Jitka Dolejšová: Trenýrky s přidanou hodnotou

Rubrika: Literatura – Zábava

Zbyněk, starý mládenec, trávil každé léto na chatě. Tady mu bylo dobře. Polosamota, příroda na dosah, byl nespoutaný jako pták. Nemusel se holit, nikdo mu nenutil racionální stravu ani každý den čistou košili. Nejraději nosil volné oblečení. Za horkých dnů chodil po zahradě pouze v trenýrkách. Dostatečně širokých, aby mu tam „luftovalo“.
Ovocná sezóna, všude hmyzu habaděj.
Zbyněk trhal hrušky máslovky, srdce se na ně přímo smálo. Ovocný nektar přilákal spoustu hmyzu. Hmyzu dvoukřídlého i blanokřídlého, mouchy, vosy, různé bzučilky a bzučivky. Hmyzu dotěrného, vlezlého. A to doslova.
Jeden hmyzí exemplář, snad vosa, ta nejzvědavější a nejvlezlejší, vyšplhala po Zbyňkových chlupech na noze od kolena až k trenýrkovému tunelu pravé nohavice. Chvíli se rozmýšlela, ale pak se vydala strmou cestou vzhůru na tajemnou výpravu do neznáma...Zbyňka v intimní partii něco divně šimralo. Navyklým způsobem se na tom místě poškrábal a podrbal .... a zařval.
„Ááááááá, bestie jedna!“
Dotyčné příslušnici hmyzí říše se podařilo žihadlem zasáhnout – ano, přesně to, co myslíte, mužskou chloubu a pýchu. Ovšem za svou nenahlášenou exkurzi zaplatila svým hmyzím životem. Zbyňkovo mužství by za normálních okolností nemohlo být zapsáno do Guinnessovy knihy rekordů, ale po hmyzí injekci rychle nabývalo obřích rozměrů. Horší bylo, že tento orgán tak opuchl, že se Zbyněk nemohl vymočit. Otok nesplaskával, moč neodtékala, bolest narůstala. Nezbývalo než vyhledat pomoc odborníka.
Zbyněk se zkusil obléknout, ale do žádných kalhot se nevešel. Vzal si tedy přes trenýrky dlouhou košili po dědovi, přes košili černý šusťák sahající pod kolena (v tom horku obzvlášť nepříjemný kus oblečení, ale jediný, který trochu kryl jeho nohy), a nasoukal se do svého VW, kam se naštěstí vešel.
Jel do nejbližšího města na pohotovost.
Jako naschvál měla službu mladinká hezká sestřička. Když jí Zbyněk vysvětlil své potíže, vyprskla smíchy a dlouho nemohla přestat. Pak se trochu uklidnila a zaťukala na lékaře pohotovostní služby. Přišla doktorka, vypadající jako studentka střední školy. Určitě čerstvá absolventka, tedy pokud vůbec dostudovala, blesklo Zbyňkovi hlavou. Slečna lékařka si vyslechla popis pacientových obtíží a vyzvala Zbyňka, aby stáhl trenýrky ke kolenům. V jejích očích se zrcadlil utajovaný smích, který byl vzápětí vystřídán zděšením a úžasem: „No to jsem ještě neviděla.“
Pak se pokusila nasadit profesionální tvář a přistoupila k obrovskému Zbyňkovu orgánu nelogicky s lupou v ruce: „Pane, ale to asi nebyla vosa, protože tam zůstalo žihadlo a zadeček.“
Sestra vyprskla znovu.
Doktorka už začala psát doporučení: „To je tak oteklé, že to pinzetou nevytáhnu. Musíte do Prahy – a jestli to nesplaskne a vy nebudete ani v moči noci nočit, ehmmmm, pardon....ani v noci moci močit (ježkovy voči, ta čeština), budou vás muset vycévkovat. Tady máte doporučení, pytlík s ledem na zchlazení a jeďte.“
Zbyněk vypadl, ani nevěděl jak, zpátky na ulici. Doprovázel ho dvojí ženský smích – lékařka se sestrou to po odchodu pacienta s originální diagnózou už nevydržely.
Trapas ...

Praha, večer, příjem, nemocniční ambulance.
Zase sestra. A zase hezká jak madona.
„Sákryš, jako kdyby všechny ošklivé staré sestry vymřely,“ úpěl Zbyněk.
Znovu vysvětlování, papíry.
Sestřička se smíchy rozškytala. Pak začala telefonovat. Hlas tlumila, ale přesto Zbyněk zaslechl: „.....Přijď, Ládíku,.... tos´ ještě neviděl,... jako slon, ..to by chtělo fotku...“

      

Uplynulo asi deset minut, pak dvacet – a doktor stále nikde.
Konečně! Ládík, jinak MUDr. Ladislav Z., jak oznamovala cedulka na bílém plášti, rozvážným krokem vešel do ordinace. Nenápadně pohladil sestřičku po jejím oblém zadečku – a přistoupil k pacientovi.
Nesmál se. Ani trochu. Jako chlap měl pochopení, zvlášť pro mužské záležitosti. Protože chladivý tající obklad v rozkroku násobený ubíhajícím časem od hmyzího bodnutí přece jen vykonal své, bylo možné pokusit se žihadlo odstranit. Napotřetí se to doktorovi, s vydatnou pomocí pinzety a méně vydatnou pomocí hihňající se sestřičky, skutečně podařilo.
„Tak to by bylo. Otok postupně mizí. Ale horší je, že pořád nemočíte. Jak se to do hodiny nezprůchodní, budeme cévkovat,“ prohlásil nekompromisně.
Zpocenému Zbyňkovi přeběhl mráz po zádech. Těžce polkl.
Lékař si toho všiml: „Jak říkáte, přijel jste autem z chaty, ale bydlíte jen kousek od naší nemocnice. Hmm. Napadá mne ještě jedna možnost... Dejte sem klíčky od auta a pojďte se mnou.“
Lékařský pokoj na konci chodby. Zbyněk se opatrně usadil do měkkého křesla.
„Zkusíme ještě něco,“ doktor otevřel lednici v rohu místnosti a vytáhl čtyři piva v plechovce: „Na jednom lékařském sympóziu v USA nám popisovali podobný případ, odněkud z Nevady. Tomu pacientovi nepomáhalo nic, žádné léky - nakonec ho vyléčili pivem. A obdobnou studii prováděli s úspěchem i v Německu, prokázali tam na vzorku 300 lidí téměř 90% úspěšnost. Tak pijte..“
Zbyněk otevřel první orosenou plechovku. Pomalu se uklidňoval. Když to fungovalo někde v Americe a v Německu, a je to vědecky dokázané...
Při třetím pivu ucítil známý tlak: „Já bych to šel na onu místnost zkusit.“
„Dobrá, přeji hodně úspěchů, pánské záchody jsou za rohem vpravo – a stavte se předtím na sesterně pro džbán. To kvůli kontrole, zda je výdej tekutiny dostatečný“.
A byl.
Počkali oba na „repete“ a pak byl Zbyněk propuštěn domů.„A zítra ráno se tady u mne hlaste na kontrolu, a taky vám vrátím ty klíčky od auta,“ loučil se lékař.
„Děkuju mnohokrát, pane doktore,“ zářil Zbyněk radostí. „A tu plzeň vám zítra zaplatím.“
Lékař se usmál a jen mávl rukou.
Myslel na to, že lhát se sice nemá, ale když je to v zájmu dobré věci, jistě mu v lékařském nebi odpustí i to vymyšlené sympózium a vědeckou studii, i ty zázračné účinky piva na otokem stlačenou močovou trubici. Pacient všemu uvěřil, přestal se bát a jeho psychické zábrany zmizely. Matematika je sice královská věda, ale psychologie je věda mudrců... 

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Miroslav Šesták

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 10. 2008.