V přízemí bydlí paní Drábková, což, jak sama říká – je velký štěstí – protože je už nějak slabá na nohy. Zato pusa jí jede jako za mlada a snad ještě víc. Ale to patřilo jaksi k její profesi – bývala tu dříve domovnicí, potom správcovou, a dnes už jen důchodkyní, ale s přehledem. O tomhle baráku ví svoje, jak významně naznačuje s povytaženým obočím. Pozná po zvuku, v kterém patře se otevřely dveře nebo zavřelo okno, kdo to zas dupe po schodech a čí jsou to pantoflíčky, co tak něžně klapou. No kluky Votrubovy, ty pozná každý, jak se řítí chodbou. Ví, kdo si vodí „návštěvy“ a kdo je navenek milý, ale doma pěkný tyran a despota.
Odhalila i tu navoněnou milostpaní, co má doma jako v chlívku. Prostě zná „svůj dům“ a má ho ráda, je to její život. Už pár let žije sama a děti ty se ukážou jednou za čas, jak to tak bývá. Jejím věrným společníkem je zrzavý kocour Felix. Dobrota sama, jen psy, jako správný kocour, nemá rád. Jednou, když se paní Válková vracela z procházky s jejich Azorem, zastavila se u schránek s paní Drábkovou na kus řeči. V tu chvíli se z nedovřených dveří vyřítil Felix, připomínaje ohnivou kouli. Přistál Azorovi na hlavě, popadl ho za uši a tak s ním zatřepal, že se ten ubohý pes nezmohl ani na štěknutí. Stejně rychle jak přiletěl, tak i zmizel, nechaje za sebou tři páry vyděšených očí. Když dostal doma vyhubováno, tvářil se, jako když se ho to netýká – on je přeci klid sám, a byl.
Ale paní Válková a Azor obzvláště, vždy zrychlí krok, když vejdou do domu.
V prvním patře bydlí Julinka Tichá, bývalá učitelka klavíru. Dáma trochu roztržitá a stále zasněná, jako by z jiného světa. „Hezká, hodná, ale né do praktickýho života, a proto zůstala sama“, jak komentovala paní Drábková. Ale ona není tak docela sama, má svou hudbu, knihy a kanárka Pepíka. Je to ten typ, o kterém se říká – nikdo o ní ani neví. To docela jiného ražení je její soused, pan Karas, toho je všude plno. Veselý, hlučný a ani jeho tělesná schránka nepůsobí nijak křehce. Pořád doma něco kutí, je moc šikovný, se vším si ví rady a rád pomůže i ostatním. Jeho paní, rezolutní ženská, která si nenechá nic líbit, ale přesto milá a veselá jako její protějšek. A ta jednoho večera, celá rozrušená zvonila u Julinky.
„Paní Tichá, prosím vás, pomozte mi“ prosila třesoucím se hlasem. V té chvíli by v ní nikdo nepoznal tu rozhodnou Karasovou. „Ale jistě, copak se stalo?“ Zeptala se svým příjemným a klidným hlasem. „No víte, on se šel ten můj koupat a nějak uklouznul ve vaně a něco si udělal s nohou, sám nemůže ven a já s ním taky nehnu. Potřebovala bych pomoc a vy jste tady nejblíž. To víte, k Votrubovum nechci, on je na noční, a ona je moc mladá, tak jsem myslela, třeba byste mi pomohla. Víte on je ve vaně – no nahatej.“
A tahle křehká a kultivovaná dáma se ani na chvilku nezarazila, jenom špitla „Vezmu si jen klíče“ a v okamžiku byla zpátky. „Víte já nejsem zrovna žádný silák, ale společně to zvládneme, nic se nebojte, všechno bude v pořádku“, uklidňovala sousedku, která před ní pospíchala do jejich bytu. Tam už ode dveří vykřikovala, „ táto, už jsme tady, hned ti pomůžem, nic se neboj,“ ale její hlas moc přesvědčivě nezněl. Možná, že si právě uvědomila, že ta Tichá je opravdu jako za groš kudla a ten její váží dobrých sto kilo. No co se dá dělat, už je tady, uvidíme.

 

Jindy veselý a rozesmátý, ted‘ tu seděl „Karas“ jako zmoklá slepice – a to doslova, do smíchu mu nebylo, a navíc se styděl, ruce nenápadně složené v klíně a v tváři odraz bolesti. Ovšem paní Tichá se stala „pánem“ situace, ani náznakem nedala najevo, že setkání s nahým mužem ve vaně je pro ni něco neobvyklého. Naopak, zeptala se ho, kde a co bolí, aby věděli, jak na to. Potom dávala pokyny, jak správně postupovat, jak a kde se má kdo z nich opřít, přitáhnout – no a povedlo se.
Společnými silami „doskákali, dopajdali, došli“ do obýváku, kde ho položili na válendu a paní Karasová ho okamžitě přikryla dekou a všem se ulevilo. A paní Tichá se opět ujala inciativy, „paní Karasová už jste volala doktora? Já myslím, že to není jen tak, abychom něco nezanedbali. Víte co, já tam zavolám." A už vytáčela číslo, protože viděla, že její sousedka je jaksi z konceptu. Doktor na sebe nenechal dlouho čekat a pro jistotu si pana Karase odvezl s sebou, i když je ujistil, že se zřejmě o nic vážného nejedná, ale roentgen nemůže škodit.
Přes svou bodrou náturu, pani Krasová trochu pofňukávala, ale to už jí paní Tichá "byla k ruce". Společně zabalily pár věcí, pro případ, že by musel "Toník" chvíli zůstat v nemocnici, a potom se vydaly za ním. "Vyrazily" na cestu malým Fiatem, s kterým paní Tichá parkovala nedaleko jejich domu, a netrvalo dlouho a zas se sešli všichni tři, jako jedna rodina. A to už pan Karas, neboli Toník, dělal hrdinu. Dostal "škrobák", injekci, nějaké prášky a nic zvláštního doktor nenašel, „tak a jde se domů,“ oznamoval.
"Ale to bych tě ráda viděla, jak pudeš", nechala se slyšet pani Karasová, která už zas nabyla řeči. Trochu se zarazil, ale to už mu přispěchala na pomoc paní Tichá. Nic se nebojte, jsme tu vozem. Vděčně se usmál a ani mu nevadilo, že je to vlastně to "prdítko", jak vždycky říkal. Dalo to sice trochu práce, než se tam nasoukal, ale bylo vidět, že už mu otrnulo, a začal vtipkovat, jak je to pohoda, když nemusí sám řídit, a jak je na tom dobře, když si ho takhle dvě "kočky" vezou domů.
„Tondo, dej pokoj", ozvalo se pobaveně ze zadního sedadla, ale to jenom proto, že tam byla jejich sousedka. Ta se ale za volantem usmívala a bylo poznat, jak se všem ulevilo, že to tak dobře dopadlo. Zbytek cesty už zvládli bez problémů, jen ty schody v baráku jim daly trochu zabrat, naštěstí jich nebylo tolik. Přes všechny ty legrácky, které za poslední půl hodiny Toník nadělal, nejvděčnější byl, když se skulil do postele.
Ale to už si jeho "opatrovnice" dělaly kafíčko, na uklidnění, a začaly si tykat, Zdena s Julinkou. Poseděly ještě nějakou chvíli a nebylo to naposledy. Samy se divily, že bydlely tolik let vedle sebe, aniž by se "znaly", a od té doby jsou nejen dobré sousedky, ale i kamarádky. Což nejvíc překvapilo paní Drábkovou, která se nechala slyšet, "takovej nerovnej pár, vždyt' jsou každá tak jiná, ale možná právě proto - vid'te. No a kdo by do té Julinky řekl, že je taková nápomocná a ochotná, já myslela, že se vznáší nad zemí, a ona je to šikovná ženská. Jenže to nemohla holt ukázat, dokud ji nikdo nepotřeboval."