Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (24)

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

EMAN A KORNELIE, BOŽÍ LIDÉ  (24)

Synovec moudří - Nákup gumovek - Hádka – Lednice

Nevlastní synovec Ríša se choval kupodivu dobře.
„Je to naší výchovou,“ tvrdila Kornelie, „vidí u nás dobrej příklad.“
Já si myslel, že je to tím, že se zakoukal do Žofinky Pikartovic. Ženská dokáže chlapa přivést na scestí, na rozcestí i na správnou cestu. Když je to ta zapřísáhlá feministka, jak si říkají v televizi, tak se chlap promění v pudlíka, kterej panáčkuje, nebo se oběsí na šňůře na půdě. Ale, když je ženská normální, jak má bejt, umí si chlapa ochočit a pomoct mu, aby se našel. To je můj názor. Starej Pešula říkal v hospodě, že kdyby se udělala světová statistika oběšenejch chlapů, určitě by z nich devadesát devět procent patřilo do skupiny utejranejch od přechytralejch feministek. Já si myslím, že když je chlap surovej a s ženskou zachází jako s hadrem na nádobí, jsou ti voběšený i v ženský skupině.
Ríša se měnil podivuhodně. Starýmu Pikartovi opravil rádio, Pikartové spravil lux a mixér. Ani jsme netušili, kde se to naučil.
„Je to moje hobby,“ říkal.
Pikart mu říkal „Edisone“ - a Adolf taxikář a Břéťa Pikartů Ríšu zvali na pivo. Byl to div, protože oba byli lakomí jako Harpagon, kterýho jsme viděli v ochotnickým divadle Osvětová kulisa. Pikartová říkala Ríšovi pane Ríšo, i když ještě nebyl plnoletej. V samoobslužným marketu Édy Těšíka říkala:
„Pan Ríša je z Prahy. Je hrozně vzdělanej. Umí telefonovat z mobilu na mobil a umí vyslat esesmezku.“
Taky tvrdila, že jí Ríša vysvětlil, že Finové a Maďaři maji stejnou řeč. Že prej se před tísíci roky spletli v cestě a jedna parta zůstala nahoře u Ruska a druhá se usadila u Slovenska. Kornelie se začala těšit, až se zase Ríša vrátí domů. Začal se zabydlovat. Žofinka byla u nás pečená vařená. Začala strkat nos do všeho. Vysvětlovala Kornelii jak se peče pochoutka z cukety a z patizonu. Včera večer tu libůstku udělala. Volizovali jsme se všichní. Žofinka prozradila Kornelii recept.
„Teto,“ už jí začala říkat - teto, „nakrájíte cuketu, patizon, dáte jednu vrstvu do hrnce, a polejete lehce olejem, nejraději olivovým, který nemá cholesterol. Tu omáčku si uděláte zvlášť v hrnečku. Dáte do ní: olej, papriku červenou, trochu papriček, sojovou omáčku, rozmačkaný česnek, sůl a kečup. Tím každou vrstvu lehce pokapete. Další vrstvu uděláte ze sýru plátkového, smíchaného s nakrájenou cibulí, další vrstvu z kuřecího salámu a proložíte patizonama a cuketou, další vrstvu, z nakrájených rajčat a papriky, pokapete a další vrstvy vrstvíte stejně. Zakryjete poklicí a na mírném ohni dlouho dusíte v troubě. Podávejte s chlebem, nebo s vekou. Můžete zapíjet červeným i bílým vínem anebo pivem!“
Žofinka nelhala, bylo to báječný. Říkala, že ji to naučil strýc Slávek z Malých Kyšic. Jenže potom se začala Žofi plést do naší zajetý rodiny. Donu
tila Kornelii, aby si koupila lux.
„Musíte udržovat pořádek,“ říkala, „aby se k vám nezavlékli roztočové bacily.“
Nutila mou ženu, aby utírala prach i nahoře na skříni mokrým hadrem a sundavala ze stropu a z rohů pavučiny koštětem.
„Revoluci tady nebudeš dělat,“ bránila se Kornelie, ale ty baktérie, co prý zaviňujou choroby dejchacích cest, sundavala. Nutila nás, abysme si myli ruce po každým návratu z kadibudky i z venku. Pozdě odpoledne, druhej den, zastavilo u nás Robertový fáro. Naložil Ríšu a odjížděli do Prahy. Žofinka mávala Ríšovi a bylo vidět, že je dojatá.
„Mně tu ani moc nepřekážel,“ říkal jsem jen tak pro sebe.
„Mně taky ne,“ ozvala se Kornelie, „jen ten lux jsem dala do bedny. Budeme ho používat jen o Vánocích. Aspoň nám dlouho vydrží!“
Když nebyla Kornelie doma, tajně jsem lux vyndaval. Ty neviditelný zvířata, co nosí bacily a kousají člověka i pod kůží, mně nenechávaly spát. Vánoce nestály za nic. Byli jsme s Končou sami a nikde nikdo. Jen pohledy přišly. Od Ríši, od nějakýho pohřebního spolku -Žeh je věc všech-, a poslední pohled byl od Karla.
- Hezký Vánoce Vám přeje syn Karel. Stejská se mi po rodném domě. -
Kornelie byla jako opařená krupicovou kaší.
„Stejská se mu,“ povzdychla, „a celý dlouhý roky se neobjevil! Co je to za člověka?“
Myslel jsem na to, že bych chtěl mít syna, kterej by se mnou chodil na pivo a dělal na zahradě. Taky jsem myslel na to, co jsme tenkrát zpackali, že nám
odešel. Tohle mi vrtá hlavou pořád. Kornelie otevřela punč. Mám rád tu hezkou vůni a vánočku s rozinkama a s mandlema. Kapra jsme neměli. Ríša mě předevčírem přesvědčil, že bysme mu měli darovat život, aby doplul ještě k dalekejm mořím. Já těm jeho kecům uvěřil. Pikart nás dovezl k rybníku v Mašlovicích. Vysekali jsme díru a Žofinka mu na rozloučenou zamávala. Byl to velkej kapr a měl jednu šupinu fialovou.
Dali jsme si šproty od Těšíka a mě chytil žlučník. Byla to větší bolest, než když mě kopla koza Levá, za to, že jsem jí chtěl opilovat pravý kopýtko. Doktor Kučera přišel
s mojí ženou hned, ale nebylo to nic platný. Byl už u pěti žlučníků a třech zaskočenejch kostí a všude dostal panáka na zahřátí. Když mi mačkal břicho, klopýtnul, padnul na mě a šťouchnul mě akorát do toho žlučníku. Byla to taková bolest, že jsem zapomněl, co mě bolí. Kučera usnul v předsíni na sáňkách. Chrápal tak silně, že bylo houby platný poslouchat Tichou noc z rádia. Odešel o půlnoci a na rozloučenou koktal:
„Pane Špáňa, nesmíte do tropickýho vedra, nebo dostanete úpal a kýlu. Kloktejte třikrát denně!“
Několik dní po odjezdu Ríši přišla velká obleva. Sněhová břečka donutila kusy mokrýho sněhu padat ze střech. Byl čas jít si koupit gumovky. Monokly zpod očí mi zmizely, ale byl jsem žlutomodrozelenej. Potkal jsem kostelníka Příhodu a ten se jedovatě ptal:
„Byl jste na Kanárech, pane Rákos?“
„Né, na krchově,“ odpověděla mu za mě moje žena, „podívat se, jestli jste zalil umělý kytky, když je takový sucho!“
Příhoda shrbeně odcházel a pomrkával. Najednou se otočil a podivně oznamoval:
„Docent Vilém chytil v rybníku v Mašlovicích krásnýho kapra! Měřil padesát dva centimetrů a měl fialovou šupinu! Snědli ho s paní Hedvikou Melichovou. Kostičky dali Bagrovi!“
„Ríšovi a Žofince to neřekneme,“ šeptala Kornelie a dělala jakoby nic.
Přemejšlel jsem o tom, jestli ten kostelník nemá nějakou nadpřirozenou sílu. Jak se to mohl dozvědět? Obchodník a podnikatel Éda Těšík nás moc radostně nepřivítal. Ta lednička mu ležela v žaludku. Neměl rád lidi, který u něj málo kupovali. Ale pokusil se o úsměv:
„Co si přejete, vašnostové?“
„Čtyři gumovky,“ řekla klidně Kornelie.
„Proč ne, a jaká to budou čisélka, prosím?“
Kornelie oznámila:
„Já čtyřicet jedna a tady Emanuel čtyřicet pět.“
„Mám jen zelené,“ ukazoval na krabice s nápisem MADE IN CHINA Těšík.
„No a?“ divila se žena.
„Před rokem jste chtěla, paní Rákosová jenom černý!“ ospravedlňoval se kupčík.
„Chtěla, chtěla,“ rozčilovala se Kornelie, „tenkrát jsem je potřebovala na pohřeb, ale teď chci zelený!“
„Vy nemáte ráda atomový elektrárny?“ nedůvěřivě se zeptal Těšík.
Nerozuměli jsme mu. Asi ty Vánoce přepísknul jako doktor Kučera. Těšík sundal čtyři krabice a rozbalil je.
„Na co tolik,“ přísně se ptala žena.
„Říkala jste čtyři gumovky,“ znervózněl Těšík.
Kornelie ukázala na krabice:
„Ale vy jich sundaváte osum! My chceme každej dvě a to je čtyři!“
Těšík vztekle zabalil dvě krabice a sykl nenávistně:
„Říká se dva páry!“
Vyzkoušeli jsme si dvě gumovky. Kornelie se procházela sem a tam krámem.
„V těch můžete i do Prahy,“ ozvala se ode dveří Mařka Šafránková.
Kornelie ihned odpověděla:
„My jó, ale vy ne!“
„Musím vám Mařenko, něco ukázat ve skladě. Mám tam nové regály,“ šišlal Těšík, „jsou z modřínečku.“
Sundal jsem si bagančata a onuce, a začal jsem zkoušet gumovky.
„Jsou mi,“ povídám.
„Museji být,“ ušklíbl se Těšík, „zpátky bych je nevzal!“
„Pročpak?“ pohoršila se Kornelie a dala si ruce v bok.
„Paní Rákosová, račte odpustiti, ale vašemu panu choti páchnou nohy jak tchoří brloh! Řekl bych, že jeho pedes čili pedály jsou jaksi čpící. Dle nařízení okresního hygienika Svobody nesmím brát zpět zboží závadné a podezřelé kontaminací!“
Kornelie se chytila za srdce. Tak ji to naštvalo a pak vybuchla:
„Jestli tady něco smrdí jako kontakremace, tak je to tady ta voňavka Mařky Šafránkový, co jste jí dal k Ježíšku!“
Kornelie se strefila do černýho. Těšík se sklonil k šuplíku pod kasou, kde, jak každej věděl, měl ostře nabitou pistoli, a vysokým pisklavým hláskem bojovníků s mouchama skřehotal:
„Vy lůzo nemajetná, primitivové z chatrče, vy nuly, které se opíjíte kozím mlékem a chodíte v gumovkách, ven z mého krámu..!“
Kornelii i mě nejvíc naštvalo, že jsme pijáci kozího mlíka. Ty gumovky nám nevadily.
„Helejte se, Těšíku, „vy se radši starejte o svou paní Šarlotu, který jsme už prodali dvacet litrů kozího mlíka, aby jí nepřibejvaly vrásky, a né o struktůru Mařku. Jste starej chlap a honíte mladice. Gulmujete si chrouny, mažete se dermakolem, cukrujete frňák pudrem, abyste zakryl krátery od tajnýho chlastu...“
Kornelie náhle zmlkla. Vzádu u schodů do Těšíkovic bytu stála Šarlota Těšíková. Určitě slyšela všechno. Rychle jsme vyšli ven. Těšík, který netušil, kdo se stal svědkem, za námi volal:
„Jsem intelektuál a nebudu se koncipovat s primitivním arogantismem!“
Kornelie se ušklíbla:
„Dědek našminkovanej, myslí si, že když promluví německy, že se leknem‘!“
Za námi se ozývaly rány, jako když padaji regály. Viděli jsme ruku, jak dává na dveře ceduli INVENTURA. Na kostele zabimbal zvonek umíráček. Zemřel řezník Kocián. Protože Kociánová přetopila, šel se Kocián v hodně povznesený vánoční náladě ochladit do lednice na maso a usnul tam. Doktor Kučera chtěl, aby ledničku zaplombovali a že jednou může Kocián znovu prodávat a sekat maso. Kociánová se pokřižovala a řekla:
„Jen ať mu dá Pánbíček klid a pokoj. Teď budu splácet úvěr na tu lednici ještě pět let.“
„Jak může bejt na světě mír, když se lidi hádaji kvůli gumovkám,“ povídal jsem cestou ženě. Kornelie přikývla:
„Emane, ještě horší je, když někdo někomu vyčítá kozí mlíko!“

Pokračování...
Předcházející díly najdete zde

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Martin Velek, http://lestatvamp.deviantart.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 11. 2008.