil Lhoták a mnozí další, o nichž píše ve své poslední knize Tichý společník. Byl jsem asi jeden z posledních návštěvníků, kteří s panem Branaldem na lavičce poseděli. Až pojedu do Kerska, položím na ni snítku s vybarvenými dubovými listy. Takovou, jakou tehdy sebral ze země na podzimní zahradě. |
Foto © Jan Řehounek
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 30. 09. 2008.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Vladimír Just |
 |
Helena Štáchová |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Stanislav Motl |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Josef Fousek |