Mirek Koutský: Není putyka jako putyka

Rubrika: Literatura – Zábava

Bydlím na velmi frekventované ulici v Sydney, kde se denně ozývá řev opilců až do ranních hodin. Zvykl jsem si na to a chodím spát asi až ve dvě hodiny ráno. Proto pak tak děsně kleju, když mně někdo zavolá třeba po deváté hodině ráno.
Minulou noc jsem spal až kupodivu dobře.Vstával jsem něco po jedenácté, avšak stále jsem se cítil děsně unavený. Náhle se dostavilo prudké bušení srdce.To trvalo asi 25 minut, v cca tří minutových intervalech. Zmocnila se mě panika, v minulosti jsem měl určitě srdeční potíže, ale nic takového jako teď. Nejprve jsem chtěl zajít na zdravotní středisko, které je téměř za rohem nebo dokonce zavolat pohotovost. Nakonec jsem si vzpomněl na radu jednoho mého lékaře, když jsem si mu stěžoval, že při chůzi do kopce se někdy zadýchávám a cítím svírání na prsou. Odpověděl mi na to:
"No, Mirku, a čeho se bojíš…, no tak prostě umřeš, přeci tu nechceš bejt na furt!"
A tak pokaždé, když se dostaví nějaké zdravotní potíže, tak si na tuto zlatou radu vzpomenu a ono to skutečně zabírá. A tak místo na zdravotní středisko nebo na pohotovost jsem se odebral do knihovny… Ta se nachází přímo ve středu King's Crossu, což je čtvrť, kde se nachází bordýlky, striptýzy, hospody, kavárničky atd.
Ve zdejší knihovně je, pro její členy, přístup k internetu volný dvě hodiny denně. Dnes jsem sem zamířil, tak, jako každý jiný den, v nelibém očekávání, kolik tu zase potkám „otravů“, kteří, přes jasný zákaz knihovny nepoužívat mobilní telefony, je s naprostou zřejmostí používají a pak argumentují tím, že je používá kdekdo, tak proč nesmí i oni.
Dnes tu bylo hrobové ticho a já jsem si v duchu říkal, tohle přece nemůže dlouho trvat? A nemýlil jsem se. Asi po půlhodince pohody se od jednoho počítače začaly ozývat nesrozumitelné hlasité ryky. Postupně se všechny hlavy od počítače zvedly a natočily se směrem odkud vycházel ten hluk. Ti, co seděli nejblíže toho, co křičel, mu začali připomínat, že je v knihovně a tudíž by se dle toho měl chovat. Toho dotyčného to však vůbec neuklidnilo, ba právě naopak. To už jsme s ním vedli konverzaci téměř všichni a všem lezl už pochopitelně na nervy. Já jsem už tedy úplně vypěnil a křiknul jsem na něj, že když chce takhle řvát, ať si jde do putyky. A teď to přišlo... vztekle svraštil obličej, vyboulil oči a vší silou bouchnul pěstí do stolu, až naskočily knihy v regálech a bez kurpulí na mne zařval:
"Do prdele a kde asi sem!? Už před půlhodinou jsem si vobjednal pííívo a eště sem ho nedostal!!!“
Byl to podnapilý hospodský štamgast, který si pouze spletl dveře - knihovna totiž sousedí s putykou!  

 

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Miroslav Šesták

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 11. 2008.