| ♦ Co vás, Moniko, přivedlo do Prahy?
Já jsem už před lety koketovala s myšlenkou se do Prahy přestěhovat. Praha mě totiž neuvěřitelně nabíjí energií a velmi mi vyhovuje. I když jsem žila na Slovensku, většina zakázek byla z Prahy. Já jsem tehdy jezdila ze Slovenska do Prahy malovat interiéry bytů a restaurací, a pak jsem jezdila i dál - do Německa - přes různé známé… A zanedlouho jsem zjistila, že mám obrovské účty za telefon, protože pořád volám ze Slovenska do Prahy a že vlastně všechno zboží posílám do Prahy a taky všechny objednávky přicházejí hlavně z Prahy..., tudíž jsem dospěla k závěru, že Praha je pro mě město dávno vyvolené.
♦ Jak jste se dostala na Kampu do nádherného prostředí Saského dvora?
Promiňte, chci upozornit na jeden detail, který je důležitý. Saský dvůr je vlastně přesnou hranicí mezi Kampou a Malou Stranou. Z jedné části budov Saského dvora se totiž díváte na Čertovku, která protéká Kampou a z druhé strany je to Malá Strana. To lidi celkem často mate, tak jsem to chtěla jen upřesnit…
K otázce: Byla to úplná náhoda. Když jsem totiž sháněla v Praze bydlení, tak jsem náhodou natrefila na byt z druhé strany tohoto domu. Byla jsem tehdy v kontaktu s jednou realitní kanceláři, a paní, která mi ten byt sehnala, mi dala svoji vizitku a já jsem jí dala mojí. A když paní pak uviděla moje webové stránky, tak se mě zeptala, jestli bych tady nechtěla mít taky obchůdek. Já jsem tehdy neměla vůbec žádné ambice dělat maloobchod, protože jsem se věnovala pouze tvorbě pilníků se zaměřením na dekorované skleněné pilníky, jak malované, tak i s těmi krystaly od firmy Swarovski.
Ona mi tedy nabídla ten obchůdek, a protože to bylo tady takové velice roztomilé a lidé se tu tak lidsky družili, tak jsem si řekla, že je to fajn a že to prostě vyzkouším. A i kdyby to náhodou obchodně nefungovalo tak, jak jsem si představovala, protože jsem tehdy s vlastním maloobchodem neměla žádné zkušenosti, tak to budu používat jako takový svůj showroom, kde budu ty svoje věci soustřeďovat a odbourám alespoň to, že si chodí lidé nakupovat zboží ke mně domů. Ale nutno říci, že ten obchůdek měl úspěch hned od prvního dne.
♦ O vás mají zájem i ze zahraničí, není-liž pravda?
Ano, přicházejí mi zakázky i ze zahraničí. Já jsem si tady vytvořila systém zákaznických karet, takže kdo si něco koupí v mém obchodě, dostane automaticky zákaznickou kartu na slevu pro příští nákupy. Jde totiž o to, že se sem lidé moc rádi vracejí, protože když projdou Prahou a všude vidí jen samé „matrjošky“, tak jsou pak pro ně ty moje věci naprosto originální.
Všeobecně mohu říci, za všechny obchodníky působící v tomto Saském dvoře, že jejich výrobky jsou zásadně české a ručně dělané. Je strašná škoda, že sem málokdo zabloudí. Je to opravdu místo, kam moc turistů nechodí, přestože je vidět z Karlova mostu - je to sem z něho doslova pár metrů. Moc ráda bych s tím v budoucnu něco udělala a pomohla tak majiteli tohoto nádherného objektu, který se o nás - obchodníky - moc krásně a obětavě stará.
♦ Vy jste se zmínila o ruských matrjoškách, kterých je plná Praha. Jaký na to máte názor?
Mně je z toho hrozně smutno. Já se mnohokrát zapovídám s nějakými turisty a oni se mě ptají, proč je tolik podceňujeme, když si o nich myslíme že věří tomu, že matrjoška je typicky česky suvenýr. Je smutné, že to nejkrásnější a nejnavštěvovanější historické centrum Prahy bylo zaprodáno obchodům, kde nenajdete nic jiného než ruské suvenýry.
Já jsem byla v Rusku, ale tam opravdu nikde není tolik matrjošek pohromadě, jako zde v centru Prahy. Je to velká ostuda našeho města. A nejhorší na tom je, že ti prodejci sami přesvědčují turisty, že ty jejich matrjošky jsou údajně typicky český suvenýr.
My všichni, co jsme v tomto dvoře a máme tu svoje obchůdky, kterým se věnujeme na sto procent a z lásky, nemáme peníze na to, abychom si pronajali prostory v Mostecké ulici nebo v Karlovce. Tam jsou ty nájmy tak strašně vysoké, že tam si to mohou dovolit asi opravdu jen ti, co prodávají ty matrjošky. Bohužel.
♦ Jak dlouho jste už v Čechách, že mluvíte tak dobře česky.
Já tu žiji tři roky. Jsem původem Záhoračka od Malacek, ale my tam hovoříme slovensky tvrdě, takže stejně jako slovenští herci, kteří jsou ze Záhoří, nemáme problémy s češtinou. Proto také žije v Praze spousta slovenských herců, kteří mluví tak, že nepoznáte jejich národnost.
♦ Je to škoda, že se naše státy rozdělily… Jak se na to díváte vy?
Když se mě někdo zeptá, odkud jsem, tak stále říkám, že z Československa. A můj syn, kterému je 19 let, tvrdí to samé: Já jsem Čechoslovák.
♦ Dočetl jsem se na vašich stránkách o vaší lásce k chemii. Co si pod tím můžeme představit?
To by bylo na dlouhé vyprávění. Já se hodně zajímám o alchymii a ráda o ní čtu. Fascinuje mě odjakživa a už jako malá jsem dělala různé rádoby alchymistické pokusy.
Alchymii dokonce používám ve své práci. Objevila jsem několik postupů míchání různých barev, o kterých mi umělci tvrdili, že jsou „nesmíchatelné“. Mně se ale povedlo zkombinovat určité techniky, které mám ráda a velmi jich využívám, protože jsou takové netradiční. Například přidávám do olejových barev mramorovou drť a ráda si s těmi věcmi hraji.
Každá věc, kterou vytvořím, je takový můj pokus. Neberu to jako umělecké dílo, spíše se cítím jako řemeslník, který pracuje rukama a vnáší do toho trošku té alchymie. Baví mě ty věci proměňovat. Jsem nadšená z toho, že věc, kterou potřebujeme každý den, dokážu proměnit natolik, až se spojí užitková hodnota s hodnotou estetickou. A spojení těchto dvou hodnot je vlastně takovým mým krédem a smyslem většiny věcí, které dělám…
♦ Vraťme se ještě k zakázkám z ciziny.
Když sem přijedou turisté, kteří jsou dokonale přesyceni těma všudypřítomnýma matrjoškama, tak jsou velmi překvapení, že jim v mém obchůdku nabízím tzv. personalizované dárky. Protože já jsem si k těm pilníkům, které dekoruji, nechala udělat taková semišová pouzdra a sehnala jsem si speciální fixy, kterými se na ně dá psát. Díky tomu na ně mohu napsat jména osob, kterými je mí zákazníci obdarovávají. Takže když třeba Japonka přiveze z Prahy domů pilník, kde je na pouzdře napsáno jméno Akiko, tak je to rozhodně nevídané a v Praze to normálně nikde nesežene.
Nebo třeba si zákazníci z ciziny v Praze něco koupí a pak druhý den - po návštěvě mého krámku - přijdou, abych jim to „namalovala“. Takhle přišla jedna Finka. Přinesla si docela drahé boty a řekla, že by je chtěla ode mě pomalovat. Nebo mi lidé dají svůj mobilní telefon, který chtějí ozdobit.
Opravdu mají ke mně velkou důvěru, když sem ty věci přinesou. Oni vůbec neřeší, jaké mají být na tom telefonu kamínky nebo co má být namalováno na těch botách. Oni mi tu věc prostě svěří a důvěřují mi, že to bude dobré. Druhý den si tu věc přijdou vyzvednout, a přitom skutečně netuší, co tam bude namalováno, neboť v té chvíli, kdy od nich dotyčnou věc přijímám, to většinou netuším ani já sama.
♦ Jsou tyto informace někde na internetu třeba v angličtině, aby si tuto službu mohli objednávat i zahraniční návštěvníci, kteří nejsou právě v Praze?
Ne, já tohle neumím prodat. Sama sebe neumím prodat. Vždycky jsem byla považovaná za dobrého obchodníka, ale se svými věcmi prostě neumím obchodovat. Mně to přijde hloupé. Kdybych prodávala nějaký cizí produkt, který se mi líbí, tak ho dokážu zpropagovat tak, že se bude prodávat sám. Ale svoje vlastní ne…
♦ Tak od toho jsme tady teď my… /smích/
Já to fakt nedokážu. Jak mám vykládat lidem - hele, tohle je hezký, kupte si to. Já třeba hrozně ráda dělám interiéry, ale tam to chodí tak, že já zásadně nedělám pro člověka, kterého osobně neznám. Musím o něm alespoň něco vědět.
Při tvorbě interiérů mě lidé většinou pustí do domu a prostě mě tam nechají tvořit. A pak už je to celé jen na mně. Teprve pak mě to opravdu baví, když mám jejich důvěru a určitou tvůrčí svobodu. Kdyby mi někdo řekl - hele, tuhle zeď chci mít modrou a tuhle růžovou a tady chci namalovat žlutej pruh, tak mu prostě řeknu, aby si zavolal malíře pokojů.
Já jsem měla několikrát v životě „cukání“ studovat architekturu, protože ji velmi miluji. Ale nerozumím tomu, jak může architekt navrhnout nějaký prostor až do posledního detailu, když v něm nikdy nežil. Já, když někde začínám něco tvořit a malovat, tak 4x za půl dne změním úplně svůj názor, jak by to mělo vypadat, jaká tam bude barva a jaký motiv. Moje tvorba má strašně rychlý vývoj.
Když po mně někdo chce, abych mu namalovala návrh, jak bude interiér vypadat, tak mu řeknu, že to prostě dopředu namalovat neumím, protože já svoje dílo během práce neustále měním. I proto jsem těch interiérů neudělala tolik - jen tři hotely, deset restaurací, pět ordinací a třicet bytů. /smích/
Poslední interiér, který jsem dělala, byl pro kluka, který se tak trochu zajímá o buddhismus. A to mě jako informace úplně stačilo. On mi řekl jen to, že viděl moje práce, a ať mu vymaluji barák, že to nechá na mně. Tak jsem tam přišla a všimla jsem si, že mu na stolu leží knížka o Dalajlámovi. A pak jsem šla dál podle takovýchto stop, až jsem mu nakonec vytvořila interiér, který byl takový, že když ho poprvé spatřil, tak jsem cítila, že je dojat. Udělala jsem mu tam třeba pracovní kout v barvě roucha Dalajlámy - no podívejte se na to sami:
♦ Koukám, že těch nápadů máte tolik, že byste potřebovala ne jeden, ale tři životy na jejich realizaci…
Máte pravdu, kdybyste viděli, co všechno mě napadá a jak se to v té mojí hlavě „vaří“, tak byste se divili. To se fakt nedá za jeden život zrealizovat…
♦ Na vašem webu jsem si přečetl, že jste byla spolumajitelkou mezinárodní společnosti Golden World Club, které jste pomohla rozšířit její činnost o výrobu replik starožitného nábytku s výrobou v Indonésii, o výrobu parfémů značky Yovana na Kypru a později ve spolupráci s OP Prostějov vznikla také zajímavá kolekce oblečení pro jachtaře a golfisty.
V té společnosti Golden World Club jsem byla nejdříve řadovým pracovníkem, kterých bylo desetitisíce po celém světě. Byla to vlastně první idea bezhotovostní platební karty vůbec. Teprve na základě toho začaly supermarkety nabízet různé slevové karty apod., ale ta idea pocházela na začátku od jednoho člověka. Ten také vytvořil tento klub, v němž si firmy vzájemně poskytovaly slevy a lidé vlastnili tyto karty, které si jednorázově zakoupili. Já jsem pro tuto firmu dělala, a protože jsem měla nějaké nápady, co by se dalo nabízet jako produkty, a protože jsem byla taková aktivní, tak jsem po třech letech spolupráce dostala od majitele této mezinárodní firmy nabídku stát se jeho společnicí. Naše produkty jsme rozšířili do 17-ti států světa, kde se vytvořili pobočky a zastoupení naší společnosti. Patřily mezi ně i tak zajímavé a obchodně atraktivní státy jako Venezuela nebo Izrael.
Dnes už firma nefunguje, protože majitel se odstěhoval do zahraničí a já jsem se pak začala zabývat něčím jiným, takže firma se rozdělila a přestala vyvíjet další aktivity jako jeden celek. To bylo v devadesátých letech minulého století. Byla to moc hezká práce a já jsem se při ní hodně věcí naučila.
♦ V roce 1996 jste si splnila jeden ze svých velkých snů - založila jste uměleckou agenturu Positive Art Production a v Montrealu jste natočila dokumentární film z prostředí festivalu filmů o umění s názvem VOILA FESTIVAL!, který byl věnovaný především tvorbě Quentina Tarantina (film), Jima Dinea (výtvarné umění) a Charlese Bukowskeho (literatura).
To byl jeden z mých nejkrásnějších zážitků. Já vám řeknu, jak to všechno vzniklo…
Začalo to celé tak, že jsem stála u plotny a vařila jsem večeři (smích). V tom ke mně přišel můj tehdy šestiletý syn, a protože už tehdy "machroval" jak umí číst, tak přišel s tím, že v nějakých novinách viděl napsáno jméno Tarantino. A jelikož věděl, že maminka tohoto režiséra obdivuje, neboť o něm v té době pořád básnila, tak mi ty noviny přinesl ukázat. A já jsem si v nich přečetla takovou docela malou zprávičku o tom, že se v březnu 1996 koná v Montrealu festival dokumentárních filmů zaměřených na umění a letos že bude zaměřen na tvorbu Tarantina, Bukowskeho a Jima Dinea, což je malíř, kterého také velmi obdivuji.
A já jsem hned druhý den zavolala jednomu kamarádovi - bratislavskému herci Igorovi Krempaskému - který byl velmi akční a řekla jsem mu, že bych do toho Montrealu chtěla letět a natočit tam film, ale že vůbec nevím, jak se to dělá.
Igor mi obratem zjistil, jak se mám akreditovat, a tak jsem se akreditovala. Ale následně mi také sdělil, že by bylo dobré, aby to celé proběhlo pod nějakou hlavičkou.
Já jsem v té době měla jen spediční firmu, což by nevyznělo dobře, takže jsem si rychle založila firmu Positive Art Production s tím, že budeme točit nezávislé dokumentární filmy.
Tuhle firmu jsem založila právě s tím mým kamarádem, který měl zase spoustu známostí a kontaktů a věděl, kde je co dobrého. A tak jsme v průběhu jednoho týdne sehnali kameramana a režiséra a dali tím pádem dohromady čtyřčlenný tým. Zajeli jsme si do Vídně pro víza a za týden od přečtení té zprávy v novinách jsme letěli do Kanady točit dokumentární film o festivalu umění.
Celé to bylo opravdu velmi příjemné a já jsem si tím splnila svůj velký sen, neboť jsem se přiblížila ke svým idolům.
Poznala jsem tam například herce Seana Penna, který tam točil dokument o svém kamarádovi Charlesu Bukowskem, a to setkání bylo moc hezké.
Byla to náhoda… Já jsem hledala místo, kde si mohu zakouřit, protože tam se nikde nekouřilo, a v nějaké šedé chodbě jsem narazila na Seana Penna. A jak jsme tam tak stáli, tak jsme si začali povídat.
Já jsem ho zpočátku ani pořádně neviděla, protože tam bylo šero, takže jsem ani nevěděla, kdo to vlastně je. Jeho zajímalo, odkud jsem. Když jsem mu to řekla, tak se ptal hlavně na to, proč se Československo rozpadlo. Překvapilo mě, že to někoho v zámoří tak velmi zajímá…
Já jsem mu pak vyprávěla tenhle příběh, jak jsem doma před týdnem vařila ten guláš a jak se stalo, že jsem najednou tady a plním si svůj sen… A on mi na to řekl - což mě velmi potěšilo a byla to pro mě ohromná satisfakce - že kdybychom se potkali třeba za deset-dvacet let, tak si mě sice určitě nebude podle vzhledu pamatovat, ale jakmile mu pošeptám do ucha, že jsem ta, která si plní své sny, tak že bude přesně vědět, o koho jde.
Ten dokument se bohužel nikdy nikde veřejně neodvysílal. Trvá 45 minut a je velmi profesionálně udělaný. Sestříhal ho profesionální střihač Dušan Milko, který ve stejném roce dostal Českého lva za film Záhrada, takže je to fakt výborně udělaný film. Já ho mám doma jen na videokazetě, takže vám ho můžu půjčit….
♦ Víte co? Dejte ho na internet - na You Tube! Tam může být trvale a my na něj pak uděláme proklik z tohoto rozhovoru.
No to je skvělý nápad!!! Bezva! No vidíte, já fakt vůbec neumím svoje věci prodat. To je hrozný...!
♦ A my uděláme ještě něco navíc: Necháme tento rozhovor přeložit také do angličtiny a do němčiny, aby se dostalo i za hranice a mohl oslovit další zákazníky. Vraťme se proto ještě na chvíli k nim a k vaší obchodní činnosti.
Víte co, já bych hrozně ráda rozšířila svojí obchodní činnost ještě o jednu věc, která mě hrozně baví. Tak třeba… Někdo má svoje oblíbené značkové tričko a nechce se ho zbavit, přestože na něm má například nějakou nevypratelnou skvrnu, která to triko znehodnocuje a nedá se nosit.
Když mi ho pošle, tak já dokážu z té skvrny vytěžit nějaký konkrétní nápad. Prostě umím to opravit, něco tam domalovat a udělat to tak, aby to bylo originální a tričko se dalo znovu používat jako nové. Jen nevím, jak to mám všechno popsat, aby to mohlo fungovat jako služba na mém novém e-shopu.
♦ Napsala jste také knihu povídek UTAJENÉ SKUTEČNOSTI.
To vzniklo tak, že jsem napsala jednu povídku Pán a paní Hornerovci, kterou si přečetl můj kamarád. Ten ji pak obratem přihlásil do literární soutěže Poviedka 99. Té soutěže se zúčastnilo asi pět tisíc autorů. Moje povídka byla mezi sedmnácti nejlepšími a byla poté publikována ve sborníku těch sedmnácti nej… A vydavatelství, které ten sborník vydalo, uzavřelo se všemi autory těchto povídek smlouvu s tím, že když napíší svoji knihu, tak jim ji vydají. Takže jsem vlastně jen dopsala další povídky a díky tomu vznikla tato kniha.
♦ Takže budeme moci tuto vítěznou povídku otisknout v Pozitivních novinách?
Určitě ano. Já vám ji dodám. Chcete ji v češtině? Mám ji i ve slovenštině… a dokonce i v portugalštině ji někde otiskli.
♦ Ty další povídky šly napsat stejně lehce jako ta první?
Ano, já jsem se totiž nechala vést tím, že jsem si vymyslela postavy a ony už prostě začaly žít svým vlastním životem. Vydavatel mi řekl, že jsem "flákač", protože ty povídky jsou prý tak dobré a je v každé z nich tak silný příběh, že by si zasloužily svoji vlastní knihu… Zatímco já to prý odbudu jen povídkou. Jsem prý strašně stručná.
♦ Jak je to s románem Bruno v hlavě?
Tento román jsem napsala spolu s velmi talentovaným scénáristou Ondřejem Ládkem a mohu říct, že vznikl opravdu za velmi zvláštních okolností. Ondřej je synem jedné mé známé a když jsme se spolu potkali právě u jeho maminky, chlubili jsme se jeden druhému svými literárními počiny. Já jsem mu dala přečíst moji novelu s pracovním názvem „Byla jsem opravdu hodná“ a on mi dal přečíst svoji povídku „Plán B“. K našemu velkému překvapení jsme zjistili, že dva naprosto rozdílní lidé, žijící v rozdílném prostředí a věkově taky od sebe dost daleko (Ondřej je o 13 let mladší), napsali sice rozdílným způsobem, ale velmi podobný příběh. Domluvili jsme se, že z našich pracovních materiálů dáme dohromady román jeden a nazveme ho „Bruno v hlavě“.
Bylo by zdlouhavé vysvětlovat o co jde, ale dá se říct, že je to román o smrti a neumírání, o tom, že člověk se může v životě dostat do takových těžkých situací, že se naprosto mění jeho charakter. Nechali jsme prostor vypravěči celého příběhu, který nám v průběhu psaní ožil, přestože vypravěčem příběhu je mozková cysta hlavní hrdinky. Zní to asi celkem morbidně, ale v románu není nouze o vtipné situace a momenty, i když se jedná o dost vážné téma.
Ondřej je člověk, který je mistrem psaní a hodně mě naučil. Vážím si toho, že jsem měla možnost tvořit román právě s ním.
♦ Protože knížka „Utajené skutečnosti“ je už dávno vyprodaná, můžeme si určitě dovolit otisknout všechny vaše povídky na internetu?
To budu moc ráda.
♦ Teď se vraťme ještě na skok k vašim interiérům, které jsou dělané opravdu s citem a ze srdce.
Já jsem vždycky pyšná na to, když někomu udělám interiér a použiji při tom jen barvy. Dneska není problém dát nějakému architektovi dvěstě tisíc a říct mu: udělejte mi byt. Ale udělat to za pět tisíc pouze barvami, to už „umění„ opravdu je.
Ráda využívám v interiérech starý nábytek, který je třeba i trochu poškozený. Dokážu i ty chyby na něm malbou ozvláštnit a udělat z toho přednosti. Třeba když je tam nějaká prasklina, tak já z ní udělám větvičku a najednou je z toho něco úplně jiného, zvláštního…
Mám takovou přezdívku: BYTOVÁ KOSMETIČKA, protože když si už lidé nevědí rady s nějakým problémem, tak zavolají mě.
Třeba jeden kamarád koupil dům asi za 15 miliónů a měl tam problém, že mu praskala uprostřed obýváku stěna. Dal přibližně dvěstě tisíc za nějaké betonové injekce do základů a nic. Ta prasklina tam byla pořád a stálo ho to další statisíce korun, až mu jeho kamarád řekl: Zkus zavolat Monice a ta něco vymyslí. No a Monika přišla a jen okopírovala tu prasklinu tenkou linkou po jedné straně a tmavší po té druhé, pak namíchala další odstín cihlové bary, až tam vznikl dojem 3D prostoru, jako by ta zeď byla posunutá do hloubky. On s tím byl hrozně spokojený a každý kdo tam přijde tak se prý ptá, jak jsme tu prasklinu udělali. Prostě jsme z ní jen udělali přednost…
♦ Věnujete se malbě na nábytek, textilie, skleněné, kovové a keramické doplňky. Je to všechno nebo jsem ještě na něco zapomněl?
No ještě tam nejsou auta…. (smích). Ty jsem dělala také. Jediné, čemu se zatím nevěnuji, jsou sochy. Už jako malou holku mě bavilo malování, ale k hlíně a k sochání jsem zatím ještě nenašla cestu. Mě spíš bavilo udělat z placaté věci něco, co vypadá jako 3D.
Já jsem třeba jako malá dělala skládačky, kde jsem malovala nějaké kytičky a složila jsem si průhlednou fólii do úhlu 90 stupňů a potom ještě do 45 stupňů a malovala jsem to tak, že jsem měla pocit, že je prostorová. Až třicet let poté jsem se dozvěděla, že je to vlastně princip 3D, kterým se vytvářejí počítačové hry. A já jsem si to udělala sama když mi bylo osm.
♦ Co je to KOBAYASHi?
KOBAYASHi je styl - to jsou takoví ti plešatí andílci, které maluji na pilníky, obrázky či vánoční pohlednice. Nazvala jsem to KOBAYASHi proto, že to byla postava právníka z jednoho mého oblíbeného filmu. A když jsem hledala nějaký praštěný název pro ty moje malby, tak jsem si řekla, že by se to mohlo jmenovat právě takhle. Takže to není žádný japonský styl, ale hodně Japonců si to myslí.
Stejné je to i s názvem mého obchodu: DORA DORA. Ten také táhne hlavně Japonce. Do mého krámku chodí nakupovat lidé, kteří přicházejí z japonské ambasády, která je tady nedaleko, a já jsem pořád nevěděla proč.
A víte proč? Jednou - když jsem otevřela tenhle svůj obchod - tak jsme právě tady na této zahrádce seděly s mými kamarádkami Marthou a Tenou Ellefteriadu a vymýšlely jsme pro něj název. Já jsem pořád chtěla nějaký neanglický název, protože všichni dneska pojmenovávají své obchody anglicky, a holky mi řekly, že v řečtině se řekne dárek DORA.
A já říkám: Dora - to je jako bych se jmenovala Dora, tak tam dáme DORA DORA - a ještě to otočíme zrcadlově, a tím to bude ještě zajímavější. Takže název DORA DORA je vlastně z řečtiny.
Ale abych se vrátila zpátky k těm Japoncům… Ti sem najednou začali chodit, fotili si to tady a dokonce o tomto obchodu byly články v japonských časopisech (ještě je mám schované). Ale já jsem pořád netušila, proč si to zde ti Japonci filmují, proč dělají rozhovory s mým prodavačem a proč je to sem tak táhne. Dozvěděla jsem se to náhodou až po roce. To přišla jedna paní z japonské ambasády a řekla mi, že DO a RA jsou pro Japonce ty nejmilejší slabiky, které se používají v nejněžnějších japonských slovech, takže pro ně slova DORA DORA znamená totéž, jako kdybyste přijeli do Tokia a viděli tam obchod s nápisem ŤUŤU ŇUŇU nebo něco takového. Prý jim to strašně mile zní. Oni mají navíc rádi takové ty miniaturní věci a obdivují ruční práci… Pro Japonce je to prostě velmi oblíbené místo. Dokonce i na japonské ambasádě mají v nějaké listině, kde doporučují japonským návštěvníkům Prahy nejrůznější místa, restaurace a obchody, můj krámek na prvním místě jako doporučený obchod na dárky.
♦ Máte nějaký článek v japonštině o svém obchodu? A druhá otázka: Máte někoho, kdo by mohl tento rozhovor přeložit do japonštiny? To by byla skvělá reklama pro Pozitivní noviny, kdybychom otiskli některý z našich článků i v této exotické řeči a pustili ho do světa…
To nebude problém, zařídím to.
♦ Jakým způsobem dostáváte zakázky ze zahraničí?
O zakázky ze zahraničí nemám nouzi. Mám totiž spoustu kamarádů a známých, mezi nimiž se moje práce rychle šíří, takže jeden to řekne druhému a oni se už na mě obracejí sami s doporučením.
Takhle jsem třeba získala kontakty i do Austrálie, kam již pátým rokem dodávám skleněné pilníky. Pak se mi ozval jeden pán z Anglie, který pěstuje strašně drahé růže, které pěstuje snad jen šlechta. Jedna růže stojí asi 80 liber a on chtěl, abych pro něj malovala na ty pilníky právě tyhle růže. Takže pravidelně posílám do Anglie kolekci pilníků s růžemi.
Mám odběratele i v Německu, ve Finsku a dalších zemích. Nejoblíbenějším motivem jsou bezesporu lístečky, které maluji nejen na pilníky, ale i na porcelán, do interiérů a podobně.
Moje série jsou vlastně velmi vzácné, protože já je dělám na stovky, nikoli na tisíce. V tom je jejich exkluzivita a atraktivita, protože motivy obměňuji a neustále vymýšlím nové.
♦ Byla jste kostýmní návrhářkou a osobní krejčovou zpěváka Petra Muka. Jak to vlastně vzniklo?
Já jsem žila v Bratislavě, když byla doba největšího rozkvětu skupiny Oceán. Tehdy točili kluci z Oceánu všechny svoje desky v bratislavském Opusu a pořád se tam zdržovali, takže nás spojovali nějací známí. Jednou přivedl jeden novinář k nám domů celou kapelu na halušky a tak jsme se seznámili. Oni právě přemýšleli nad kostýmy pro svoje nové turné, které neslo název PYRAMIDA SNŮ a chtěli, aby to bylo laděné „do Egypta“. Ale v té době to nebylo vůbec nic jednoduchého, protože v obchodech nebyly k dispozici pořádné látky. A tak jsme se do toho pustili společně. Já jsem v té době byla na mateřské dovolené a oni chodili pravidelně ke mně domů. Dneska už kapela Oceán neexistuje a Petr Muk zpívá sám, v obleku, takže spolupráce skončila.
♦ Co připravujete do budoucna?
Teď mám plnou hlavu svého nového e-shopu, díky němuž bych měla začít prodávat své výrobky a služby na internetu.
Láká mě vyzkoušet strašně moc věcí, láká mě dělat třeba oblečení pro holčičky (možná proto, že mám jenom syna), oblečení pro malé družičky na svatby, malované věci v kombinaci s kamínky a spousta dalšího…
♦ Jak to budete stíhat - zásobovat obchod a vytvářet nové věci?
Já mám sice velký sortiment vzorů a výrobků, ale v omezeném počtu. Je tam třeba uvedeno, že je to vyrobeno v sérii jednoho sta kusů, takže když se nějaká série vyprodá, tak se buď obnoví, tzn. doplní, nebo vznikne úplně nová. E-shop už mi prostě zůstane navždy, ať v něm budu prodávat okamínkované hřebeny nebo kartáčky na zuby nebo něco úplně jiného. Já prostě fotku s jedním výrobkem odstraním z e-shopu za minutu a za stejnou dobu ji nahradím úplně jiným výrobkem.
♦ To znamená, že váš obchod bude vždycky personifikován po umělecké stránce do vaší osoby nebo už máte nějakého pokračovatele?
Zatím to je všechno na mně. V tomhle jsem asi sobec, protože já všechno dělám strašně moc poctivě a s každým lístečkem si „hraju“, takže patří ke mně… Už mi spousta lidí říkala, proč to všechno dělám sama a nedám to namalovat někomu, kdo by to udělal v podobné kvalitě. Ale já bych to cítila jako podvod na těch lidech. Třeba chilli papričky bych dala namalovat někomu jinému, ale ty moje lístečky FOGLIA VERDE ® - to jsem prostě já, ty nikdy nikomu nesvěřím. Ty si prostě musím dělat sama.
♦ Co další obchodní vztahy se zahraničím?
Hodně se teď rozvíjí Japonsko, o kterém jsme už mluvili. Mám tam celou řadu stálých zákazníků, ptají se mě dokonce, jestli bych měla zájem mít svůj obchod DORA DORA v Japonsku.
Aktuální je také obchod DORA DORA ve Finsku, jeden obchod je už v Bratislavě a uvažuje se o Sydney v Austrálii. Obchody v těchto zemích budou vést samozřejmě jiní lidé a já jim budu dodávat svoje originální výrobky.
Jedna z mých sérií pro Austrálii se jmenuje Australská flóra. Takhle nějak vznikají moje nápady. Prostě mě napadne, že budu malovat australské kytky, přičemž je vůbec neznám. Tak jdu na internet, najdu tam třeba australské poštovní známky, kde jsou většinou ty nejtypičtější kytky, a podle nich začnu malovat. Přestože do Austrálie dodávám hlavně svoje zelené lístečky, australskou flóru prodávám nejvíc tady. Shodou okolností právě australská flóra je motiv, který v Praze nejraději nakupují Angličané.
♦ A ještě zkuste na závěr přidat nějakou veselou příhodu ze života úspěšné podnikatelky a umělkyně.
Tak jednu bych tady měla. Já jsem totiž velmi citlivá na staré babičky, které často chodí do mého obchůdku a ty věci tady se jim líbí. A jak vidím, že je upřímně obdivují, tak já je ráda obdarovávám. Oni si třeba i něco malého koupí, ale já jim k tomu dám nějaký dárek za stejnou cenu i za víc.
Naposled mi řekla jedna stoletá babička odněkud z Kanady: „Jste moc hodná, děláte krásné věci, ale vy nebudete nikdy bohatá.“ Tak to mi tak vždycky trochu zkysne úsměv na tváři…
Ale jednou jsem měla moc pěkný zážitek s takovou milou babičkou v kroji z Hané, která tady byla zřejmě u někoho na návštěvě na Malé Straně, protože tady obcházela tři dny za sebou - pátek, sobota a neděle.
A vždycky se zastavila před výlohou mého krámku, kde mám malovaný porcelán, a tam jsem tehdy měla takový zvláštní porcelánový hrníček. Zespodu měl takový malý šuplíček na cukr, byla to fakt taková "pěkná vychytávka".
Ten hrníček byl už v nákupní ceně sám o sobě velmi drahý, protože to byl kvalitní bílý porcelán, a když jsem ho ještě pomalovala, tak s tou mou prací měl hodnotu skoro tisíc korun.
Jenže já jsem ho měla v té výloze vystavený bez ceny. Ta babička se tam na něj chodila každý den dívat. Jednoho dne vstoupila v tom kroji dovnitř a povídá: „Já jsem se rozhodla, že si ten hrníček koupím, ať stojí co stojí…“ A že prý to prostě nemůže vydržet, že se na něj pořád musí chodit dívat.
A teď, když jsem viděla, jak vytáhla z peněženky stokorunu a bezelstně se zeptala kolik stojí, tak jsem prostě neměla to srdce jí říct, že stojí 950 korun. Řekla jsem tedy, že stojí 95 korun. Já jsem jí to vážně nemohla udělat, protože bylo vidět, že jsou to všechny její peníze a že je ochotná je za ten hrníček dát. Ona se zarazila a povídá: „No, je sice drahej, ale stejně ho chci!“
A tak jsem jí ho prodala za 95 korun, přestože jsem čistý hrníček bez malby sama koupila asi za 500 korun. Ale to bylo tak roztomilé a upřímné a ona byla tak úžasná, že jsem toho nelitovala.
Stejné to pak bylo i s myškou do počítače… To ke mně přišla nějaká paní z Kampy a pořád se nemohla rozhodnout, jestli si koupí stříbrnou myšku nebo červenou s kamínkama. A když se rozhodla a řekla, že jednu z nich chce, ať jí poradím, tak jsem jí poradila, ať si ji zkusí vzít do ruky, aby viděla, jak se jí s tou myší bude u počítače pracovat. A ona se na mě tak zvláštně podívala a řekla: "Ale já ji nechci k počítači. Já žádný počítač nemám.“
A já na to: „A na co vám ta myš bude, když nemáte počítač?“ „No já si ji dám za okno…!“
Bylo to moc milé. Ani jí jsem tu myš nemohla prodat za plnou cenu. Prostě na babičky já doplácím...
 
|
psala básně a povídky a věnovala se návrhům a šití koncertních kostýmů pro mnohé interprety populární hudby. 
