|
Adventní čas je ve Švédsku radostně vítán a náležitě oslavován, v prosinci totiž vrcholí a končí období tmy, kdy se rozednívá kolem půl desáté a stmívá kolem třetí. Svět má v té době na sobě černé šmouhy, deprese vládnou nesmlouvavě jako absolutní monarcha, lidé po sobě koukají nevraživě, jakoby za to mohli ti druzí, že sluníčko si vzalo dovolenou, majetnější za ním honem utíkají do Španělska, na Kanáry, do Brazílie, jen nezůstat napospas švédské zimě a tmě, kolotoč vychladlých citů všechny semele, mátožné postavy zimního stínového divadla se pohybují odnikud nikam.
Švédi se zavíčkují jako hlemýždi, ale zákony moderní společnosti jim nedovolí přepych zimního spánku. Potkávám přátele a známé s jasně vyrytým nápisem v očích: Nedotýkati se, jinak kousnu. Zamrzlé city netečně problikávají ledovým krunýřem paní Zimy. Nedobrovolní herci pochmurného dramatu se brání, lidské ruce přetvářejí alespoň vnější svět k obrazu svému, obrušují hrany, ohlazují rohy, prostírají jasně červené ubrusy, blikající vánoční pohoda s jmelím a girlandami má odehnat chmurně rozdivočelé fúrie od našich prahů.
První adventní prosincovou neděli se ve všech oknech naráz objeví jako mávnutím kouzelné hůlky čaroděje první kategorie, pana Viga, vánoční svícny, někde bliká v chvatném předstihu i vánoční hvězda. „Ve všech oknech“ je míněno doslova, my Češi, obdaření po letech "hurá komunismu" nechutí ke všem nárazovým akcím, si musíme představit rozsvícení podobného rozsahu, jako když jsme na prvního máje byli nuceni vyvěsit české a ruské prapory.
Svícny totiž září z oken VŠECH domácností, i většina cizinců se nadšeně přizpůsobila, ačkoliv většina z nich Vánoce neslaví, (ne)povinně je vystavují zaměstnanci bank, nemocnic, hotelů i škol, svítí dokonce i ze zašmouraných oken továren, u nás v Katrineholmu máme stylizovaný svícen ze žárovek i na teplárenském komíně.
Pro puntičkáře a hračičky se prodává svícínek i do auta, je napájen baterií a lze jej zavěsit nad zrcátko za přední sklo nebo postavit na odkládací přední plochu nebo za zadní sedadla. Směs adventních světel je neobyčejně půvabná, když kráčím křivolakými ulicemi zabydlených měst, projíždím vilovými čtvrtěmi nebo kolem osamocených venkovských staveb, ale při pohledu na nasvícené sídliště, kde se v pravidelných bezchybných řadách objevují stále stejné tvary svícnů, mě trochu mrazí...
Veledůležitým datem švédského adventního období je třináctý prosinec, svátek svaté Lucie. Po celém Švédsku se konají celý týden masové oslavy nevinné krásky, která dala přednost lásce duchovní před fyzickou. Síla jejího utrpení v průběhu staletí vyvanula, dnešní Lucie je znamením přicházejícího světla a naděje v boji s nepřátelskou tmou a depresí, asi jako naši Blaničtí rytíři symbolizují ochranu českého národa před zlými mocnostmi.
Historie vzniku tradice oslav svaté Lucie ve Švédsku je dlouhá a nepřehledná a sahá svými kořeny až do Itálie. My, Češi, máme Lucii pevně ukotvenou v pranostikách, jako Lucie noci upije, nebo Svatá Lucie ukazuje svou moc, neb nám dává nejdelší noc. Podle tehdy platného Juliánského kalendáře začalo totiž od svátku svaté Lucie přibývat dne, noci ubývat.
Přímou úměrou ve Švédsku přibývá dobré nálady, slunce je tady na severu čaroděj Dobroděj, prohřívá tělo i duši, když vyjde, lidé vycházejí také a stojí s tváří obrácenou ke slunci jako pobledlé řady slunečnic před domem, u autobusové zastávky, ve frontě u bankomatu nebo na párek. Hnědá barva kůže je pořád ještě oceňovaná a pro mnohé nedosažitelná, rizika rakovinného bujení blednou v porovnání s každoroční celonárodní slavností Přijímání Slunce, do prachu jsou zašlapány nebezpečné faktory opalování, přestože bledá švédská pokožka nepřijímá žhavé sluneční záření bez odporu, nýbrž rudne, škvaří se a loupe, mnozí připravují svá těla v soláriích, aby pak od jara do podzimu mohli uskutečňovat každý den vernisáž "Bronzově opáleného Švéda".
V málokteré zemi je cesta ke slunečním paprskům tak vyšlapaná, v málokteré zemi vidíte tolik prosklených balkónů a zimních zahrad všech tvarů; i za bouřlivého orkánového větru syceného mořskou solí mohou jejich majitelé vychutnávat blahodárný sluneční svit od jara do podzimu.
Švédská Lucie se honosí bělostnými šaty prádlového střihu a korunkou se svíčkami, bílý vosk kape do rozpuštěných vlasů, průzračně čistý zjev je neurvale narušen šerpou z krvavě rudé stuhy symbolizující Luciinu násilnou smrt, kráčí bosonohá před svitou dívek, z nichž každá drží v ruce svíčku a zpívá švédské adventní písně. Jdou v malebných dvojicích, bosky a v prostinkých bílých šatech, v průvodu Lucií, švédsky Luciatåg, velmi dívčí, křehké a na pohled nevinné přinášejí naději na vítězství světla nad tmou, dobra nad zlem, nevinnosti nad prostopášností; vyrážejí na svátek svaté Lucie 13. prosince a v mnoha dalších dnech tohoto týdne na veřejné koncerty v kostelích, knihovnách, školách, úřadech, továrnách.
Vlak Lucií, jak zní doslovný překlad, supí rozsáhlou švédskou zemí, zastaví v každé zapadlé vísce, i na nejodlehlejším pracovišti, oslavuje křehkou ženskost, která jinak není v této rovnoprávné zemi příliš k dostání; snad i proto obliba oslav Lucie získává stále nové a nové stoupence, ačkoliv jiné tradice už dávno vzaly za své. Dívky pochodují v rytmu italské písně Santa Lucia v průvodu Lucií i několikrát za den.
Švédština ozvláštňuje tóny této kultovní písně, asi jako cukr mění obyčejný chléb na jeho "švédského sladkého bratříčka", pro našince obtížně stravitelného, nebo jako přehršle soli ve švédském okurkovém láku zkroutí pusu obyčejného smrtelníka do pitvorných obrazců.
V české verzi píseň začíná slovy „Krásná je Neapol, když slunce svítá...", jižní slunce protepluje její tóny, prozařuje švédskou zimu jako solux, jak jinak si můžeme vysvětlit, že se tak zabydlela na nehostinném severu. Každoroční volba Lucie, dívky, která bude Lucii představovat, je všemi milovaná a srovnatelná s oblibou volby královny krásy v Čechách. Když se ve Švédsku konala koncem minulého století volba královny krásy pod názvem Fröken Sverige, Dívka Švédska, vystoupily ostře (?) proti soutěži švédské feministky, je to prý pro ženu urážlivé a nedůstojné, a Fröken Sverige byla dokonce na čas zrušena.
O volbě Lucie pochybnosti nejsou, její atributy, korunka se svíčkami a prostinké dlouhé bílé šaty, podobající se ze všeho nejvíc noční košili, přežily jako jedna z mála tradic a hodnot zneuznaných rodičů a prarodičů i generační vzpouru v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století, jen dívky se každým rokem mění...
Oslavy Lucie zasahují do pravidelného chodu mnoha úřadů a veřejných pracovišť, jedny z nejzáslužnějších oslav probíhají v nemocnicích a domech seniorů. K tamním povinnostem Lucií, představovaných hezčí polovičkou zdravotního personálu, patří navštívit každičkého nemocného či starého člověka, pěkně mu zazpívat a nabídnout vánoční šafránové pečivo. Nad ránem třináctého prosince vyruší pacienty z chmurných úvah veselý průvod v bílém se svíčkami, pravidelně odkapávajícími svůj hřejivý vosk na jejich smutek.
Zažila jsem oslavy svaté Lucie i na Kanárských ostrovech, v hotelu, kde trávily svou dovolenou pouze švédské rodiny. Hostitelé připravili nevídanou podívanou, za zvuku posvátné písně se na improvizované podium přiharcoval "svatý Lucián" v blonďaté paruce se svitou tmavovlasých krásek. Jediným původním projevem švédských oslav byla korunka se zapálenými svíčkami. Španělský temperament přemohl švédský sentiment přihlížejících a všichni se výborně bavili pohledem na fotbalistické nohy svatého Luciána uvězněné ve vyšmaťchaných botách na vysokých podpatcích.
Od čtrnáctého prosince má většina obchodů otevřeno až do deseti hodin večer a mnoho obyvatel využívá prodloužené prodejní doby k nákupům vánočních dárků. Švédští obchodníci nabízejí příjemné doplňkové vánoční služby, všechny dárky na požádání nejen vkusně zabalí, ale i opatří jmenovkou, kam se doporučuje napsat ihned jméno obdarovaného. Je to nápad k nezaplacení, neboť pak ve vánočním stresu odpadá prohmatávání nebo částečné rozbalování již zabalených dárků doprovázené sebezpytováním a hněvivým mumláním - Komu jsem to, u sta hromů, chtěla dát?
Na Štědrý den je většinou v obchodech ještě dopoledne otevřeno, někdy sedí za pokladnou vánoční skřítci (švédsky Jultomte, tradiční postava nadělující dárky), rozšafné paní pokladní a jejich kolegové mají totiž na sobě červenobílé oblečení a na hlavě skřítkovskou čepičku stejných barev, všichni přejí god jul ,šťastné Vánoce, každičkému zákazníkovi, který ještě horempádem doplňuje zásoby jídla nebo shání poslední dárky pro své blízké. Odpoledne ve tři hodiny se už všichni dívají na hodinový sestřih krátkých filmů s kačerem Donaldem a dalšími oblíbenými postavičkami z Disneyovských filmů, je to tradice podobná českému štědrovečernímu promítání Pyšné princezny a Tří oříšků pro Popelku.
Znovu a znovu se přesvědčuji o utěšitelně bohaté a stále nedoceněné tradici českého filmu, všechny pomlouvače bych na týden posadila před švédskou televizi, kdy i v adventním období fičí z obrazovky zima a po domácí pohodě chňapají pařáty nepřikrášlované severské skutečnosti, zjemněné pavučinkovou sítí zahraničních architektů filmových vzdušných zámků. Cizí filmy se nikdy nedabují, jsou doplněny švédskými titulky; angličtina je slyšet, kromě dvou hlavních, téměř na všech dalších hlavních vysílacích kanálech.
Vzpomínám na hřejivou předvánoční atmosféru české televize, sahám po videokazetách, jakoby přišel na návštěvu milý host, oba státní programy České televize jsou ještě pořád partnerem do nepohody, dýchne na mě vůně vanilkových rohlíčků, vytlačovaných kokosových kroucánků a lineckých koláčků, jihnu spolu s panem radou Vacátkem a kasařem „Bróďou“, pěju z plna hrdla koledy s okatými Trnkovými loutkami v příběhu o českých Vánocích, roním krokodýlí slzy u pohádek, umně vykroužených mističek lidství a tajemné symboliky dávných dob, rozpouštím ledové krystalky zla zakousnuté v duši...
Přijeďte a pobuďte, vy, kterým je trnem v oku laskavé člověčenství v českých filmech, zkuste žít rok bez něj, dívejte se na syrové obrazy lidí s drobečkem citů, pravdivé severské filmy, jejichž ingredience jsou smíchané neurotickým depresivním kuchařem, a pak tu zkuste žít poctivý a hodnotný život. Moje duše nerozumí švédskému zrcadlení, zato stojí u napajedla lidskosti vyvěrajícího z mnoha českých filmů a celá blažená se cáká v tom zřídle, radostně se noří do blahodárně osvěžující koupele české poetiky.
Večer přichází podsaditý vánoční skřítek v červenobílém oblečení, Jultomte, tak podobný Santa Clausovi, že ty dva mnozí nemohou od sebe rozeznat, ve švédských a finských rodinách naděluje do připraveného pytle... Jeho středoevropský kolega, boubelatý sladký Ježíšek, se mihne v oknech českých a německých přistěhovalců a naděluje pod stromeček. Švédské rodiny, děti, rodiče i prarodiče tančí kolem vánočního smrčku - borovici ani jedli za vánoční strom neuznávají – vikingské rituální tanečky, všichni se chytnou za ruce a při dětském poskakování si dlouze užívají vzájemné blízkosti, lidský řetěz obepíná temnou zimní vládkyni, vzteky bílou, neboť tuší blízký konec svého nevlídného panování.
Ti, kdo Vánoce neslaví, si vychutnávají nezvyklé pracovní volno, zastánci pravoslavné církve se na narození Krista teprve chystají. Přichází čas vánoční pohody, čas hojnosti, čas smíření...
Ukázka z knížky s názvem "Jen si tak trochu umřít aneb moje cesta kolem švédské (a české) duše".
|
