| Zájezd na Křivoklát - Stali jsme se turisty - Jak žili předkové - Český lid
V pondělí přinesla Kornelie dva lístky.
„To jsou poukazy na jednodenní výlet,“ vysvětlovala, „pojedeme na hrad Křivoklát!“
„Kdy?“ zeptal jsem se bez radosti.
„V neděli!“
„A co tam budeme dělat?“
Kornelie se trochu namíchla: „Co se dělá na hradě?“
„Já nevím,“ řekl jsem upřímně.
„Budeme si prohlížet hrad. Dívat se, jak žili naši předkové!“
„Kde budeme jíst?“ zajímalo mě.
Kornelie od té doby, co navštěvovala ten kurz moderní ženy, se změnila. Proto jí má otázka dost rozčílila.
„Když se jedná o kultůru, nemysli na jídlo, Emane! Neboj se, nezemřeš hladem.“
„Kdybysme si koupili televizi, viděli bysme všechny hrady, města, moře, velryby a rytíře bez autobusu,“ řekl jsem klidně.
Kornelie přestala míchat v hrnci a strnula.
„Ani tě nesmí napadnout uvažovat o televizi. Ta poslední nám blbla, hrála pořád jeden program na všech kanálech a nemohli jsme z toho ani usnout! Oči to ničí, tloustne se, lidi se odcizujou. Nemají vlastní názor. Maji seriálový myšlení!“
„Vždyť jsi už tlustá a říkáš to, co ti říká ten instruktor v kurzu!“
Kornelie si zabodla prst do prsou a hodně smutně křičela:
„Já nejsem tlustá, já jsem při těle.“
Něco se jí začalo pálit na plotně a tak přestala lhát. Napadlo mi, proč se lidi, který spolu žijou celej život, ve stáří hádaji. Jsou i případy, že dědek veme sekyru a bábu majzne. Čet‘ jsem o tom. A bába veme zase dědka paličkou na maso. Tyhle smutný myšlenky mi vrtaly hlavou, než jsem usnul.
V neděli, v den odjezdu, byl autobus plnej. Ujížděli jsme i krásnou krajinou. Berounka se vinula podle silnice a leskla se jako duha, která spadla na zem po dešti. Moc se mi to líbilo. Ale řeči v autobusu, to byla hrůza. Zájezd dal dohromady referent Krtička a Franta Kulich, kapelník kapely Žlutý hafan. Hráli na svatbách a pohřbech, Kulich nosil pořád černý šaty a klobouk, a tak mu všichni říkali Pendrek. Na parkovišti u hradu nás vyzval Krtička:
„Vysedat, panstvo, je teploučko, můžete si odložit. Autobus bude zamčenej.“
Výrostek Vitouš na nás ukazoval a Valibuk Maškovic se smál jako blázen.
„Čemu se smějou,“ divila se Kornelie.
„Smějou se tvejm bagančatům. Neměla si si je brát.“
„Co by se smáli,“ ukazovala Kornelie na turisty, „támhle ti je mají taky. A ještě pumpky a podkolenky!“
Naše výprava budila zájem. Krtička nesl nad hlavou tyč s praporkem. Na něm byla zkratka jeho politický strany VLK. Vzpomněl jsem si, že to bylo nalepený i na autobusu. Pikart říkal něco o politický agitaci. Nejvíce se okolní výletnící ale všímali mě a Konči. Byla to její vina. Vybírala oblečení na výlet sama. Moje pumpky byly starý třicet let, bagančata s ocelovou špičkou mi před léty daroval spolužák Kubásek, když zrušili kladenský hutě. Svetr jsem měl míchanej se žlutejma a zelenejma pruhama. Na hlavu mi Kornelie dala čepici s dlouhým kšiltem s nápisem Old Bird. Přes rameno jsem měl skautskej batůžek s lilií. Mladíci si mě prohlíželi, ale
nesmáli se. Jeden, kterej nás míjel řekl hodně hlasitě:
„Hele, vole, Ginsberg se vrátil!“
Kornelie byla vybavená na výlet taky dost divně. Světle modrý tepláky, kozačky, větrovku, kterou u nás nechala Zuzana, na zádech měla nápis Rolling Stones a namalovanej červenej balvan s vyplazeným jazykem. Na rameni se pyšnila zelenou taškou od plynový masky, kterou dostala od Ríši k Vánocům. Ríša říkal, že se tomu říká „žracák“. V tý tašce jsme měli termosku s čajem, dva krajíce chleba se sýrem, dvě jablka a občanský průkazy.
 Brána v tom hradě byla starobylá. Křivoklát se mi líbil, ale pořád na mě padaly myšlenky, že tu choději v noci duše popravenejch. Radši jsem to nikomu neříkal. Referent Krtička nás seskupil kolem průvodce a ten začal vyprávět. Bylo to tak rychlý, že jsem nic nechápal. Ostatní taky ne. Mluvil jako kulomet. Při tom, jak mluvil, pořád jukal na Kubíka, protože si myslel, že je profesor.
„Voni ty šaty opravdu dělaji člověky,“ šeptal jsem Kornelii.
„Jestli vás to nezajímá, pane Rákos, opusťte kolektiv,“ okřikl mě Krtička.
„Čím tady topili?“ zajímal se hostinský Knotek.
„Uhlím,“ odpověděla mu moje žena, „vždyť tady pan vysvětlovatel říkal, že tu byli kvůli tomu kutnohorští havíří.“
Průvodce se rozčílil:
„Paní, ty tady byli kvůli rebélii a ne, aby tady kopali uhlí pro šlechtický komnaty!“
Pikartová přikývla:
„Já byla v komatu, ale doktor Kučera mě zachránil!“
Marian Vlček cvakal fotoaparátem a, aby všichni viděli, že je umělec, dělal při tom takový figury, že spadl do kašny. Protože byla prázdná, udělal si jenom bouli a otevřel se mu aparát. Průvodce ještě něco říkal o tom, že těm havířům usekli hlavy v Poděbradech.
„Taky to byli byrokratí,“ poznamenal kočí Falousek, „tady se stínalo a oni je vezou na druhej konec světa. Víte, co to muselo stát peněz?“
„Pane Falousek, vy se starejte radši o to abyste uklízel koblihy a né vo historii!“
Dal jsem Kornelii za pravdu, ale měla mlčet. Falousek jí to neodpustí. Chlap, kterej mlátí bičem koně, uhodí i člověka.
Ve velkém sále, kde prý se pořádali hostiny králů a šlechty, nám zahráli nějaký hudebníci z Prahy. Když skončili, zvolal kapelník Kulich zvanej Pendrek:
„A teď my!“ A spustil: „Do lesíčka na čekanou, šel mladej myslivec.“
Hajný Zajíček pokaždý zakřičel:
„A to byl můj kluk!“
Jeho syn Jára se učil lesníkem. Potom se přidali všichni a Vlček otevřel láhev fernetu a nabízel i pražským hudebníkům.
„Napijte se na zdraví Veřejné lidové koalice,“ agitoval.
Potom pozval Krtička profesory, aby k nám přijeli do Tumlovic, že je naučíme pořádný písničky. Jeden profesor, kterej měl málo vlasů slíbil, že se zastavěji cestou do Paříže. Jmenoval se Soumar a mojí Kornelii políbil ruku. Průvodce vyprávěl taky o jednom šíleným alchymistovi, kterej chtěl udělat zlato a potom byl vězněnej ve věži Huderka. Chtěl uprchnout a vyskočil z okna. Chytili ho, protože si polámal nohy. Šeptal jsem Kornelii:
„Vidíš, jak to dopadne, když lidi chtěji zlato.“
„Zaplať Pánbůh, Emane, že jsme žádný nenašli.“
Ve velký knihovně bylo tisíce knih.
„Tohle přece nemohli přečíst,“ divila se Kučírková, „já čtu už dva roky kuchařku a jsem asi v půlce.“
Průvodce byl z nás nervózní a chvílema si plet Křivoklát s Krakovcem a s Karlštejnem, kde průvodcoval předtím. Lump Vitouš ukazoval Mařce Šafránkový pás cudnosti a nechal si vysvětlovat nahlas, co se s tím dělalo a proč. Šafránkovou to vůbec nezajímalo a tajně žmoulala ruku soukromníka Těšíka. Kornelie si sedla do velkejch dřevěnejch saní a odpočívala. Masírovala si oteklý nohy.
„Paní, okamžitě vstaňte!“ zvýšil hlas průvodce. „V těhle saních jezdila královna, je to historická památka!“
Kornelie zčervenala a postavila si hlavu.
„Just ne! Mám placenou vstupenku!“
„Tak tady buďte,“ řekl docela klidně ten průvodce, „v noci tady straší!“
„Ve dvou se to lépe táhne,“ zasmála se jízlivě Balíková.
Kornelie vstala a šli jsme k příkrýmu schodišti. Kornelie jako nerada šťouchla do Balíkový, ta narazila do mě, a já letěl dolů. Upadlo nás asi osum. Pendrekovi vyskočila při pádu plotýnka a až do restaurace U Sýkorů ho nesl Kubík s mladým Vitoušem. Viděl jsem, jak dostali za to stovku a mračili se. U brány jsem zaslechl toho našeho průvodce, jak říká jednomu důležitě vypadajícímu pánovi:
„Pane řediteli, já se jdu osprchovat, vemu si prášek proti bolení hlavy a zejtra mi napište volno. Pokouší se o mě infarkt.“
Krtička zamluvil v restauraci oběd pro všechny. Pendrek chodil nakřivo, ale fernety do sebe sázel jako špenát do záhonu.
„Pivóóó!“ zakřičel kovář Landa.
Ostatní se k němu přidali.
„Pivóóó“, volali všichni.
Tedy mimo mě a Kornelie.
„Tohle se nedělá,“ šeptala mi Kornelie, „je to nespolečenský a hrubý!“
Číšník přinesl velkej tác plnej piv. Klimeš pivo vypil naráz, otřel si pěnu a bouchl do stolu: „A hned to číšo otoč ještě jednou! Jsem vyprahlej jako saharská studna.“
Číšník, kterej vážil kolem metráku se ušklíbl: „Heleďte se, ještě jednou bouchnete do našeho stolu a hodím vás do tý vyprahlý saharský studny!“
Klimeš znejistěl a udělal: „He, he.“
My jsme si guláš nevzali. Na co utrácet peníze. Měli jsme svojí baštu. Kornelie vyndala termosku s čajem, chleby a rozkrojila jablko. Klimešová a Ječmenová si sedly k vedlejšímu stolu a držely si nosy.
„Copak, nevoní vám desertní sýr?“ divila se Kornelie.
„To je kultůra,“ říkala nahlas Šafránková, „a to jsou tady i cizinci!“
Kornelie jí slušně řekla: „Mařko, já nevěděla, že tu budete mít zákazníky!“
Těšík sevřel stůl, až zapraskal, ale Mařky se nezastal. Teprve po létech jsem se dozvěděl, proč moje Kornelie tolik Mařku nenávidí. Mařka jí před léty řekla v hospodě, že se nediví, že od nás náš syn Karel vzal roha. Šarlota Těšíková smutně civěla na kukuče, který vrhal Těšík na Mařku. Bylo mi jí líto. Ale svý ženě řeknu, aby Mařku neurážela. Odpouštět je lidský.
Vrchní přistoupil k našemu stolu a povýšeně nám řekl: „Panstvo, tohle není putika, to je restóránt! Vaši poživatinu si račte vzíti na zahradu ke stolečku a usedněte po větru a na kraj!“
Kornelie nemlčela a naopak mě stáhla zpátky na židli, když jsem se chystal vstát. „Heleďte, pane obslužný, ukažte mi nějakou vyhlášku, že se nesmí v tý vaší krčmě jíst!“
Naše výprava začala volat po jídle a číšník nevěděl, kde mu hlava stojí. Němec, který seděl pod obrazem jelena, řekl komisním hlasem: „Tady být tak felka ramus, že neni slyšet jediná slofa!“
Odešli jsme ven a sedli jsme si s Kornelií na zídku. Chleba a sýr nám chutnal, ale začaly mě trápit hemeroidy.
„Měl si si dát pod zadek čepici,“ pozdě mi radila Kornelie.
Krtička v zájmu svý stranický agitace otevřel ještě jeden fernet a cestou jsme stavěli „na čůračku“, jak říkal starej Šumša. Protože bylo horko, ač byl večer, Tumlovičtí se dožadovali zastavení. V Sýkořici, v Bratronicích, v Lánech. Tam všude se popíjelo.
„Tenhle národ zajde na pívo,“ říkala mi Kornelie.
Měla pravdu. To sem musel uznat. My jsme si s Kornelií vyprávěli o hezkejch lesích a jestli ty lesy a zvěř přežijou, aby je viděly děti, a okolo nás jen - pívo a pívo. Jó a taky se pořád mluvilo o televizních pořadech.
„Vidíš, kdo to sedí u volantu?“ lekla se Kornelie.
Podíval jsem se. Šofér byl zarostlej knírem, ale najednou mě trklo.
„Že jsme se nevšímnuli dřív!“
Kornelie přikývla.
„Je to hrobník Karpál!“
Falousek se zlomyslně uchechtnul: „Jó, je to hrobník, paní Rákosová. Udělal si papíry. Založil si firmu, vzal si úvěr a dělá všechno sám. Nejradši má havárie. To je pro něj rito!“
Landa, kterej sebou kejval u dveří, protože měl plnej měchýř, zaslechl slova kočího a mlátil do dveří a křičel: „Otevři hrobníku víko! S tebou nepojedu. Nenechám se někde zabít. Půjdu pěšky!“
Landa vystoupil a Karpál na něj volal: „Neboj, mně neutečeš!“
Landa kopnul do autobusu a kejval se na silnici. Močil a protože se udělal protivítr, otočil se taky. Ani jsme se moc u hřbitova, kde měl Karpál garáž, neloučili.
Doma nás čekalo překvapení. Králíci byli puštění, kozy Levá a Pravá taky, a slepice seděla na střeše. Levá, která byla neposlušná, zaběhla až do vesnice. Chytili jsme jí v u Těšíkovic obchodu.
„Kdo nám dělá takový schválnosti?“ divila se Kornelie.
A potom řekla něco, co nikdy neřekla předtím: „Emane, měli jsme taky někam utýct od těhle zlomyslnejch a závistivejch lidí!“
Srovnal jsem si to v hlavě a řekl jsem jí v posteli: „Končo, lidi jsou všude stejný. Hezký je jen to, na co se koukáme zdaleka. Když přijdeme blíž, je to jiný. Když jsi ode mě tři metry, jseš jako za mlada. A když tě vidím tady, vedle sebe v posteli z půl metru, vidím, že jsi samá vráska.“
Kornelie mlčela a tak jsem jí hned vysvětlil: „To je u nás všech. S tím se nedá nic dělat. Ale zlý na sebe nemáme bejt.“
Druhej den jsme se dozvěděli, že Landa byl dřív v Tumlovicích než my. Svez‘ ho taxíkem Adolf Pikart.
„Tak on nám pustil zvířectvo,“ vykřikla Kornelie.
Přemejšleli jsme, co mu za to udělat.
„Není to hezký se mstít!“ řekl jsem a Kornelie přitakala.
Pak nás čekalo velký překvapení. U vrátek stál Landa. Podal Kornelii kosu a omluvně říkal: „Sousedko, tady jí máte vyklepanou!“
„Co jsme dlužný?“ ptala se má žena.
„Ale nic! Sousedi si mají pomáhat!“
Kornelie udělala Landovi česnečku a Landa jí sněd‘ tři talíře. Děkoval ještě za vratama. Seděli jsme s Kornelií u stolku na zahradě a vyprávěli jsme si o tom zájezdu na Křivoklát.
„Jestlipak byly tenkrát soudy?“ přemýšlela nahlas Kornelie.
„Asi byly. Bez nich se nedá popravovat!“
Kornelie souhlasila: „Je to dost ošklivý sekat hlavy. Sekera musí bejt ostrá a kat nesmí bejt lítostivej. Lepší je asi věšet.“
„To blbě vypadá, když člověk visí. Může se zadrhnout smyčka a odsouzenec trpí.“
Kornelie nalila šípkovej čaj.
„To bylo těm, který je popravovali, jedno. Jezdili na koních, pili kvas a víno, jedli koroptvičky a když jim někdo narušoval jejich...“
...způsob života“, doplnil jsem Kornelii, „tak ho šoupli do šatlavy.“
„Co dělají dneska?“
„Kdo?“ nechápal jsem.
„No přece páni.“
Chvíli jsem se soustředil, abych neřekl žádnou volovinu a pak jsem vysvětlil: „Nó, přece to samý! Jenže moderně.“
„Jak?“ Kornelie nedala pokoj.
„Těm rebelům, co pořád reptaji dají víc peněz, figuru na úřadě a oni sklapnou huby a srazí kufry. Nó a lotry zavřou. Myslím tím ty malý lotry. Ty větší maji advokáty, který je dostanou ze všeho.“
Kornelie dlouho míchala čaj.
„Emane, to znamená, že jsou dvě spravedlnosti. Jedna pro nás malý lidi a jedna pro ty velký.“
Přikývl jsem: „Jó, tak je to, co svět stojí.“
Kornelie mě obdivně pohladila ruku: „Emane, ty bys měl bejt v senátu! Jseš už v senátním věku, nemocnej moc nejsi, fígle znáš, umíš přemejšlet a sklerózu nemáš ještě v posledním stádiu.“
Bílej flek se přehnal kolem Klimešovic domu, potom zatočil okolo Pikartovic a kolem nás se ztrácel v dálce, kde se ozývaly denně temný zvuky stavby dálnice.
„Arthur zase blbne,“ řekla Kornelie a uklízela konvici s čajem. „Asi dneska nedostal od pana faráře seno.“
Nebyla to dobrá noc. Spal jsem se sekyrou v ruce. Zdálo se nám, že někdo leze po střeše.
„Co by nám ukradli?“ uklidňoval jsem Kornelii.
Radši jsem nevylézal.
„Škoda, že nemáme psa!“ šeptal jsem.
Ráno jsme poznali, co nás vystrašilo. Slepice byla pořád na střeše. Nemohla sletět dolů, protože byla stará. Uměla vyletět k nebi, ale dolů se jí nechtělo. Vzal jsem žebřík. Klovla mě do prstu, ale odpustil jsem jí to. Měla oči jako starej člověk. Smutný a unavený.
Pokračování...
Předcházející díly najdete zde |
