Pavel Kovář: Mlýn zapomenutý v čase

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

Zavítali jsme do nádherného, skoro se chce říci zapomenutého údolí Staroveského potoka v Podkrkonoší, asi čtvrthodinky cesty z návsi v Roztokách u Semil. Nádherně zapomenutý v čase je i zdejší Fiedlerův mlýn. Když jej poprvé spatříte z dálky, posazený pod stráněmi, připadá vám jako bílý hříbek v mechu.

DEVĚT GENERACÍ

„Dost lidí nám radilo, ať celou usedlost zbouráme a pak tu postavíme penzión. Ale to by bylo zneuctění památky devíti generací mých předků. První z nich, mlynář Mikuláš Fiedler, si tenhle mlýn pronajal od pánů z Navarova již roku 1685,“ říká šestasedmdesátiletý inženýr Bohumil Novotný, který se ve mlýně narodil, v restituci jej získal zpět a zřídil v něm pozoruhodné soukromé muzeum svého rodu, zároveň i zaniklého mlynářského řemesla. 
Seděli jsme na zápraží a pan Novotný vyprávěl o sobě, o svých předcích i o fungování mlýna. Při popisu, jak fungovala různá mlýnská zařízení, byl přímo ve svém živlu.
„Zdejší mlýn byl ve srovnání s ostatními v okolí pozoruhodný už tím, že vodní kolo o průměru bezmála pěti metrů poháněla vrchní voda, proto se mu říkalo korečník. Ve druhé polovině devatenáctého století prošel mlýn modernizací, po níž se otáčky velkého kola přenášely důmyslnými převody i do brusírny skleněných kroužků. Brusičů zde pracovali pro jablonecké továrny na bižutérii.
Současně vzniklo pecnářství, což znamenalo, že každý den kromě neděle se tu pekl žitný chléb. Odtud se pak rozvážel koňskými potahy do okolních obcí – Staré Vsi, Vysokého nad Jizerou a Tříče. Muselo tady být nesmírně živo. Tohle si už dneska málokdo umí představit. A od mlýnského kola se pomocí převodů a táhel houpala i kolébka mlynářových dětí. Tento luxus jsem poznal i já jako mimino, jak mi vyprávěli rodiče,“ říká pan Novotný.

 Jako hříbek v mechu vyhlíží Fiedlerův mlýn, když je poprvé spatříte na dně nádherného údolí Inženýr Bohumil Novotný čeká v mlynářském oděvu na příchod návštěvníků

RODINA MUZEJNÍKŮ

V době druhé světové války Němci zakázali provoz ve mlýně. Ten se opět obnovil v pětačtyřicátém roce, ale jen na pár měsíců. Poté nastal definitivní konec, protože moderní mlynářské technologie neměly slitování se staletou tradicí. „Můj tatínek mlynář si musel najít práci ve fabrice a dlouhé roky pak dělal pomocného dělníka. Já se tak nestal mlynářem a nepokračoval ve staleté rodinné tradici. Zajímala mě chemie, a tak jsem šel studovat. Ale protože tu rodiče nadále bydleli a žili až do smrti, stroje a zařízení ve spodní i horní mlýnici zůstaly zachovány. Špatně však dopadlo mlýnské kolo, jež se lety rozpadlo, a také zanikl náhon ve svahu za mlýnem, který zákonitě zarůstal křovinami, když do něj netekla voda,“ pokračuje hostitel ve vyprávění.
Otevření mlýna coby muzea připravoval inženýr Novotný řadu let. Začal hned po odchodu do penze v devadesátých letech a zároveň studoval odborné i historické prameny o dnes zaniklém již povolání. Mlynářem-muzejníkem se stal před deseti lety. A protože návštěvníků zejména v turistické sezóně od jara do podzimu bývá často nával, jako průvodkyně občas zaskakují manželka i dcera.

 Atrapa mlýnského kola, zhotovená otcem pana Novotného, mlynáře i divadelního ochotníka; kulisa pro představení hry „Z českých mlýnů“  Prohlídky mlýna začínají u strojů ve spodní mlýnici

POTLESK VE MLÝNICI

Vyslechli jsme jeden takový výklad se skupinkou návštěvníků. Pan mlynář je vidí již zdaleka, jak sestupují do údolí po jediné možné přístupové cestě, a tak má čas se obléknout do mlynářského – bílých hrubých kalhot i haleny a čepice se kšiltem. Po uvítání se začíná u věrné napodobeniny mlýnského kola, vzadu za domem. Poté výklad pokračuje ve spodní a končí horní mlýnici. Zní poučně i zábavně. Pan Novotný myslí i na dětské návštěvníky. Proto také vypráví o zdejších vodnících a čertech, jejichž figury tu a tam vykukují z přítmí. Pro názornost pouští návštěvníkům různá mlýnská, ponejvíce dřevěná zařízení. K nim sice opatřil elektrický pohon, nicméně iluze starých mlýnských časů je dokonalá. Chybí snad jedině moučný prach. Největší technickou chloubou je tzv. štoska, důmyslné dřevěné zřízení na čištění krupice. Pozoruhodný je i koukolník, v němž se obilná zrna před mletím zbavovala jedovatého plevele, koukolu. Exkurze s poučným i zábavným výkladem trvá bezmála hodinu, obvykle končí otázkami či diskusí a nakonec potleskem. Toho jsme byli totiž svědky. Byl to potlesk opravdu zasloužený. Řekl bych, že jak za výklad při  oné prohlídce, tak i za úsilí a lásku, s jakou se rodina Novotných věnuje památce předků.  
Letos už prohlídky skončily, ale při plánování výletů na jaře příštího roku vám vřele doporučujeme návštěvu tohoto v čase zapomenutého mlýna a údolí.     

 V horní mlýnici se návštěvníci mimo jiné obdivují ozubeným soukolím u koukolníku  Koukolník, neboli dva válce, v nichž se obilí zbavovalo koukolu

Foto © Tomáš Tesař

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 11. 2008.