Jaroslav Vízner: Proč se jen pokoušela změnit můj baryton na tenor…?
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
| Vždycky jsem rád zpíval, opravdu rád, hrál jsem i od útlého mládí na kytaru, hraji na ni stále, sice teď už jen občas a vždy si k tomu zpívám. Mým původním barytonem. Můj přítel Václav Židek, se kterým jsem se před několika dny sešel v Praze, se mi zmínil o tom, že Jiří a Ondřej Suchý mají svou rubriku v Pozitivních novinách, kde se píše hodně o Semaforu. Protože jsem v Semaforu při jeho zrodu byl, požádal mě, abych o tom něco napsal. |
| Když jsem začal po vojně v roce 1958 pracovat v Dokumentárním Filmu Praha jako asistent produkce a režie (režie byla jedním z mých nakonec uskutečněných snů) a přestože jsem byl obklopen úžasnými lidmi (mezi ně patřil Jan Špáta), zanedlouho jsem se snažil "zběhnout" k divadlu, nikdy smířený s druhým podivným odmítnutím být přijat na DAMU. Rozeslal jsem tehdy řadu dopisů do oblastních divadel… Jednou jsem se dozvěděl o konkurzu vyhlášeném Jiřím Suchým. Zazpíval jsem na jevišti, tam, kde se Ve Smečkách divadlo Semafor zrovna zakládalo, lidovku "Zelení hájové". Jiří Šlitr na to tenkrát řek  l, že je to docela zajímavé, jak se mi to povedlo "zjazzovat". Byla tam velmi milá porota. Výběr písně zrovna semaforský nebyl, ale co já jsem o tom věděl? Pak jsem se pustil do Šrámkova "Splavu": "Stýskám si, stýskám, přemýšlím, kde bych tě nejraděj potkal…", Jirka Suchý se ptá: "Nezačíná to spíš: "Trápím se trápím? Ty's toho Šrámka přepsal?" … Angažovali mě. To byla, ve srovnání s profesorskou porotou na DAMU, jiná atmosféra, byli báječní! Samozřejmě jsem byl štěstím bez sebe. Začala se hned na to zkoušet hra „Člověk z půdy“, proto byl také konkurz zorganizován. Obsadili mě do chlapecké postavy Petra. Zpíval jsem historicky vůbec jako první interpret „Pramínek vlasů, ti ustřihnu potají, já blázen pod polštář, chci si ho dát…" Slavný "Pramínek"! Při zkouškách jsem postupně poznával další kolegy Marii Poslušnou,Renatu Tůmovou a „hvězdné osobnosti“ Ferdinanda Havlíka, Pavlínu Filipovskou, Miloše Kopeckého, Rosťu Černého, Karla Štědrého, Waldemara Matušku…, když třeba vešel na jeviště Waldemar a začal zpívat, říkal jsem si co tam vlastně dělám? Po všem, co se událo ještě v tom samém roce, dnes vím, že jsem v té době nebyl schopen pochopit, jaká úžasná příležitost "být v Semaforu" mi spadla z nebe. Většinou se ale budoucnost nedohlédne… Jeden z mých článků v Pozitivních novinách se jmenuje „Chytit štěstí, když jde kolem“. Já jsem si ho tenkrát asi nevšiml, nebo ho nepoznal, možná to ale nebylo to pravé, čeho jsem se chytit měl zrovna já. Samozřejmě se to nikdy nedovím, a spekulovat jak by to bylo, kdyby…? V období zkoušek v Semaforu mi přišla odpověď na jeden z dopisů rozeslaných před konkurzem, nabídka, abych nastoupil jako herec-elév v divadle v Uherském Hradišti. Napadlo mě tehdy, že snad bude činohra lepší a schůdnější cestou naučit se herectví. Zkoušky "Člověka z půdy" v Semaforu jsem tedy opustil ještě před premiérou a "zmizel“ z Prahy na necelé tři roky, abych se do ní vrátil v roce 1962 přes Český Těšín a Kladno jako herec Divadla na Zábradlí. Z Kladna si mě tam přivedl Jan Grossman. „Člověk z půdy“, tato první hudební komedie Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra měla premiéru 30. října 1959 v divadélku Ve Smečkách (divadlo se ještě Semafor nejmenovalo), a to už tedy beze mne, začínal jsem zkoušet v Uherském Hradišti. Do "podhvězdné" party kolegů, jež tvořila na začátku jakousi "semaforskou líheň", jsem nikdy nezapadl a také jsem je bez lítosti opouštěl. Nikdo z nich se stejně neproslavil. Zmizeli. Byl v tom můj nekultivovaný pěvecký projev? Nebo jsem prostě nezapadl do pražské party, totálně "vypraný" po dvouleté vojně padesátých let se sporými kontakty na malém městě? Když někde zasvítí talent, jako zazářili Suchý a Šlitr, velmi rychle se slétnou zvědavci a hladoví. Ale jen ti, ochotni se "spálit", zůstanou. Ostatní v sobě potřebnou odvahu zahořet nenajdou. Utvoří tedy skupinku, aby se cítili silnější a z povzdálí otálí a parazitují. Nestačí to. Skočit do vody je třeba. Už jsem se rozbíhal, ale ten zpěv mi nedal spát. Odešel jsem k činohře na učenou. Jen jsem litoval, že už nepracuji se Suchým, Šlitrem, Havlíkem a s některými ostatními kolegy. Bylo to období kratičké natolik, že se ptám, byl jsem tam vůbec? Dával jsem před časem dohromady odpracovaná léta pro potřebu ZSZ (kvůli důchodu). Jirka Suchý mi potvrdil, od kdy do kdy... Takže jsem si to nevysnil. Byl jsem chvíli u toho, když ta krásná semaforská léta začínala. Později, v divadelních angažmá, mi mnozí radili, abych si bral hodiny zpěvu, protože jsem měl prý nadějný baryton. Poslechl jsem konečně zkušenější kolegy, našel učitelku zpěvu a několik lekcí si dopřál. Ta učitelka zpěvu si vzala do hlavy, že mi můj baryton zvýší na tenor a tak mě odradila od možné pěvecké kariéry. Velmi rychle jsem ji opustil. Asi jsem měl s tím zpěvem naložit úplně jinak.Když se občas někdo zeptá, proč jsem se rozhodl pro divadlo, rád vyprávím, svým způsobem pravdivou, následující historku. Nechce se mi mluvit "o poslání", jak se to někdy dělá. "Bylo to díky jedné krásné, zkušené subretě v ochotnickém divadle ve Vokovicích. Líbávali jsme se za kulisami kdykoliv jsme nebyli na scéně… mně bylo šestnáct nebo sedmnáct, jí bylo tak dvacet pět, dvacet sedm, pochopitelně jsem nemohl v této situaci jinak, než si divadlo zamilovat… Jako první kontakt se scénou, s herectvím, si vybavím předvánoční čas, kdy mě rodiče donutili, zřejmě na popud našich tet, abych na jedné vánoční oslavě recitoval Nerudovu báseň „Petr usne, sotva lehne“. Vzpomínám si, stál jsem na židli uprostřed zaplněného sálu, byl jsem velmi malý, proto mě tam vysadili, aby na mě vůbec bylo vidět, bylo mi asi pět let a příšerně jsem se styděl, na to nikdy nezapomenu. Recitoval jsem tehdy: "Petr usne sotva lehne, sotva lehne, sen se zvedne, v nebi plno andělíčků..." To bylo první mé veřejné vystoupení. Zpěv v "mé kariéře" nechyběl už od začátku. Do střední školy ve Vokovicích chodil se mnou Jan Tříska. Jednou přinesl legendu Pyramus a Thisbe, co někde našel a že prý budeme hrát divadlo. Nevím proč si Honza pro dívčí hlavní roli Thisbé vybral zrovna mne, vždyť my jsme nebyli nijak zvlášť blízcí kamarádi. On byl už tenkrát jaksi obletovaný, měl kolem sebe svůj "dvůr" a já jsem měl jiné kamarády. Legenda byla upravena tak, že se texty zpívaly na tehdejší šlágry. Já si všechny ty melodie už nepamatuji, ale jednu písničku ano. Přicházel jsem na jeviště jako Thisbe a zpíval: „Šlapu, šlapu potichounku… šlapu, šlapu polehounku… za chvíli tu budu tiše, pod hvězdami u cypřiše. To je zima, já se bojím, samotná tu v noci stojím. Kdy už přijde můj milý, Pyramusek rozmilý?" Ale přišel lev a… |
| [Pyramus a Thisbé byli podle mýtu u Ovidia (Metam. IV., 55-166) milenci ve starém Babylóně, jejichž sňatku rodiče bránili, pěstujíce vzájemnou známost po delší dobu pouze hovorem, jež umožňovala skulina ve zdi, dělící oba domy sousední, rozhodli se konečně sejíti se vně města u náhrobku Ninova pod korunou stromu morušového, kdež prýštil pramen vody. Thisbé, jež první se dostavila na místo smluvené, vystrašena však lvicí, jež majíc tlamu ještě od požírání udáveného skotu zkrvavenou, sem přišla uhasit žízeň. Thisbě podaří se zachrániti se do blízké jeskyně, při tom však smekne se její svrchní roucho, jež pak najde lvice, roztrhá a potřísní krví ze své tlamy. V tom objevil se [Pyramus] a spatřiv šat milenčin, domnívá se, že Thisbé stala se kořistí dravé zvěře. Proto nalehl na svůj meč a krev z rány vystřiknuvší zbarvila plody morušové do tmava. Thisbé však brzy se vrátila a pochopivší z hasnoucího zraku milencova, co se stalo, podobně života se zbaví. Po jejím přání bohové ponechali na památku temné zbarvení plodu morušového, rodiče pak oběma společný pohřeb vystrojivše, v jedné popelnici jejich ostatky uložili.] |
| Honza byl Pyramus, já Thisbé, jiní spolužáci hráli lva, zeď a měsíc, atd. Tak to bylo první velké představení, které jsme dali dohromady, společně odehráli a v němž se zpívalo. Tenkrát mě to mělo už trknout, že bych měl hlas kultivovat. Začal jsem se pak točit okolo místního ochotnického spolku "Šárka". Šlo tehdy o populární operetu, "Milenci z Kampy" se to myslím jmenovalo. Nevím ani kdo ji napsal a kdo složil hudbu, ale hrál jsem tam milovníka, právě s ní, s mou "učitelkou lásky". Měl jsem na hlavě cylindr, v ruce hůlku, s níž jsem se musel naučit umně a elegantně točit, a zpíval jsem, jak jinak? Byla to opereta. Ani tenkrát mně to nedošlo, že bych si měl najít učitelku zpěvu. Možná, bych byl "padl" na rozumější, jinak ambiciózní, která by necpala lidi, kam nepatří, nebo kdybych potkal nějakou stařenku, která by mi za dobrý skutek poradila, kterou cestou se vydat, tak by to možná dopadlo jinak. Inu, profesionální zpěvák ze mě zkrátka není. A nebo nebylo to moje rozhodnutí, opustit Semafor, právě tou správnou cestou…? |
Foto © z archívu Jaroslava Víznera
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 11. 2008.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Vladimír Just |
 |
Jan Krůta |
 |
Karel Šíp |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Josef Fousek |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Milan Markovič |
 |
Ondřej Suchý |