Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (25)

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

EMAN A KORNELIE, BOŽÍ LIDÉ  (25)

Narozeniny - Marian Vlček - Fotografie je věda – Volební ohňostroj

V minimarketu Žlutá doga, který si otevřel v garáži vedoucí stejnojmenný kapely Franta Kulich, jsme si koupili půlku chleba, meltu, dvě obyčejný piva a láhev třešňovýho vína.
„Proč jsi koupila to víno?“ ptal jsem se cestou.
„Mám dneska narozeniny,“ sklopila oči Kornelie.
„Kolik ti bude?“ hloupě jsem se ptal, protože jsme žádný narozeniny neslavili už několik let.
„Sedmdesát jedna!“
„To je dost,“ divil jsem se, „ale vypadáš lepší než já.“
Hned vedle nás zastavilo auto. Burácela z něj muzika, která se podobala mlácení palicí do sudu.
„Dobrej den, Rákosovic. Jakpak si žijete?“
Z auta vylézal Marian Vlček, kterýmu říkali Věčnej svazák. Byl ověšenej foťákama, brašnu přes rameno a celej v černym. Na prsou měl silnej zlatej řetěz.
„Copak že se nedáte taky ode mě vyblejsknout,“ rozpovídal se, „už jsem udělal umělecký portréty celý vesnici, ale vás na negativu nemám.“
„A co bysme s těma obrázkama dělali?“ Marian Vlček se rozčílil.
„Helejte se, Rákosová, vy ste byli vždycky indiferenti, kteří svým nezájmem bojkotovali veškerý kulturní snahy v naší obci.“
Zdvihl prst a hrozil nám s ním do tváří.
„Nepodceňujte fotografii. Víte kolik jsem udělal pohřbů, svateb, fotbalů, schůzí a dětí?“
Kornelie souhlasně přikývla:
„To je pravda, ale taky se vám to cvakání vyplácí. Máte chalupu na Okoři, tohle naftový fáro, barák za deset melounů s bazénem...“
Vlček zakroutil utrápeně hlavou. A skoro se mu draly do očí slzy. Nebylo divu. Hrál vždycky v ochotnickým souboru tragický role.
„Á, závidíte! Bezesný noci! V krku mě pálil ustalovač. V žaludku jsem cítil vývojku, každej rok přibývala jedna dioptrie. Dvě ženy mne opustily.“
Z Vlčka táhnul jeho oblíbenej fernet. Kornelie se moc s odpovědí nepárala:
„Utekly, protože jste fotografoval sviňačinky.“
Vlček stiskl rty a zaskřípal zubama:
„Akty jsem fotografoval. Umělci mají vždycky těžkej život. Nikdo je nechápe. A po smrti nám staví pomníky a dávají nás do čítanek!“
„Já na váš pomník ráda dám,“ řekla Kornelie.
V duchu jsem se divil jak je k tomu Vlčkovi nevlídná. Vlček na odchodu řekl jako mimochodem:
„Paní Rákosová a pane Rákosi, viděli jste už mou poslední výstavu v prostorách Obecního úřadu s názvem Metamorfózy spektrálního existencionalismu?“
Podíval jsem se na Kornelii. Pokyvovala hlavou:
„To by mohlo bejt zajímavý, o tohle téma se už dlouho zajímám.“
Byl jsem v duchu zmatenej. Co všechno ta moje Kornelie ví. Asi to má z křížovek.
„Pane Mariane Vlčku, tak na shledanou. Na tu výstavu určitě přijdeme. Ale teď musíme jít, slavím narozeniny.“
Vlček vypnul ten rambajs v autě a ožil:
„Paní Rákosová, každej slušnej člověk se dává o životní jubilea vyfotit.“
Kornelie zaváhala, ale najednou se rozhodla a vykročila:
„Emane, jdeme, ať máme obrázky a pan Vlček práci!“
Marian nás vedl temnou chodbou nahoru do podkroví. Poprvně jsme viděli uměleckej ateliér. Všude visely filmy jako mucholapky, u zdi stála proutěná židle, na dřevěnejch stojanech lampy, na zdi rolovací plátno a na statívu byl velkej černej aparát s měchem. Přes něj byla přehozená růžová podprsenka. Marian ji shodil dolů a zakopl pod gauč, z kterýho čouhaly péra.
„Ty krabice s obuví si odložte stranou,“ vyzval nás a potom uvařil kafíčko.
Kornelii to dělalo dobře.
„Heleďte se pane mistr,“ žádala Kornelie, „uděláte nám jednu velkou fotku v rámu nad postel a tři malý. Pošlu jednu Božce na Moravu, jednu dám Ríšovi a třetí si schovám na pomník.“
„Já bych chtěl taky jednu do peněženky,“ řekl jsem nesměle.
Kornelie přikývla:
„Tak čtyři!“
Vlček si oblíkl podivnou kamizolu jako nosejí malíři a rozsvítil lampy. Bylo vidět jako v poledne u rybníka. Kornelii posadil do proutěnýho křesla a upravoval jí polohu. Učesal jí, napudroval a půjčil jí zrcátko. Potom si vlezl za tu trojnožku, šteloval čočky a poručil:
„Nehýbat se, naslinit si rty a říkejte sýr,sýýr..“
Kornelie pootevřela pusu jako žába.
„Proboha, co to říkáte? Proč otvíráte ústa?“ rozčiloval se Marian.
Kornelie uraženě říkala: „Nařídil jste abych říkala sýr a tak jsem říkala ementál!“ Marian vysvětlil, jak se sýr říká a zrovna, když chtěl zmáčknout černou šňůrku, Kornelie vyskočila, bouchla se do čela a vzkřikla:
„Jé, já zapomněla na ty nový gumovky!“
Začala si obouvat gumovky, který jsem vybalil. Vlček začal bejt nervózní.
„Já vás vyblejsknu třeba nahou nebo na boso!“
Dělal jsem, že to neslyšim. Kornelie si zastrčila tepláky do gumovek a Vlček jí půjčil malej klobouček s krocaním pérem.
„Přehoďte si nohu přes nohu, ať jsou ty gumovky vidět,“ nabádal a pro sebe šeptal:
„Hernajs, to budu první cena na bienále ve Zlíně!“
Potom začal oblézat tu bedýnku a nevěděl jak natočit tu čočku.
„Tak, co bude?“ znervózněla Kornelie. Vlček odkašlal:
„Víte, paní Rákosová, ať koukám, jak koukám, nevím, kam koukáte vy! Asi mi blbne matnice.“
„Vy jste umělec, vy musíte vědět, kam akt kouká!“ pokárala ho žena.
Vlček si dodal odvahy:
„Víte, paní Rákosová, mně se zdá, že každý vaše oko kouká jinám!“
„To je pravda,“ řekla klidně Kornelie, „od mala mám jedno tupozraký, šilhavý. Je na vás, abyste to zmáčknul v tý chvíli, když se šilhavý vrátí.“
Vlček zmáčkl několikrát spouštědlo.
„Víte, co, já udělám retuš. Nebojte se. Já jsem paní Klimešový vyretušoval i hrb.“ Vlček obíhal mou ženu a cvakal malým aparátem a při tom nadšeně mumlal:
„Jste zajímavý typy. Pošlu vás na výstavy do Kralup.“
„Nikam nás neposílejte,“ napomenula ho Kornelie, „jsme nejradši doma a neradi jezdíme někam kde to neznáme!“
Co to chytlo Kornelii jsem nepochopil.
„Přineste skleničky, pane mistr,“ vyzvala Vlčka a otevřela třešňový, „mám narozeniny tak tu nebudem sedět při culifiňdě. Vlček se nedal pobízet. Přinesl láhev nějakýho zahraničního likéru a po dvou sklenkách třešňovýho a po pěti panákách toho cizího alkoholu, sundal ze skříně kytaru a začal zpívat písničky nějakýho Franty Medvěda. Vlček byl bejvalej tramp, ale ty opravdový trampíci o něm říkali, že si jenom navlíknul maskáče, vzal žracák a zpil se do němoty hned v první stanici u Berounky. Potom usnul ve škarpě, když se probudil zapálil zapalovačem noviny a trochu listí, nechal se vočoudit a ve vesnici vyprávěl, že byl na báječným čundru, že spal pod širákem a zpíval u táboráku. Po hodině, když Marian přiznal, že je opilej a že nás pozval, aby získal naše volební hlasy do svýho VLKu, usnul s nohama v ustalovači. Odcházeli jsme, ale Vlček se náhle poloprobuzenej objevil v předsíni.
„Pane Rákos, ty fotky budou za tejden,“ blekotal, „a zadarmiko.“
Upadl a když jsem ho zvedal prosil:
„Nemohli byste mi půjčit třicet tisíc. Víte, potřebuju si koupit lepší ateliér.“
„My nemáme ani vindru, pane Vlček,“ smála se Kornelie.
„Nelžete, vždyť Pikart říkal, že stavíte milionářský sídlo v Bloumově, jako starosta Bindl. S asfaltkou a bazénem.“
Pochopili jsme, že nás pomlouvali ve vesnici.
„Víte co, pane Vlček, ty moje fotky dejte, až je uděláte, k praseti do chlívka. Bude třeba dojit a dávat vlnu!“
Pochopil jsem, že Kornelie přebrala. Vlček za námi řval, že jsme ho připravili o filmy „Fudži“ a že jsme podvodnící.
„To byly narozeniny,“ odplivla si Kornelie, „ještě, že máme ty gumovky a dvě piva.“ Seděli jsme s Kornelií doma u stolu a pili pivo. Bylo obyčejný a dobrý. Hlavně nám bylo dobře. Ale hlavou nám vrtaly divný myšlenky. Kornelie se napila, ukousla si z rohlíku a zadívala se na mě:
„Emane, ten Vlček je prevít. Takový jako on dělaji život lidem těžkej. Aby se po nás nevozil!“
„Neboj se Končo, je jiná doba!“ uklidňoval jsem ji, ale věděl jsem, že má Kornelie pravdu.
Taky jsem se bál. Vlček byl funkcionářem nový strany. Jmenovala se VLK. Veřejná lidová koalice, jak už jsem před tím říkal. Kdo v tý straně z vesnice nebyl, měl potíže.
„Člověk se celej život něčeho bojí,“ řekla Kornelie.
„Jó,“ odpověděl jsem, „nejvíc ale lidí.“
„Škoda, že se neozve náš Karel,“ povzdychla, „kdoví, co dělá. Ani ty pohledy už neposílá.“
Sotva domluvila, ozvaly se temný rány ve vesnici. Lekli jsme se hrozně. Ještě, že jsem měl vyndaný umělý zuby od doktorky Krejčíkový. Jinak by se mi rozcvakaly. Byla přesně půlnoc.
„Emane, válka!“ zašeptala Kornelie a sevřela mi ruku.
Venku se ozvaly další rány a na nebi zazářily světelný jiskry.
„Neboj,“ smál jsem se, „je to předvolební ohňostroj. VLK má mítink. Spojili se s PLKem. S Pravou lidovou koalicí. A zejtra jsou volby do toho senátu!“
„Já tomu nerozumim, Emánku,“ děsila se Kornelie.
„Já taky ne,“ uklidnil jsem ženu.
„Koho budeme volit?“ strachovala se Kornelie a odstrčila sklenku piva.
Zamyslel jsem se, což dělám jen v krajní nouzi.
„To je jedno koho. Všichni jsou si podobný. Jestli spadneš do vody u pravýho nebo levýho břehu, mokrá jsi stejně.“
Kornelie zavadila o skleničku a pivo se jí zvrhlo do klína.
„Tak vidíš, ani jsem nevolila a už jsem mokrá. A na vobouch březích.“
Podal jsem jí utěrku a řekl jí:
„Netrap se, Končo. Máš narozeniny a kdo ví, jestli budeš mít další. Člověk nikdy neví, co bude zejtra.“
Na stěně se rozkukaly kukačky, který nekukaly třicet let.
„Jakej bude asi novej prezident?“ zamyslela se Kornelie.
„Nevím!“ řekl jsem jí.
„To máš jedno, Emane. Na prezidentovi moc nezáleží. Záleží na tom, jakej je národ. To znamená, ty, já a jiný lidi.“
Takhle jsem ji neznal. Vtírala se ke mně myšlenka, jestli je vůbec možný, aby jeden člověk znal druhýho člověka. Já, například nevim, co si mám myslet o sobě, když se sebou nezabejvám. Ten ohňostroj prskal, bouchal a kozy v chlívku se plašily. Šel jsem je uklidnit. Dvůr byl zametenej, čistej a tak jsem v duchu pochválil Kornelii. Je dobrý mít dobrou ženu, a jistotu, že se nic nezmění a že nic člověka nepřekvapí. Hamša tvrdil, že ženský jsou jak sopka. Vevnitř to bublá a nikdo neví, kdy láva zničí chatrče pod kopcem. Usnul jsem u koz jak Ježíšek ve chlívě.


Pokračování...
Předcházející díly najdete zde

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Martin Velek, http://lestatvamp.deviantart.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 30. 11. 2008.